Po dračím ohni, Jan Dobiáš
 |
Jak že se pozná dobrá povídka? Inu, na rozdíl od těch ostatních,
které přečtete a skoro okamžitě zapomenete, si tuhle budete pamatovat
ještě za pět let, klidně i „po půlnoci ve vopici“.
A teď si představte, že se vám do ruky dostane sbírka, kde je těch
opravdu dobrých a silných povídek třiadvacet, a ještě ke všemu je
všechny napsal jeden a týž člověk. Zní to neuvěřitelně? Po přečtení
povídkové sbírky Po dračím ohni Jana Dobiáše už
nebudete mít s vírou v zázraky sebemenší problém. A nejen co se týče
knížek. První věta anotace, totiž že „bestiář povídek Honzy Dobiáše
je přepestrý“, už snad ani výstižnější být nemůže. Uvnitř knihy se
skrývá směsice příběhů tak různorodých, že si mezi nimi svůj šálek
čaje najde snad i zarytý příznivec kafe. Dobiáš zkrátka zvládá
všechno: úsměvné kousky říznuté trochou ironie, poloakční horor
i křehké citlivé příběhy plné hlubokých myšlenek, ze kterých někdy
doslova běhá mráz po zádech. Ačkoli spolu jednotlivé povídky dějově
nijak nesouvisí, všemi prostupuje zvláštní, napůl snová atmosféra, ke
které nemálo přispívá i fakt, že ne všechna tajemství dostane čtenář
na stříbrném podnose.
Hned od první věty vás vtáhne autorův styl psaní, který je jedním
slovem… jiný. Už samotný výběr a zpracování témat napovídá o tom,
že tenhle člověk vnímá věci kolem sebe, dívá se jim pod povrch a hodně
o tom, co tam viděl, přemýšlí. Kolikrát se při čtení zarazíte a
zjistíte, že tohle přece vlastně znáte ze svého každodenního života,
jen vás nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, nebo o tom dokonce psát.
Jazyk je až neskutečně živý a bohatý, přesto lehký a přirozený a
oplývá hojností všelijakých hříček, novotvarů a dvojsmyslů (ty jsou
leckdy velmi rafinované; může se od nich odvíjet i celý příběh).
Skutečnost, že se i v dnešní přetechnizované elektronické době najde
někdo, kdo vlastní něco jako slovní zásobu, dokáže pohladit na duši.
Kromě toho má každé slovo své místo a přesně zapadá tam, kam má: pokud
už se někde vyskytne vulgarismus, tak tam doopravdy sedí jako (promiňte mi
ten výraz) prdel na hrnec, nic není samoúčelné. Dobiáš umí jazykové
zvláštnůstky, jimiž své povídky koření, zapracovat tak dobře, že mu
bez mrknutí oka odpustíte leccos, na čem by mnohý jiný autor snadno
ztroskotal. Zároveň dokáže jednou větou navodit atmosféru, druhou ji
rozmetat a postavit na hlavu a tou třetí odkrýt pointu a otevřít vám tak
úplně jiný svět. Mistr zkratky (v nejlepším možném slova smyslu).
Postavy, to je kapitolka sama o sobě, hlavně u těch veselejších kousků
byste je s chutí všechny rovnou adoptovali a přinesli domů, od námořních
orků až po zombíky včetně.
Vnitřní ilustrace Jakuba D. Kočího jsou rafinovaně jednoduché a přitom
výstižné. S povídkami tvoří podařený celek a pěkně podtrhují
zvláštní atmosféru celé knížky. Snad jen obálka by mohla být zvládnuta
lépe, a to jak po technické stránce (nevyvážené písmo, poněkud
„divoké“ barvy), tak i obrázkem, který toho o charakteru knížky
příliš nevypovídá. Pokud se dá Po dračím ohni něco vytknout, je to
právě ona a snad ještě asi dva mírně uspěchané konce, kde již
zmiňovaná metoda zkratky tak úplně nevyzněla (Za zdí a
Sebrané slohy žáka Luboše Svobody).
I přes své nesporné kouzlo to není čtivo, které se dá s chutí na
posezení zhltat. Každá povídka potřebuje svůj čas, během kterého si
utřídíte myšlenky a také seberete odvahu číst dál. Právě ona
přepestrost a různorodost jednotlivých příběhů prakticky znemožňuje
skákat z jednoho na druhý bez přestávky. Kolikrát trvá třeba i celý
den, než se „zotavíte“ dost na to, abyste dokázali pokračovat. I tak se
ale rozhodně vyplatí vytrvat od začátku do konce.
Na závěr snad už jen drobná připomínka, že některé povídky
(například Nespavec nebo Po dračím ohni) by měly být
označené viditelným štítkem „Nevhodné před spaním“.
Po dračím ohni je zkrátka kniha, která po dočtení určitě nezapadne.
- Jan Dobiáš: Po dračím ohni
- vydaly: Straky na vrbě, Praha 2006
- obálka: Jakub D. Kočí
- 320 stran / 180 Kč
