Pochod vnitrozemím, ukázka z knihy
 |
David Weber, John Ringo: Pochod vnitrozemím
„Jeho císařská Výsost princ Roger Ramius Sergej Čang
MacClintock!“
Jakmile princ Roger prošel dveřmi, nasadil svůj obvyklý, lehce znuděný
úsměv. Zastavil se a rozhlédl se po místnosti. Stačil si ještě upravit
manžety na košili a srovnat kravatu. Obojí bylo vyrobeno z pavoučího
vlákna z Ďáblovy planety, nejjemnějšího a nejhladšího přírodního
materiálu v celé galaxii. A také z nejdražšího, protože vlákna
produkovali obří pavouci plivající kyselinu.
Ačkoli Amos Stephens, věren svému úkolu, prince tak velkolepě ohlašoval,
věnoval mladému hejskovi jen minimum pozornosti. Toto dítě bylo pro matčinu
rodinu ostudou. Už jen ta kravata byla hrozná. A ta brokátová vesta,
hodící se spíše do bordelu než k setkání s císařovnou Lidstva, byla
ještě horší. A ty vlasy! Stephens, než nastoupil k Palácové ochrance,
sloužil dvacet let u námořnictva Jejího Veličenstva. Jediný rozdíl mezi
lety u flotily a roky strávenými v paláci byl v tom, že se Amosovy
krátce střižené vlasy změnily z půlnočně černých na stříbrné.
Pouhý pohled na zlaté, po zadek dlouhé kadeře směšného, světáckého
mladšího syna císařovny Alexandry přiváděl starého komorníka
k naprostému šílenství.
Císařovnina pracovna byla pozoruhodně malá a prostá, se širokým stolem,
ne větším, než jaký mívají středostavovští manažeři pozemských
korporací, rozesetí po hvězdách. Vybavení zde bylo jednoduché, leč
elegantní. Praktické židle, zároveň však ručně vyrobené a ozdobené
umně vypracovanými výšivkami. Většina zdejších obrazů byla dílem
starých mistrů. Nejznámějším z nich ale byla výjimka potvrzující
pravidlo. »Císařovna jako dvorní dáma« bylo plátno zachycující
životní etapu Mirandy MacClintockové v Období Dýky, a malíř Trachsler
zachytil svůj model dokonale: široce rozevřené, úsměvem rozzářené oči,
předvádějící světu obraz oddaného zástupce Země. Loajálního
služebníka Vládců Dýky. Jinými slovy – úlisného kolaboranta. Pokud
jste se ale na plátno dívali dostatečně dlouho, přeběhl vám mráz po
zádech. Oči na obraze se totiž změnily v oči predátora.
Roger plátnu věnoval jen krátký pohled, pak odvrátil oči. Všichni
MacClintockové stále žili ve stínu té staré despoty, ačkoli byla již
dávno po smrti. On, jakožto nejmladší a zároveň nejméně zdárný
výhonek rodové linie, pak za sebou táhl tolik stínů, kolik jen dokázal
snést.
Alexandra VII., císařovna Lidstva, si svou nejmladší ratolest přeměřila
přimhouřenýma očima. Prince se odměřená kousavá ironie v Stephensově
hlase ani trochu nedotkla. Roger se necítil pohrdáním starého vesmírného
vlka dotčen.
Narozdíl od svého výstředního syna císařovna nosila šaty tak
nevýslovné elegance, že musely mít cenu malého hvězdoletu. Opřela se ve
svém křesle na vzduchovém polštáři, rukou si podepřela tvář a sama sebe
se ptala, zda činí to pravé rozhodnutí. Čekaly na ni tisíce dalších
důležitých rozhodnutí, ona však všechen svůj čas vyplýtvala na toto
jediné.
„Matko,“ oslovil ji princ nezávazně, když se jí nepatrně poklonil a
zároveň se zadíval na svého bratra sedícího v postranním křesle.
„Čemu vděčím za tu čest být přizván do společnosti dvou tak
majestátních osobností?“ pokračoval s lehkým, vychytralým
úšklebkem.
John MacClintock věnoval svému mladšímu bratrovi úsměv a kývl mu na
pozdrav. Slovutný galaktický diplomat byl oblečen do konzervativního obleku
z modré příze a v jedné kapse měl nedbale zastrčený kapesník
z nefalšovaného damašku. Navzdory svému vzezření tupého bankéře,
pokerovému obličeji a ospalým očím v sobě ukrýval nejhloubavější mysl
známého vesmíru. Přestože byl již ve středních letech a dělalo se mu
bříško, mohl by se klidně stát profesionálním hráčem golfu… pokud by
mu to však jeho funkce dědice trůnu umožňovala.
Císařovna se náhle předklonila a probodla nejmladšího syna laserovým
pohledem. „Rogere, vysíláme tě na misi mimo planetu. »Připomenout
věrnost vlajce«.“
Roger několikrát zamrkal a urovnal si vlasy.
„Ano?“ zareagoval opatrně.
„Planeta Leviathan pořádá za dva měsíce Slavnosti sítí…“
„Můj bože, matko!“ Rogerův výkřik přerušil císařovnu Lidstva
v půlce věty. „To má být vtip?“
„Není to vtip, Rogere,“ odpověděla Alexandra přísně. „Hlavním
vývozním artiklem Leviathanu možná může být kverulantský olej, to ale
nic nemění na faktu, že je to v sektoru Střelce klíčová planeta.
A slavností se už dvě desetiletí neúčastnil žádný ze zástupců naší
rodiny.“ Od té doby, co jsem zapudila tvého otce, neobtěžovala se
dodat.
„Ale, matko! Ten zápach!“ protestoval princ a zavrtěl hlavou, aby dostal
z očí neposlušný vlas. Věděl, že škemrá, a nenáviděl se za to.
Druhou možností však bylo čichat na planetě přinejmenším několik
týdnů pach oleje. A dokonce i kdyby z Leviathanu utekl, Kostasovi by trvalo
dalších několik týdnů, než by zápach z jeho šatů dostal. Olej měl
výrazný pižmový zápach. Byl obsažen i v kolínské, kterou byl právě
navoněný. Ovšem v neupravené podobě, před zpracováním, šlo
o nejnechutnější substanci v galaxii.
„Zápach nás nezajímá, Rogere,“ odsekla císařovna. „A tebe by také
neměl! Poneseš vlajku dynastie a ukážeš Našim poddaným, že se
dostatečně zajímáme o opětovné potvrzení spojenectví s Impériem,
když k nim vysíláme jedno z Našich dětí. Je to jasné?“
Mladý princ se napřímil ve svých plných sto devadesáti pěti centimetrech
a posbíral pozůstatky vlastní důstojnosti.
„Rozumím, Vaše Císařská Výsosti. Jak sama uvidíte, svou povinnost
splním. Je to koneckonců má povinnost, nebo ne, Veličenstvo? »Šlechtický
závazek« a vůbec?“ Odfrkl potlačovaný hněv svým aristokratickým nosem.
„Teď, jak předpokládám, bych si měl zabalit. Pokud dovolíte?“
Alexandřin ocelový pohled jej věznil ještě několik vteřin. Pak
císařovna mávla rukou směrem ke dveřím.
„Běž, běž. A vykonej dobrou práci.“ Pro změnu. To už ale
nedořekla.
Princ Roger se znovu nepatrně uklonil, téměř demonstrativně se obrátil
zády a odkráčel z místnosti.
„S tím sis mohla poradit trochu lépe, matko,“ pošeptal jí John, když
se za nahněvaným mladým mužem zavřely dveře.
„Ano, mohla,“ vzdychla a sepnula prsty pod bradou do podoby stříšky.
„A také jsem měla, krucinál. Ale tolik se podobá svému otci!“
„On ale není svůj jeho, matko,“ řekl John polohlasně. „Pokud ho
z něj sama nevytvoříš. Nebo ho nenaženeš do tábora přívrženců
Nového Madridu.“
„Proč se mě raději nepokusíš naučit, jak tančit mezi vejci?“ odsekla.
Pak se zhluboka nadechla a potřásla hlavou. „Promiň mi, Johne. Máš
pravdu. Vždycky ji máš.“ Kajícně se na svého staršího syna pousmála.
„V soukromých věcech prostě nejsem dobrá, že je to tak?“
„U mě a u Alex jsi to zvládla,“ odvětil John. „Ale Roger toho má na
bedrech hodně. Možná je načase dopřát mu trochu uvolnění.“
„Od žádné zátěže uvolnit nepotřebuje! Ne teď!“
„Ale ano. Dopadlo toho na něj v poslední době víc než za posledních
několik let. Alex a já jsme vždycky věděli, že nás miluješ,“
poznamenal tiše. „Roger si ale nikdy nebyl úplně jistý.“
Alexandra zavrtěla hlavou.
„Teď ne,“ zopakovala mnohem klidněji. „Až se vrátí zpátky a pokud se
přežene tato krize, pokusím se…“
„Napravit některé chyby?“ Johnův hlas byl vyrovnaný, vlídné oči
bezelstné, doširoka otevřené a klidné, tak jako vždy v konfliktních
situacích.
„Vysvětlit to,“ pronesla ostře. „Vyprávět mu celý příběh. Pěkně
od Adama. Možná, když mu to vysvětlím, pochopí.“ Odmlčela se a obličej
jí jakoby zkameněl. „A pokud i tak skončí na straně hraběte z Nového
Madridu, vypořádáme se s tím ve vhodný čas.
„A do té doby?“ John čelil jejímu napůl hněvivému a napůl
posmutnělému pohledu vyrovnaně.
„Do té doby zůstaneme u toho, co jsme započali. A budeme ho držet od
první linie, jak jen dokážeme.“
A také co nejdál od moci, dodala pro sebe.
- přeložil: Jakub Marek