Pěvkyně ve sněhu, Luise Marleyová
 |
Mnozí lidé si pod pojmem sci-fi představují nekonečný vesmír, objevitelské výpravy kosmických korábů, nelítostné bitvy s mimozemskými civilizacemi, které se od nás odlišují snad ve všem podstatném – zkrátka něco ve stylu Star Treku či Hvězdných válek. Pro jiné je to budoucnost přeplněná supermoderními technologiemi, roboty a umělou inteligencí, stojící před podivuhodně lidskými dilematy; a pro další zase krutý svět megakorporací, jež se neštítí využít jakýchkoli prostředků, jen aby dosáhly co největšího zisku…
Jak je vidět, sci-fi coby regulérní literární žánr může mít desítky podob a tváří, reprezentovaných nepřeberným množstvím autorských stylů, vizí a nápadů, tu více či méně originálních. A nemusí to být jen akční texty ubíhající zběsilým tempem, jež v současnosti získávají stále větší oblibu u čtenářů. Tento trend je ovšem možná zapříčiněn uspěchaným životním stylem moderní doby, jenž se pak odráží i v knihách. Doba tedy pozvolnějším a hlubokomyslnějším příběhům moc nepřeje. Neznamená to ale, že by je autoři nepsali a vydavatelé nevydávali. Jen jich je trochu méně a pro čtenáře je těžší jim přijít na chuť.
Jedním z takovýchto příběhů je i román Luise Marleyové Pěvkyně ve sněhu. Autorka v něm čtenáře přenáší na vzdálenou planetu Nevyu, kterou po většinu času ve svých kostnatých pařátech svírá jiskřivě bílá královna ZIMA. Pouze jedenkrát za pět let, když se k Nevyi přiblíží další žhavé kosmické těleso, zde nastává náhlé oteplení, sníh mizí a vše překotně rozkvétá, roste a zraje, jen aby za těch pár chvil stihlo celý svůj vegetační cyklus dovést až do konce. Jak je vidět, život na Nevyi není žádnou procházkou růžovým sadem, ale každodenním bojem s hrozbou umrznutí.
A přece i zde jsou lidé a nevede se jim (v mezích možností) zase tak špatně. Kvůli extrémním podmínkám se ovšem shlukují do větších komunit – Domovů, kde společně žijí a svým dílem přispívají k prosperitě a zabezpečení všech potřeb obyvatel. Ovšem za to, že na Nevye mohou lidé přežívat, vděčí především Kantorům – nadaným hudebníkům a pěvcům. Ti umí pomocí svého hudebního talentu (zpěvu či hry na hudební nástroj) proměnit neviditelnou energii psí ve světlo a teplo. Kantor je jednou z nejdůležitějších postav každého Domova a všichni obyvatelé si ho patřičně považují. Není tedy divu, že se o jejich výcvik a výchovu dbá s velkou pečlivostí a většina takto nadaných dětí studuje na Konzervatoři.
A právě z Konzervatoře vyrážejí do zmrzlého světa kolem i hrdinky příběhu, které shodou okolností mají se svým nadáním jisté potíže. Jednou z nich je čerstvě jmenovaná Kantorka Mreen, jež sice disponuje neobyčejně silným talentem a dokáže s ním provádět ohromující věci, ale je němá, takže se dost těžko dorozumívá s ostatními lidmi. To Pěvkyně Emle má úplně jiný problém. Její nadání je sice také velké, a navíc umí i překrásně zpívat, přesto jí něco brání vyprodukovat byť i jen maličkou jiskřičku světla a tepla. Konzervatoř nyní vysílá obě ženy do Domova Taurus. Mreen tu má nahradit stárnoucího Kantora a Emle by měla být alespoň na chvíli jejím hlasem a pomocí jí sžít se s ostatními obyvateli.
Z této výchozí pozice začíná Marleyová spřádat nitky vlastního příběhu, jehož valná část se odehrává v již zmiňovaném Domově Taurus. Jedním z hlavních dějových motivů se přitom stává právě začlenění obou dívek do chodu této sice nevelké, ale poměrně rozmanité společnosti. Emle i Mreen jsou z počátku v novém prostředí dost nejisté a silně na ně doléhá pocit nenadálé odpovědnosti za ostatní. Jejich tápání působí velmi realistickým dojmem, který ještě umocňují náhledy do jejich myšlení zprostředkovávané autorkou. Obě ženy se přitom musí potýkat s vlastními démony a vyrovnat se svými handicapy. A jak už to u takových věcí bývá, samy sebe vidí v mnohem černějších barvách než okolí.
I když text působí značně komorním a až idylickým dojmem, přece jen i v semknuté komunitě Domova Taurus se najde pár opravdových dramat a vyhrocených konfliktů. Jejích původcem je povětšinou Axl, takzvaný Pán hrussů, jenž má na starosti tažná zvířata (hrussy) celého Domova. Ten se svou nenávistí a vypočítavostí odlišuje od ostatních obyvatel, ale přestože neustále fyzicky i psychicky terorizuje rodinu, a zejména nevlastní děti, daří se mu navenek dlouho uchovávat si masku slušného člověka. To ale nemůže trvat donekonečna a jednoho dne se konflikt vyhrotí, když konečně Axl ukáže své skutečné já…
Pěvkyně ve sněhu se po dějové stránce rozjíždí pomalejším tempem, ovšem o to nezastavitelněji spěje do finále. Marleyová dala textu i jakýsi sociální podtext, který jen podtrhuje velmi detailní vykreslení psychologie jednotlivých postav. Hlavní hrdinové příběhu se vyvíjejí, mění a dospívají v morálně silné osobnosti, jež dokáží překonávat pocity frustrace a bezmoci a jsou více než ochotné postavit se za vlastní názory. Vznikl tím nezvykle silný román, který ale už pro svoje pojetí nebude každému čtenáři po chuti. Pokud se mu vás ale podaří zaujmout, pak si ho určitě vychutnáte až do konce.
- Luise Marleyová: Pěvkyně ve sněhu
- vydal: Triton, Praha 2007
- překlad: Jana Odehnalová
- obálka: Milan Fibiger
- 340 stran / 289 Kč
