Středověký Island byl úkaz. Svéráznou zemi s náročným podnebím daleko od evropského kontinentu osídlili především rodilí Norové, ale také přistěhovalci z dnešní Británie a dalších končin. Po dlouhou dobu ji nespravoval žádný král, ale lokálními hodnostáři, kteří v jistou chvíli založili první shromáždění podobné dnešním evropským parlamentům. Tamější ságy, které se dodnes těší čtenářské oblibě, vykreslují osudy klíčových osobností, jejich rodů a velkých i malých životních událostí, v řadě případů do nich ale také přikreslují až pohádkový nádech kouzelných bytostí a předmětů. Prostě fantasy, jen nikoli jako prvoplánová beletrie, ale jako historický pramen.

Pozdní staroislandské ságy představují specifický poddruh příběhů o raně středověkém Islandu, tradovaný po několik staletí ústně a sepsaný až v 13–15. století. Podobně jako jiné tamější ságy se vyznačují zvláštním vyprávěcím stylem, který velí zopakovat na počátku u každého hrdiny jeho rodokmen, i kdybychom z něj měli znát právě jen jej – často se ovšem opak stává pravdou, protože děj různě přeskakuje, a tak na všemožné syny, vnučky, tety i dědy a jejich osudy dojde buď jak buď. V rychlém sledu, kdy jedna věta někdy obsáhne i několik let, protože se „nic nedělo“, a kdy je obvyklejších pasáží s dialogy spíše minimum a děj popisuje nepřímý vypravěč, zaznamenávají ságy, jak se jednotlivým lidem vedlo, od triumfů až po pády, od laskavosti až po podlost.

Odlišnost pozdních ság ovšem představují také hrdinská nadsázka a nadpřirozené prvky, které se do příběhů postupně začínají vkrádat, ať už v podobně čarodějných plášťů, rukavic a dalších částí oděvu, či magických bytostí, které jako draci vydávají velké poklady nebo v podobě trollů a dalších kují pikle a škodí osadníkům. Právě díky nim, i když stejně tak díky vlastní píli a odvaze, se z nezkušených mladíků či povalečských budižkničemu mohou stávat chrabří hrdinové, kteří sobě i svým rodinám mohou zajistit dlouhý život v relativním středověkém přepychu – byť i jejich smrt nakonec může být násilná či ze zármutku.

Vše se navíc odehrává na pozadí specifické islandské přírody a lokací, které vyvstávají na pozadí jednotlivých příběhů, obzvlášť pokud čtenáři tento magický ostrov již v naší současnosti navštívili. Ožívají tady například lokace jako poloostrovy Snæfellsnes a Reykjanes, ostrov Flatey či vodopád Gullfoss. Zároveň vidíme v praxi svérázné fungování středověké islandské společnosti, kdy se při absenci krále spory urovnávaly pokutami a soudy, často stejnou měrou spravedlivými jako krvavými, a kdy vedle sebe existovaly pohanská náboženství i křesťanství. Právě historickému pozadí pak dodává náležitý kontext erudovaná předmluva editorek a překladatelek svazku, Lucie Korecké a Kristýny Králové. Celkový dojem pak ještě vylepšuje krásná grafická úprava knihy, která začíná obálkou, pokračuje ilustracemi a končí barevnou typografií.

Pětice pozdních staroislandských ság prezentovaná ve svazku Přízrační příbuzní působí v koloběhu spotřební literatury, nota bene literatury fantastické, trochu jako zjevení, ať už svým vyprávěcím stylem, jednotlivými příběhy, nebo geografickou lokací a historickým obdobím. Jako čtení není nutně tak jednoduché, jak by se mohlo zdát (už jen ty nekonečné davy postav působí náročněji než u Písně ledu a ohně), rozhodně je to však fascinující kus živé historie, jaký z tuzemské a často i ze zahraniční tvorby neznáme. Drobný červenomodrý svazek by tak rozhodně neměl v knihovně protřelého čtenáře zapadnout.

• Přízrační příbuzní: Pozdní staroislandské ságy
• Argo, 2024
• překlad: Lucie Korecká, Kristýna Králová
• ilustrace: Ester Tajrychová
• 250 stran, 448 Kč