Podivuhodný případ Kima Newmana a Jacka Rozparovače, Kim Newman: Anno Dracula
 |
Konec devatenáctého století. Špinavé ulice londýnského Whitechapelu. Intriky tajných služeb. Stříbrný nůž. A po boku královny Viktorie na anglickém trůně krvežíznivý Dracula. To je jen několik základních ingrediencí nevšedního románu Angličana Kima Newmana.
Nejznámější upír uhranul očima Bely Lugosiho tehdy jedenáctiletého Kima a tato posedlost formovala Newmanův život a především dílo. Nelze se proto divit, že po letech nasávání známých i opomenutých filmových a literárních upírských příběhů byla autorova mysl natolik zahlcena – to už se snad ani nedá nazvat inspirací – že v ní vznikla potřeba navázat na Stokerův nejslavnější román v dopisech a vyhodit tu myriádu postav na papír.
Co by se stalo, kdyby ve Stokerově Drákulovi profesor Van Helsing neuspěl a kdyby naopak sám skončil naražený na kůlu před branami Buckinghamského paláce? Jak by se změnil život v království, kde valašský kníže vládne jako poživačný dobyvatel po boku ubohé Viktorie? Tyto otázky se Kim Newman snaží svým románem Anno Dracula zodpovědět. Pro obraz neutěšené doby však potřeboval i zápletku, a tak sáhl po osvědčeném tajemství zvaném Jack Rozparovač.
Newmanovo dílo má v sobě kousek všeho, a zároveň nic pořádně. Vyšetřování vražd novorozených prostitutek (upírek) a pátrání po vrahovi, který se podepisuje jako Jack Rozparovač, by jistě mohlo být zdařilou detektivkou, kdyby totožnost vraha nebyla známa od první kapitoly a kdyby tajný agent Charles Beauregard po nějakých stopách pátral, místo aby pouze okouněl na místech vražd a čekal v temných uličkách, až mu vrah sám vběhne do náruče. Román navzdory mnoha nedobrovolným úmrtím čtenáře nevyděsí ani nepoleká a mrazivé napětí si autor ponechal až do poslední kapitoly, kde se odehraje ta nejpůsobivější scéna z celého románu.
Celá kniha tak ve čtenáři zanechává rozporuplný dojem, kdy na jedné straně nelze autorovi upřít smysl pro detail a originální využití neoriginálních postav (dílo by se dalo v podstatě označit za crossover fanfikci), na druhou stranu mu je třeba vytknout přílišnou roztříštěnost, popisnost a pomalý spád. Kim Newman se nepochybně výborně bavil, když sbíral a později využil obdivuhodný zástup již nejednou použitých fiktivních i skutečných historických postav, Sherlockem Holmesem počínaje a Alžbětou Báthory konče, zůstává však otázkou, zda tato někdy pouze bezúčelně zmíněná jména připadnou zábavná čtenářům.
Kim Newman v pěti bodech
- Angličan Kim Newman (*1959) začínal jako recenzent a publicista, první román The Night Mayor mu vyšel v roce 1989.
- Ve své tvorbě využívá známých fiktivních a historických postav, ale i vlastní literární hrdiny, především upírku Genevi?ve.
- Jeho nejslavnějším dílem je právě Anno Dracula (1992), na jehož úspěch navázal již pěti volnými pokračováními, naposledy románem Johnny Alucard (2013) z prostředí Hollywoodu.
- Publikuje i pod jménem Jack Yeovil, pod nímž napsal romány z herního světa Warhammeru. V některých z nich je také hrdinkou upírka Genevi?ve (vyšly česky v nakladatelství Polaris).
- Jako žurnalista a filmový kritik napsal řadu publikací zaměřených na hororové filmy a za dvě z nich (Horror: 100 Best Books a Horror: Another 100 Best Books) obdržel společně se Stephenem Jonesem Cenu Brama Stokera.
Jedním z té hrstky originálních je třicátník Beauregard, člen klubu Diogenes, jakéhosi zárodku královské tajné služby, jenž se po pár kapitolách stává jedním z protagonistů. Jako tahoun příběhu, kterému by čtenář držel pěsti, je ovšem slabý. Jde spíše o postavičku vláčenou a postrkovanou, jež nejvíce vynikne ve vedlejší romantické lince, jako gentleman s láskou vzpomínající na svou mrtvou ženu a ochránce jiné dámy v nouzi. Tou je starší upírka Genevi?ve, jež pomáhá nemocným novorozeným, upírským potomkům z Draculovy nečisté krve, kteří trpí různými neduhy, ale především nedokážou ovládat své proměňující se tělo. Genevi?ve vystupuje sice jako až příliš kladná postava, ale její odhodlání, bystrý úsudek, rozhodnost i laskavost z ní dělají skoro moderní ženskou hrdinku.
Zklamaný bude čtenář, který očekává v příběhu větší úlohu samotného Draculy. Prostopášný panovník, který dobytou zemi spíš stravuje, než spravuje, jde jen stěží dohromady s valašským vládcem chránícím zemi proti nájezdům Turků. Newman tak spíš pracuje s fiktivním literárním hrdinou než s historickou postavou. Avšak i Stoker by se asi divil, kam se poděl jeho nepochybně krutý a po moci toužící, přesto důstojný, odvážný a především charismatický hrdina. Stěží lze uvěřit, že by někdo s čtyřsetletými zkušenostmi tak neprozíravě dovolil rychle se šířící, nekontrolovatelné proměňování lidí všech kast na upíry; že by tak nepředvídavá a bezstarostná osoba, jak z Newmanova románu Dracula působí, přežila tak dlouho.
Upíři přitom v tomto románu nezosobňují zlo, jsou mezi nimi dobří a špatní stejně jako mezi lidmi. Mocichtivý upír byl jednoduše předtím mocichtivý člověk, spodina je po proměně stále spodina a vrazi zůstávají vrahy. A déle než průměrný lidský život přežijí jen někteří, ti nejsilnější či nejopatrnější. Jak snadno lze upíry připravit o život, se ukazuje právě na pološíleném vrahovi, který po svém čistí ulice od zla, a přitom je sám tím zlem okouzlen. Těžko říct, jak by se jeho osud vyvíjel, nebýt smrti milované bytosti. Od Stokera vypůjčená vedlejší postava je však v románu jedna z nejzajímavějších a jeho zápisky z fonografu patří k těm nejčtivějším kapitolám.
Román Anno Dracula lze asi nejlépe charakterizovat jako obraz doby pár let po násilné změně vlády a nastolení jiné kultury, tady představované tvory fungujícími převážně v noci a živícími se lidskou krví, ale stejně dobře by mohlo jít třeba o jiné náboženství. Staří upíři ze všech koutů světa se do Anglie stahují, protože tady už nemusí přebývat ve skrytu před lidmi. Nehodící se osoby jsou přesunuty do vězeňských pracovních táborů, pokud nejsou rovnou popraveny. Vymění se velení armády, do nejvyšších pozic na státní úřadech jsou jmenováni pouze upíři, a jestliže člověk nepřevrátí kabát – tedy nerozhodne se pro přeměnu – nemůže doufat v jakýkoli kariérní postup či uznání té nové „lepší“ společnosti. V takové době se to samozřejmě obraceči jen hemží, protože nikdo nechce přijít o krk, navíc když se před ním houpá pozlátko nesmrtelnosti (ačkoli jak osamělá a bezútěšná může nesmrtelnost být, je vidět na postavě Genevi?ve). Na druhé straně tu zákonitě vzniká revolta proti vládě a krvavý konflikt je na spadnutí.
Kniha s nepřehlédnutelnou obálku a výborným překladem Milana Žáčka obsahuje i spoustu bonusového materiálu, přes poznámky k fiktivním i skutečným historickým postavám (ty doporučuji číst průběžně s románem), alternativní konec, výňatky z filmového scénáře, autorův doslov k novému vydání z roku 2010, černohumornou povídku o zaujetí automobilem až po autorův medailon. Díky těmto bonusům čtenář pochopí, jak dlouho Kim Newman román připravoval, jak moc si s ním vyhrál a tedy jak nevšední dílo se mu dostalo do rukou.
V současné záplavě upírských romancí se Anno Dracula může zdát jako něco osvěžujícího, ovšem před více než dvaceti lety (kniha vyšla v originále v roce 1992) by se takto mohl Newman vymezovat maximálně proti Anne Rice. Román navíc trpí řadou neduhů: chybí mu spád a pořádná zápletka, hlavní postavy postrádají hloubku a v množství těch vedlejších se čtenář brzy začne ztrácet. A zřejmě jenom zarytého fanouška nejen upírské literatury budou bavit zmínky o kdekom, aniž by měly v ději jakýkoli účel. Z románu tak ve mně zůstává značně rozporuplný pocit. Knihu bych proto doporučila spíše pro získání lepšího přehledu o upírském subžánru než pro čirou zábavu, která s v řadě nezáživných kapitol vytrácí.
- Kim Newman: Anno Dracula
- Laser-books; 2015
- překlad: Milan Žáček
- 414 stran; 389 Kč (v e-shopu Fantasye již za 350 Kč)
