Písně mrtvých, George R. R. Martin
 |
Písně mrtvých – už sám název jako by čtenáři naznačoval, že mrtví a smrt vůbec budou hrát v tomto výboru povídek amerického autora G. R. R. Martina hlavní roli. Autor, který se v současnosti proslavil především fantasy cyklem „Píseň ledu a ohně“, na přelomu 70. a 80. let (už) minulého století inklinoval spíše k temnějším a krvavějším tématům, než je fantasy. A právě z tohoto období pochází i jeho sbírka „Písně mrtvých“ (orig. Songs the Dead Men Sing, 1983).
Z šesti povídek v této české verzi čtyři můžeme přiřadit k hororům. Pokud to vezmeme pěkně po pořádku, tak první na ráně je „Opičí kúra“. Už od prvních řádků ve mně povídka vyvolala vzpomínku na příběh „Nekuřáci, a. s.“ od Stephena Kinga. I Martin zde pracuje s psychikou člověka závislého na nějaké „droze“. U Kinga to byly cigarety, problémem Kennyho z Opičí kúry je obžerství. Přesně jak se píše v první větě: „Kenny Dorchester byl tlouštík.“ Kvalitu příběhu musíme hledat především v zajímavě zpracované pointě, i když ne asi až tak moc překvapivé. Určitě ale Opičí kúra není klasický krvavý horor. Pokud bych tedy dokončil srovnávání s Nekuřáky, a. s., ve zpracování jsou si zcela rovnocenné, ale větší hrůznost vzbuzuje díky své reálnosti Kingova varianta. Obdobně bych mohl charakterizovat i další příběh „Jehláci“. Ani tady nemůžeme mluvit o temném hororu, ale o příběhu blížícím se spíše charakteristice thrilleru. Ale na rozdíl od tlouštíka Kennyho zde hlavní hrdina štěstí mít nebude. O nějaký bod více v kvalitě bych přidal povídce „Nezapomenutelná Melodie“. Zde už můžeme mluvit o čistém hororu. Autor duchařskému příběhu vtiskl punc kvality především větší prací s psychikou člověka. Člověka, který už nemůže unést váhu slova daného příteli z období vysokoškolského studia. Vytvořil dokonalý popis stupňujícího se zoufalství s pointou, kterou bych nazval opravdu nepředvídatelnou. Posledním čistě hororovým příběhem, ale i příběhem v knize vůbec, je „Proměna kůže“. Temný, hodně krvavý a brutální. Ale jak jinak asi napsat novelu o vlkodlacích. Příběh nenápadného Willieho Flambeauxe, jemného, ale nekompromisního vymahače nesplacených půjček, který za úspěch vděčí „malému“ tajemství, nebo spíše prokletí. Ale ani Willie netuší, jak prokletí lykantropie prorostlo celým městem. Přijde na to až v momentě, kdy se na scéně objeví lovec lovců – stahovač. Příběh nám předkládá všechno, co bychom měli od hororu chtít. Bestiální vraždy, oběti stažené z kůže, zmizelé děti, hrůzná rodinná tajemství atd. A to vše mistrně zabalené do hávu ponuré a beznadějné atmosféry.
Ve výčtu už nám zbývají pouze dvě povídky, které ale patří do sféry science fiction. Jednou z nich je novela „Netopýři“, kterou český čtenář bude už možná znát pod názvem prvního vydání „Nightflyers“. Jednalo se o jeden z prvních počinů nakladatelství Laser v roce 1992. Skvělý vesmírný horor zabalený do nevzhledné obálky vybuchující hlavy. Jde o příběh posádky vesmírně lodi ovládané duchem její šílené stvořitelky. Čtenáře v něm čeká řada děsivých úmrtí, bezmocnosti a zoufalství. Pro mne příjemné setkání po letech.
O všech příbězích můžu říct, že jsou výborné, a na všech jsem si pochutnal jako gurmán na lanýžích. Ale opravdovou třešničkou na dortu je povídka „Chlap z masovny“. Za titulem jsem očekával horor, ale nakonec se z něj vyklubala jedinečná science fiction povídka. Příběh člověka ze vzdálené a nepříliš šťastné budoucnosti lidstva, hledajícího v tomto prachmizerném světě něco tak prostého, jako je láska. Musím se přiznat, že svojí kvalitou a stylistickou odlišností bych to ani netipoval za dílo autora ostatních děl v knize. Příběh ze světa, kdy se člověk může snadno stát pouhou loutkou a masovna je místo, bordel, kde si s klinicky mrtvými těly může dělat pomocí mentální síly cokoliv. Ale to našemu hrdinovi k životu nestačí. On hledá opravdový cit.
Musím říct, že už dlouho mne žádná kniha z literární fantastiky tak nezaujala, nepřikovala ke stránkám jako právě povídkový výbor „Písně mrtvých“. Ale i celkový dojem z knihy vyznívá lákavě. Překvapivě vhodná ilustrace Marka Hlavatého korespondující s povídkou „Chlap z masovny“, to všechno v pevné vazbě s přebalem a s dobrým překladem Jany a Jana „Jama“ Oščádalových, a samozřejmě se závěrečným slovem Martina Šusta. Těžko bych na knize i příbězích hledal chyby. Jen možná fanoušky G. R. R. Martina nepotěší, že většina příběhů už vyšla v jiných výborech.
Ale je to opět jen výbor z povídek. V originálním vydání „Songs the Dead Men Sing“ je něco navíc, a naopak třeba povídka „Proměna kůže“ v něm není. Tedy aspoň podle autorových oficiálních stránek.
- George R. R. Martin: Písně mrtvých
- vydal: Triton, Praha 2006
- přeložili: Jana a Jan „Jam“ Oščádalovi
- přebal: Marek Hlavatý
- 328 stran / 289 Kč