Hal Duncan: Pergament Hrdinové a padouši

„Nesnaž se mluvit,“ říká Málik.
Obejde z boku operační stůl a položí ruku na rameno svázanému muži, který na něm leží. Ucítí, jak sebou svaly zacukají, triceps se třese jako sulc, biceps je křečovitě stažený, napíná se do kožených pout. Z řezných ranek a škrábanců, které si v marném zápase znovu otevřel, crčí čerstvá krev. Ten nešťastník vypadá naprosto nechráněně, je nahý a zranitelný. Jak nám ti mocní upadli.
Málik zvedne ruku a narovná si zlatý manžetový knoflíček s černým obsidiánem. Kámen se zaleskne, i když na operačním sále svítí jen zářivky; je stejně lesklý a temný jako upřené panenky anděla, který se na něj nenávistně dívá. Málik cítí, jak se mu rty samy ohrnuly do úšklebku. Neměl by mít škodolibou radost, ale je těžké odolat.
Sáhne do kapsy bílé uniformy – navrhl si ji sám, je přeplácaná nesmyslnými medailemi, klasický vojenský diktátorský styl, který tak frčel v minulém století; je zkrátka tradicionalista. Vyndá několik psích známek.
„Rafael Hernando Rodriguez, desátník námořní pěchoty Spojených států. To tělo sis vybral kvůli jménu, anebo kvůli hodnosti? Ale ne. Nesnaž se mluvit, desátníku Rodriguezi. Nestojí to za tu námahu.“
Točí si řetízkem známky na prstě, pak ho pustí, cinkne to, známka dopadne muži na prsa. Přikryje jen zlomek písma nespřízněných, které je vyryté po celém trupu.
„A bez jazyka to nejde,“ dodá.
Archanděl Rafael němě zasténá.

„Mimochodem, omlouvám se za surovost toho vázání, /poklepe prstem na jeden ze znaků/, ale bohužel tu nemáme po ruce všechny zázraky moderní technologie. A bohužel tu není žádná z tvých bitmiker.“
Ukáže gestem na chabě vybavený operační sál, na starobylé přístroje patřící do minulého století, mohutné a zastaralé, s obrazovkami a číselníky, s trubicemi, světly, zrcadly.
„Žádné bitmikry,“ zopakuje. „Žádné mikroskenery. Nemáme tu ani VR modely a mini-walda. Ani syntpokožku. Ani samostehy. Pořád do lidí řežeme skalpelem z nerez oceli a pak je zase zašíváme jehlou a nití. Tedy pokud se nám zdá, že se dožijí konce operace.“
Málik si pohladí mohutný knír; mechanické gesto zamyšleného člověka.
„Deset let války a sankcí a vojenských převratů a zase válek a zase sankcí a tak dál a dál a dál. Víš, jaká je to dřina, sehnat v Damašku antibiotika? Víš, jaké je tu procento úmrtnosti kojenců?“
Rafael se na něj jenom mračí.
„A já jsem vrah dětí,“ říká on. „Veliký a strašlivý Moloch.“

„Býval jsi léčitel, Rapiu,“ pokračuje. „Vzpomínáš? Pamatuješ si na něco z doby před tím vaším požehnaným Konventem? Pamatuješ se, jak jsi koupal nemocné u Mrtvého moře, a jak jsi rozdával léky chudým a potřebným? Vzpomínáš si, když ses díval, jak v tom kraji soli a písku vzkvétají města, protože lidé tam chodili a dávali se uzdravit, a to díky dědictví, které jsi tam zanechal? Anebo to z tebe všechno tou slávou vypálili?“
Málik se nakloní, aby se mohl andělovi zadívat zpříma do očí. Chce, aby ten hajzl viděl, jaký on doopravdy je, i když ví, že to je nemožné.
„Kolik dětí pomřelo v pecích Sodomy a Gomory? Kolik životů jsi zmařil kvůli pár neústupným nespřízněným, co nechtěli na kolena? Ani sám tvůj pán na to neměl žaludek. Nejskvělejší ze všech andělů si radši zvolil dlouhou procházku po Pergamentu, než aby sloužil tomu, co jste udělali z Konventu.“
Anděl odvrátí obličej, ale Málik ho chytí za bradu, otočí mu hlavu zpátky, aby viděl jeho nenávist a pohrdání. Pomyslí na tisíciletý blahobyt, na města prosycená vůní kadidla z cedru a z kořeněných jídel na tržištích, a na překrásné děvky oblečené do lnu barveného šarlatem a purpurem od kanaánských řemeslníků, a na básníky tělesnosti a všeho krásného, na zlotřilé zvrhlíky a dekadenty, mezi kterými chodil jako král převlečený za žebráka. Byla tam nespravedlnost. A strašlivé zločiny. A taky lidé s dušemi, jež zářily jasně jako jejich šperky. A taky pomyslí na tři tisíce let, po které jeho jméno – Málik, Malak, Melek, Moloch – označovalo toho, kdo spaluje v pecích děti.
„Pochop to už, Rafaeli. Pochop mě. Tady nejsem padouch já. Jsi to ty.“

„Ne,“ řekne hlas za jeho zády.
Ve dveřích stojí obrys v černé, jen silueta, ačkoli by dobře osvětlený sál měl na tvář vrhat světlo. Trochu té černě z něj stoupá v proužcích, asi jako pára z válečného oře pokrytého hustě vlastním potem. Ty voluty vykreslují ve vzduchu symboly, maličké mráčky myšlenek. Málik skloní hlavu ke straně, spíš ze zvědavosti než v obavách, i když tohle narušení jeho bezpečnosti je očividně vážné. Město je neprodyšně uzavřené už přinejmenším poslední týden, od té doby, co přiletěl ve vrtulníku s archandělem Rafaelem, zdrogovaným a v pytli na mrtvoly, jednotka gardistů prohledává krajinu všude kolem, ve tmě bíle žhnou jejich brýle na noční vidění, kopími mávají sem tam, aby je měli namířená na cokoli, co by se sebeméně pohnulo, a dvojka černých mnichů ve vrtulníku Sikorsky, s nohama složenýma do pozice lotosu, předříkává mantry, díky kterým budou neviditelní pro anděly-pozorovatele, kteří jsou rozptýlení po celém kraji, a taky pro spojenecké radary a špionážní satelity. Nikdo by ani neměl vědět, že je tady, a i kdyby věděl, neměl by být s to se dostat přes jeho ochranné kruhy uvnitř dalších ochranných kruhů. Tak trochu cítí, že by se měl pohoršit nad neschopností svých nohsledů; ale jde o to, co by sám velmi toužil vysvětlit Rafaelovi, o to, že on, Málik, nemá nohsledy, jen samé muže a ženy ochotné zemřít pro to, aby vyhnali ze země, ze své země okupační síly. Organizace pro osvobození Filištínů, tak tomu říká, někdy, když má sklon k tomu nejčernějšímu humoru.
„Že ne?“ namítne mírně tomu stínu.
Určitě to bude nějaký emisar od jiné vzbouřené skupiny, jak jinak. Možná Marduk, napadne ho. Anebo Nergal. Nergal má sklony k melodramatič­nosti, hraje si na podsvětního boha, na vyhoštěného, z něhož se stal démon. A hraje rovnou Konventu do karet, jako hodně těch dalších.
„Ne,“ zopakuje ten tvor. „Už žádní padouši. Už žádní hrdinové. Už žádné oběti.“
Oněmělé sténání anděla na stole zesílí, zní výš, spíš než sténání je z něj teď kvílení.
„Chvályhodný záměr,“ utrousí Málik kousavě. „A kdo račte být?“
A my mu povíme přesně, kdo jsme.

• přeložil: Richard Podaný