Píseň pro Arbonne, Guy Gavriel Kay
 |
Slyšte, co sladká píseň zpívá
O zařazení této knihy do kategorie fantasy podle mého mínění rozhodlo především to, že ji vydalo nakladatelství Talpress. Nepochybuji o tom, že kdyby vyšla v tvrdé vazbě s pestře vyvedeným přebalem v některém nakladatelství vydávajícím tzv. literaturu pro ženy, což by se vlastně klidně mohlo stát, čtenáři fantasy – pokud by si jí vůbec všimli – by nad ní s despektem mávli rukou a nenamáhali by se ji ani otevřít. A to by byla škoda.
Ovšem rozhodnout se, do jakého žánru Píseň pro Arbonne zařadit, není
vůbec jednoduché.
Fantasy? Snad ani ne, i když… vlastně ano.
Milostný příběh? Jistě, ovšem zdaleka ne v první řadě.
Historický román? To taky, jenže z takové trochu jiné historie.
Dobrodružný příběh? Samozřejmě, ale nejen to.
Je to totiž dobře vyvážený koktejl ze všech uvedených přísad. Ta pravá magie je užita jen jako třešnička zdobící vrcholek dortu, příběhů lásky, vášně a nenávisti je tu hned několik, zápletka je nemyslitelná bez pevného ukotvení ve světě trubadúrů a dvorské lásky, střetávajícím se se zcela odlišným přístupem k životu. Přidána je porce politických intrik, trocha snahy o lepší postavení žen a dávka náboženských nesvárů.
A tak se ocitáme v Arbonne, která tak trochu je, a trochu není okcitánskou Provencí, jež na východě sousedí s Portezzou připomínající Itálii městských států a ze severu je ohrožována Gorhautem, jenž je jakýmsi křížencem karlovské Francie s inkvizičním Španělskem. Gorhaut právě ukončil vleklou válku s maursko-španělskou Valensou a tím si uvolnil ruce k výpadům na jih. Situaci v Arbonne komplikuje skutečnost, že vládnoucí hraběnka nemá zřejmého dědice a že dva nejvýznamnější šlechtici jsou beznadějně zapleteni do osobních sporů a nenávisti.
Ani Gorhaut to nemá úplně jednoduché, protože válka s Valensou sice byla ukončena, ale pouze za cenu územních ztrát, s nimiž se mnozí Gorhauťané včetně syna nejvlivnějšího šlechtice nedokázali vyrovnat. A ještě je tu snaha Portezzy i dosud nezmíněného „německého“ Gotzlandu vyždímat ze situace co nejvíc výhod pro sebe. Všechny tyto politické komplikace se proplétají se soukromými osudy několika hlavních postav.
Navíc do hry vstupuje neslučitelnost společenských zvyklostí obou znepřátelených sousedů. Pro Arbonne je typická úcta k ženám, jejich neoddiskutovatelný význam pro společenský život i pro politiku, navenek se projevující v kultuře dvorské lásky a trubadúrských písní, a hlavně bez problémů respektovanou ženskou vládkyní nebo velekněžkou místního náboženství. Jako by se ve společnosti projevovala umírněnost středomořského klimatu. To Gorhaut je společnost přísně patriarchální, chladná, upjatá, k ženám až nepřátelská a zcela nepoetická. V souvislosti s Gorhautem mě napadá jediný termín: gotika. Ano, já vím, i středomořští trubadúři patří ke gotice, ale každý, kdo měl možnost srovnat gotiku provensálskou s velebně chladnými katedrálami severu, dobře ví, o čem mluvím. Jako by se na jihu projevovaly pozůstatky pohanského polyteismu, tolerance k odlišné víře druhých, a hlavně přece jenom jednodušší možnosti k získání dostatečných prostředků k obživě. Snad je to vliv většího množství slunce, které i lidi na jihu činí jaksi vlídnějšími k odlišnostem jiných. Na tomto kontrastu tolerance a striktní poslušnosti je postaven hlavní konflikt, který je zároveň doplněn nikoli bezvýznamnými, ale pro základní zápletku přece jen podružnými osobními konflikty hrdinů. Ti se tak musí vypořádat s dilematy mezi láskou a věrností, se žárlivostí, s rozporem mezi oddaností k panovnici a vlastními pocity a s mnoha dalšími problémy. Nedílnou součástí děje je i společenství profesionálních pěvců a básníků, kteří jsou nejen komentátory a glosátory dění, ale v mnoha případech i jeho nositeli.
Jistě, zápletka není nijak zvláště objevná, ale je mistrně spletená, a i když při pozornějším čtení můžete náznaky zdárného řešení odhalovat již někde od poloviny příběhu, nakonec je vyústění přece jenom trochu jiné, než byste čekali. Je zkrátka výborně odpozorovaná jak z historie, tak ze současné politiky.
Ve srovnání s jiným u nás vydaným dílem téhož autora, Tiganou, je Píseň pro Arbonne založena mnohem méně na magii a kouzelnících a mnohem více na obyčejných projevech lidských společenství i jednotlivců. Dokonce si myslím, že i ty drobné magické zásahy by bylo možné bez větších problémů vynechat. Nacházíme tu lehce identifikovatelnou paralelu světa knihy se světem naším, a právě díky téměř úplné absenci magie je Píseň pro Arbonne na rozdíl od Tigany daleko přijatelnější pro běžné čtenáře historických románů. Připadá mi právě proto obzvláště vhodná pro získávání dalších dušiček do rodiny příznivců fantasy, ale ani pro skalní příznivce tohoto žánru nebude četba knihy představovat ztracený čas. Je to prostě ukázka jiné, trochu odlišné cesty, kterou se fantazie spisovatelů fantasy může vydat.
V době vydání mnohé od koupě odradila na tehdejší dobu neobvykle vysoká (a dnes zcela běžná) cena 249 Kč. Snad i proto část nákladu skončila v levných knihách, kde se možná pár kousků dosud dá objevit za cenu nepoměrně nižší. Bohužel, patrně právě tento komerční neúspěch zavinil, že Talpress od vydání dalších kousků z pera Guy Gavriela Kaye upustil. Je to škoda, protože se ve všech případech jedná o díla vybočující z hranic běžné konzumní fantasy.
- Guy Gabriel Kay: Píseň pro Arbonne
- vydal: Talpress, Praha 2000
- přeložil: J. T. Pelech
- obálka: Martina Pilcerová
- 608 stran / 249 Kč