Polibek hříchu, Strážkyně Riley Jenson 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Keri Arthur
 |
Svět Riley Jensonové je plný nebezpečí a vášně – od záře melbournských mrakodrapů až po pulzující noční kluby. Atraktivní vlkodlačice s kapkou upíří krve v žilách pracuje pro organizaci, jejímž úkolem je dohlížet na bezpečnost nadpřirozených ras. Když se však probudí v opuštěné uličce, nahá a potlučená, ví jen jedinou věc: že jí jde o život. Za několik okamžiků se Riley střetne s tím nejvíce sexy mužem, jakého kdy viděla: svůdným Kadem s ocelovými svaly, který svádí svůj vlastní boj o život. Riley, kolem níž se stahují staří milenci i nepřátelé, ví, že ji pronásleduje nový druh zločince. V její krvi se totiž skrývá tajemství, které může stvořit dokonalého bojovníka: pokud ovšem přežije vlastní nebezpečné tužby…
Udělala jsem si ještě jedno kafe a opřela se do lavičky, ohřívala si dlaně o šálek a civěla z největšího okna kuchyně.
Na žloutnoucí trávu dopadalo slabé světlo a ve stínu podél plotu kvetly narcisy. Les za nimi byl plný stínů, přestože už mezi listy začalo probleskovat světlo a mezi kmeny stromů se tu a tam ukázaly zelené a zlaté paprsky.
Nic a nikdo se venku nehýbal. Ani v domě nebyl žádný pohyb, ale stejně…
Něco mě pořád znepokojovalo. Neměla jsem ponětí, co to může být.
„Proč tak zadumaná?“
Trochu jsem nadskočila a ohlédla se. Kade vešel do místnosti. „Právě jsem zjistila, že jsem vypotřebovala všechno instantní kafe,“ řekla jsem. „Jestli jsi takový závislák jako já, tak potěš pánbu.“
Zastavil se vedle mě, jednou tmavou paží mě chytil kolem pasu, přitiskl mě ke svému tělu, naklonil se a políbil mě na ucho. „To je ale smůla,“ zašeptal a já cítila na kůži jeho horký dech. „Chceš, abych ti udělal dobře?“
Musela jsem se usmát. „Ty jsi nenasytný jako vlk při měsíční horečce.“
„Hele, jsem nadržený hřebec, který víc než dva měsíce neměl sex, a přede mnou stojí přitažlivá, navíc nahá žena. Co čekáš?“
„Třeba že se budeš trochu krotit, dokud nebudeme v bezpečí?“
„Ujišťuju tě, zlato, že teď se ještě krotím.“ Jeho rty se dotkly mých zad a ten dotek motýlích křídel byl velmi, velmi vzrušující. „Tak na co jsi myslela, když jsem sem přišel? Na nějakého milence?“
„Ne.“
„Ale máš nějakého, kvůli kterému jsi smutná, ne?“
„Ano.“ Otočila jsem se a pohlédla na něj. „Jak jsi to uhodl? Jsi telepat?“ A jestli ano, jak mi čte v mysli? Quinn – milenec, kterého jsem předtím zmínila – to nedokázal, a to byl jeden z nejmocnějších upírů, jaké jsem kdy potkala, a nejen to; taky jeden z nejschopnějších telepatů.
„Ne. Telekinetik. Ale v ženách umím číst velmi dobře.“
Zvedla jsem obočí. „Jen v ženách? V mužích ne?“
Ďábelsky se usmál. „O muže se nezajímám.“
To by byl můj bratr naštvaný. „Takže co jsi vyčetl z mého výrazu?“
„Lítost.“
Byl opravdu dobrý. Ne že bych na Quinna vyloženě pořád myslela, ale z hlavy jsem ho dostat nemohla, číhalo to někde vzadu, a jakmile jsem se přestala hlídat, už to bylo tady.
„Pověz mi o tom něco,“ dodal.
„Proč?“
Pokrčil rameny. „Nejen vlci jsou někdy zvědaví.“
Podívala jsem se jinam a znovu zkoumala stíny za plotem. „Nelíbí se mu, co jsem zač.“
Znovu mě políbil na záda, tentokrát však výš, blíž k rameni. Okamžitě mi vzrušením naskočila husí kůže.
„Že jsi úřednice?“
Usmála jsem se. „Ne, vlkodlačice. Považuje nás za takové lepší kurvy.“
„Vsadím se, že o tvém kámoši ze smečky si to nemyslí.“
„Podle něj si muži můžou spát, s kým chtějí.“
„To musí být člověk,“ pravil Kade s odporem. „Protože jen oni můžou říct vlkodlačici takovou blbost.“
Usmála jsem se. „Je to upír.“
Pokrčil rameny, což jsem neviděla, jen cítila. „To je fuk, protože spousta upírů byla kdysi lidmi a má stále stejné předsudky.“ Zarazil se. „Milovalas ho?“
„Skoro jsem ho neznala.“
Jeho pohled putoval po mém břiše, až dojel k prsům. Zlehka začal dráždit nateklé hroty. Dech mi uvízl někde v hrdle a srdce se mi rozbušilo. Věděla jsem, že bych měla odejít, utnout to teď hned, než to zajde dál, ale nějak jsem nemohla přeměnit myšlenky v činy. Část mého já – tedy jeho většina – hladověla.
„Na to jsem se neptal,“ řekl.
„Ne,“ zaváhala jsem. „A ne, nemilovala. Mezi námi bylo jen něco, co jsem chtěla prozkoumat. Odmítl to, protože jsem zkrátka vlčice.“
„Nevypadáš jako typ, který by se snadno vzdával.“
„To taky nejsem.“ Snažila jsem se. Volala jsem mu. Dokonce jsme párkrát šli na večeři. Ale Quinn mi dal jasně najevo, že od toho nic víc nečeká. Nakonec jsem se na to vykašlala. Jak Rhoan podotkl, byl to Quinn, kdo prohrál, ne já.
„Tak proč jsi to vzdala?“
„Protože tak zoufalá zase nejsem, a on ani zdaleka není vlk.“
„A ty chceš jednou mít děti?“
Kývla jsem. „Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi nejde o nic vážného ani o vztah navěky. Chtěla jsem jen objevovat.“
„Víš, zjistil jsem, že v podobných situacích pomáhá daleko víc žárlivost, než když se snažíš takové lidi přesvědčit slovy. Zkus se mu pochlubit jinými úlovky a uvidíš, jak ho to rozpumpuje.“
Lehce se mi zakousl do ramene. Teď jsem začala pumpovat spíš já.
„Těžko se mu můžu něčím chlubit, když ani nežije ve stejném státě.“
„Tak na něj kašli. Očividně je to chlap, který nepozná, že narazil na poklad.“
To mě pobavilo. „A ty ano?“
„Zlato, když natrefím na poklad, který stojí za to si nechat, dobývám ho a nepolevím, dokud se ho nezmocním.“ Jako by to chtěl dokázat, sjel mi rukou po stehně a chytil, až to zabolelo. Skoro jsem si nevšimla, kdy ruku posunul a začal palcem dráždit mé vnitřní stehno, ze kterého se okamžitě začala šířit rozechvělá touha.
„Tohle říká muž, který mě jemně varoval, abych si od toho neslibovala nic víc, než že si trochu užijeme?“
„Kdybys byla koňodlak, nedal bych ti pokoj, dokud bych tě nezískal, a neměla bys vůbec šanci opustit mé stádo.“ Jeho dotek i hlas mě nenechaly na pochybách, že nemluví do větru, a najednou jsem měla daleko lepší pocit. Poté co mě Talon podrazil, Misha měl pravděpodobně prsty v mém únosu a Quinn mi v podstatě dal kopačky, začínala jsem si říkat, jestli nemám na zádech ceduli „jen po mně šlapejte, já to děsně žeru“.
„Samozřejmě že nejsi klisna, a tak se budu muset spokojit s trochou zábavy.“
Začínalo mě to bavit. „Takže slibované lekce jezdectví budou pokračovat?“
„Hned, jak to bude možné.“
Což bude opravdu brzo, jestli se nevzpamatuju a nepohnu se. Ne že bych se k tomu měla. Jeho dotek se posouval nahoru po mé noze a bylo to natolik příjemné, že jsem nechtěla, aby to rychle skončilo. „Tak kolik potomků máš ve svém stádu?“
„Žádné. Vláda nám hřebcům dává stejné hormonální čipy jako vám vlkům.“ Zaváhal. „Samozřejmě že tam na tom místě mi čip vyndali, takže jsem teď s největší pravděpodobností plodný.“
„Ještěže křížení mezi rasami je extrémně vzácné.“
Samozřejmě že stát se to mohlo – já jsem toho živoucím důkazem – takže bylo štěstí, že nemůžu otěhotnět bez pomoci lékařů. Je dokonce možné, že nemůžu otěhotnět vůbec, jestli moje poslední testy dopadnou jako ty Rhoanovy.
Povytáhl obočí. „Takže ty taky nemáš čip?“
„Ne.“ Vyndal mi ho Talon, více než před rokem, a já se nikdy neobtěžovala nechat si ho zase implantovat. Neviděla jsem v tom smysl, když mě většina doktorů považovala za vlčí obdobu muly a domnívala se, že je vysoce nepravděpodobné, abych vůbec někdy otěhotněla. „Ale to vůbec nevadí. Mám zdravotní problémy, kvůli kterým nemohu otěhotnět.“
„Takže si můžeme pohrát a nedělat si starosti s následky?“
Bylo extrémně těžké soustředit se na to, co říká, když jeho hbité prstíky dělaly takové krásné věci. „Zcela určitě bychom… ou!“
Zasmál se, chytil mě oběma velkýma rukama za zadek a zlehka mi roztáhl nohy. „Zlato, to ještě nic nebylo.“
Vnikl do mě, vklouzl hluboko a tvrdě, a já zasténala rozkoší. Pak se zastavil a já zavřela oči a užívala si spojení těl a horké pulzování hluboko uvnitř. Věděla jsem stejně jako on, že to není nejmoudřejší. Že je riskantní oddávat se radovánkám, když jsme daleko od domova a v nebezpečí. Ale nebezpečí působí na vlka jako afrodiziakum, a já byla vlk, který si neužil vůbec žádných radovánek déle než týden. Potřebovala jsem to tak moc, jako upír potřebuje krev.
Začal se pohybovat, přirážel dlouze a hluboko, a jestli jsem se doteď zdráhala, pak veškerá váhavost byla ta tam a zbylo jen intenzivní potěšení. Silná základní touha narůstala, stával se z ní kaleidoskop vjemů, který zaplavil každičký koutek mé mysli, a jak Kade zrychloval tempo, byla pořád intenzivnější. Mé tělo i mysl opanovala rozkoš a přišla slastná křeč. Hlesla jsem, musela se chytit lavice a naše výkřiky doprovázely společný orgasmus.
Když křeč nakonec polevila, tiše se zasmál a opřel se čelem o má záda. „Myslím, že jsme to oba potřebovali.“
Usmála jsem se: „To tedy ano.“
Políbil mě na rameno, ovinul mi paže kolem pasu a přitáhl mě ke svému horkému tělu. „Slibuju, že příště si dám více na čas.“
Otvírala jsem pusu a chtěla odpovědět, ale vtom jsem to uslyšela.
Tiché škrábání drápů o beton.
Už jsme nebyli sami.
- Keri Arthur: Polibek hříchu (Strážkyně Riley Jenson 2)
- Fantom Print, 2013
- překlad: Petra Kubašková
- 240 stran, 249 Kč
