Agent JFK 16: Vlado Ríša: Pašeráci v oblacích

„Stoupáme?!“
„Ne, klesáme!“
„Padáme!“
Tyto výkřiky se ozvaly jedné tmavé, bouřlivé noci roku 1917 nad kanálem La Manche z koše pozorovacího balonu německé armády. Muži však mluvili anglicky a vítr je hnal k Doverským útesům. Řvoucí vlny byly tak blízko, že kapky vody dolétaly až k nim. Spodek proutěného koše občas škrtl o nejvyšší z vln a voda jim omyla nohy až po kolena.
Muži na pokyn mohutného, téměř dvoumetrového bělocha vylezli do sítě, jíž byl obalený balon, a několika seknutími přeťali lana upevňující k ní koš. Ten s mohutným cáknutím dopadl na rozbouřenou hladinu. Na okamžik se z vln vynořil, ale pak zmizel v temnotě. Balon vylétl vzhůru, jako kdyby ho nějaká neznámá síla vystřelila k nebesům.
Bílé útesy se blížily, muži už je viděli díky bleskům křižujícím oblohu, a jejich hradba v nich vzbuzovala naději i obavy.
Co předcházelo tomuto podivnému nočnímu letu?

Pochodovali k malé vesničce, kterou si vyhlédli od místa přenosu. Díky ostrému větru na nich mokré šatstvo rychle uschlo, i když to s sebou přinášelo i drkotání zuby. Byli oblečeni jako francouzští venkované – hnědé soukenné kalhoty, bytelné, vyšší, černé kožené boty, bílé košile, mírně vyšisovaná černá saka a na hlavách černé barety.
Po silnici je předjelo nákladní auto, na jehož korbě sedělo dvacet německých vojáků. Oba muži uskočili ke krajnici a udělali dobře. Řidič nelenil a udělal na děrami poseté silnici kličku, a kdyby neuskočili, mohli se sušit znovu. Takhle je sprška vody minula.
„Teď už chápu, proč se tyhle dva národy moc nemilují,“ zašklebil se JFK.
„Mě by spíš zajímalo, kam jedou,“ zamyslel se Vincent Vega a nadhodil si plátěný ruksak na zádech. „Je poměrně pozdě.“
„Nám to může být jedno,“ mávl rukou John a netušil, jak moc se mýlí.
Bylo klidné odpoledne. Zastavili se a chvíli zvažovali, jestli vesničku mají navštívit ještě za světla, nebo počkat do tmy.
„Podle našich zpráv mají Němci velkou převahu a válka v Evropě, tedy alespoň na západním bojišti, se blíží ke konci. Zabrali celou Belgii, velkou část Francie, na zbytku se urputně brání Francouzi a Angličané. Vypadá to, že tady Němci první světovou válku vyhrají.“
„Co interdimenzionální rovnováha?“
„Kdyby tu nebyl ten problém s hyuakou, tak by to asi Agentura nechala být. Velký posun to není a masivní vliv na Vesmír by to taky nemělo mít. Je zajímavé, že Bošové mají tak velkou převahu. Jenže…“
„Hm, chápu.“ Kovář ukázal k vesnici: „Půjdu tam sám. Kdyby se něco stalo, ať aspoň jeden z nás zůstane na svobodě a může pokračovat.“
Nad hlavami se jim přehnala smečka čtyř německých Albatrosů. To poznal i John a se zájmem se díval na jejich štíhlé aerodynamické nosy a zvláštní tvar křídel. Vracely se z akce, protože byly dost poničené. Jeden měl prostřílené křídlo tak, že z něj vlály kusy plátna a bylo skrz něj vidět zamračenou oblohu. Dalšímu chyběl podstatný kus směrovky a pilot měl co dělat, aby podivně kličkující letadlo udržel ve vzduchu. Potácelo se, jako kdyby pilot byl opilý.
„Ti Němci si snad myslí, že jsou středověcí rytíři,“ uchechtl se Vega. „I když létají na Albatrosech C. V.“
„Jak to myslíš?“
„Podívej se, jak mají pomalovaná letadla. Erby, různé malůvky, barevné čáry…“
„Ty erby bych pochopil, vždyť piloty byli, aspoň zpočátku, hlavně šlechtici…“
„No jo,“ pokrčil rameny Vincent.
Z nízkých mraků se vynořil Velbloud a jakmile pilot zpozoroval pod ním letící Albatrosy, nezaváhal. Stáhnul plyn a sklonil letadlo dolů. Zamířil nos svého Velblouda na vedoucího celé čtveřice a jeho dva kulomety Vickers dštily smrt. Pilot Albatrosa zpozoroval nebezpečí příliš pozdě. Německé letadlo sebou škublo, překlopilo se na bok a pak už nekontrolovaně padalo k zemi.
Pilot Velblouda vybral nálet a ostrou stoupavou zatáčkou napadl vlevo letící Albatros. Jeho pilot zřejmě podlehl panice a snažil se uniknout proudu střel prudkou zatáčkou a přitažením kniplu, ale přehnal to a letadlo ztratilo rychlost. Výsledek byl žalostný. Albatros sklouzl po křídle a roztočil se jako čamrda. Padal bezmocně dolů a za chvíli byla slyšet tupá rána, jak dopadl za nedaleký lesík.
„Ještě neuměli vybírat vývrtky,“ řekl Vega, „a jejich letadla na to nebyla stavěná.“
Třetí Albatros využil toho, že se pilot Velblouda zabýval jeho kolegou, sklonil nos letadla dolů a prchal plnou rychlostí z místa boje, až mu kusy plátna z prostříleného křídla odlétaly. Měl velké problémy, aby udržel letadlo ve vzduchu, a tak se mu oba muži, pozorující boj na nebi, ani příliš nedivili.
„Je to Angličan,“ řekl Vega a ukázal na modrobíločervenou kokardu na trupu Velblouda. „Francouzi mají červenobílomodrou.“
„Hm,“ přitakal John Francis Kovář, „a taky nelétají na Velbloudech. Na to jsou příliš velcí patrioti.“
„To je pravda,“ usmál se Vega. „mají své Spady, ale tady jsou už na tom dost špatně. Němci mají v rukách prakticky všechny továrny, takže jim nic jiného nezbývá.
Zbýval poslední Albatros, ten s ustřelenou směrovkou. Pilot se snažil napodobit svého prchajícího kolegu a vyždímat z poškozeného stroje i poslední kapky rychlosti.
„Nemá šanci,“ zabručel Vega. „Tyhle Albatrosy létají o patnáct kilometrů pomaleji než Velbloud. A s tímhle poškozením…“
Albatros letěl směrem k zemi, aby nabral co největší rychlost. Velbloud ho následoval, ale pilot měl evidentně potíže, i když se k německému stroji stále přibližoval. Poškozená směrovka způsobovala, že německé letadlo nevypočitatelně kličkovalo. Pilot Velblouda se již několikrát pokusil ukončit trápení smrtelně zraněného Albatrosa, ale nedařilo se mu to. Jeho střely německé letadlo míjely.
Náhle pilot Albatrosu prudce ubral rychlost a vysoký zvuk motoru Mercedes prakticky zmlkl. Navíc poškozená směrovka, nebo možná knipl v rukách zkušeného pilota, opět Albatrosa snesly o kus stranou, takže se Velbloud najednou ocitl před ústím kulometu Spandau. Pilot nezaváhal a kulky z jeho zbraně prošily Velblouda od směrovky až k motoru.
Anglické letadlo sebou škublo v marné snaze uniknout dešti střel. Částečně se mu to povedlo, ale jeho motor začal kašlat a vyvalil se z něj tmavý hustý kouř. Velbloud sklouzl po křídle do levé zatáčky a pilot se evidentně snažil skomírající stroj zamířit zpátky ke svým. Ještě chvíli motor kašlal a pak umlkl docela. Vrtule se přestala točit.
Mezitím pilot Albatrosu vyrovnal let a letěl dál směrem k domovu. Neprojevil nejmenší snahu zjistit, co se stalo s jeho soupeřem. Byl rád, že ho přestal obtěžovat a dovolil mu dobelhat se na vlastní letiště. Po chvíli se ozvala rána, z motoru Albatrosu se vyvalil podobně černý dým jako před tím z Velblouda a německé letadlo se pomalu snášelo k zemi. Pilot neměl štěstí, byl příliš nízko na to, aby si mohl vybrat nějaké pole k přistání, a Albatros dopadl přímo do lesa.
„Možná mu to uznají jako sestřel,“ mávl Vega rukou směrem k anglickému stroji.
Pilotovi se podařilo, byť kostrbatě, přistát na nedalekém poli. Letadlo skákalo po poli jako koza, až se nakonec zastavilo kousek od meze.
Vega s Kovářem se k němu rozeběhli. Z kabiny se pomalu a s obtížemi soukal pilot. Nevypadal, že by byl zraněný, ale byl celý černý od spáleného oleje. V ruce třímal pistoli. Když si všiml jejich oblečení, zasunul ji zpátky do pouzdra.
Odkryl motor svého letadla a chvíli si prohlížel jeho poškození. Když k němu oba muži doběhli, obrátil k nim ostře řezanou tvář a představil se:
„Jsem kapitán Bigglesworth z anglického královského letectva.“
„Vincent Vega, pilot. A tohle je John Francis Kovář. Oba jsme z…,“ na okamžik se zarazil, „z Čech. To je země, která patří…“
„K Rakousku-Uhersku,“ překvapil je nevelký, ale šlachovitý Angličan. „Byl jsem před válkou v Praze,“ usmál se, „a líbila se mi.“
„Tohle už nepoletí,“ Vega přelétl pohledem roztříštěný válec motoru.
Bigglesworth smutně pokýval hlavou a poplácal letadlo po zčernalém boku jako koně. „Musím ho zapálit, aby ho Bošové nemohli použít.“
„Ale pak bychom odtud měli co nejrychleji zmizet. Viděli jsme auto plné Němců jet do támhleté vesničky,“ Vega ukázal prstem na shluk domků, k nimž původně směřovali. „A nevíme, jestli jeli dál, nebo tam zůstali.
„Jeli dál,“ ušklíbl se Bigglesworth, „protože měli namířeno tam, kam jsem chtěl i já. K zámku v Hermies. Měl jsem tam…,“ na okamžik se zarazil, „to není podstatné.“
Nožem přeřízl hadici, která přiváděla palivo do motoru, a se zadumaným pohledem sledoval, jak vytéká benzín. Pak vzal zapalovač udělaný z nábojnice do kulometu Vickers, škrtl a zapálil kus hadru.
John s Vincentem začali couvat směrem k lesu a pilot je následoval, jen co hořící hadr hodil do motoru. Velbloud vzplál jako vích a za chvíli za sebou slyšeli jen hukot plamenů. To už byli v lese a pokračovali směrem na jih.
Kapitán se ujal vedení. Když pochodovali dobrou půl hodinu, zastavil se. Byli na kraji větší mýtiny, která vznikla vykácením části lesa. Vytáhl z kožené bundy složenou mapu. Rozložil ji na pařez a sklonil se nad ní. Vega vyndal z kapsy malou buzolu a položil ji na mapu. Nebylo to potřeba, protože Bigglesworth ji zorientoval úplně přesně. Měl zdejší krajinu v oku.
„Kam máte vlastně namířeno? Přidat se ke mně není ten nejlepší nápad. Budou mě honit jako vzteklého psa.“
„A to proč?“ nakrčil John čelo.
„Ten modrý Albatros patřil Fritzovi Baumerovi z Richthofenova leteckého cirkusu. Bylo to eso a měl kolem čtyřiceti sestřelů. Tohle mi Bošové nemohou odpustit. Zvlášť, když zjistí, že jsem někde tady.“
„Za císaře bojovat nechceme. Chceme vlastní republiku. Když vyhrají Němci a Rakušáci, tak ji nikdy nebudeme mít,“ prohlásil pevně John. „Tak jsme se rozhodli, že zkusíme pomoct tam, kde můžeme. On je vynikající pilot a já střílím docela slušně.“
„To je sice hezké, ale jak se chcete dostat přes frontu? Je to samý ostnatý drát, minová pole, prohlídky, zákopy, dráty nabité elektřinou, prostě dostat se přes frontu je prakticky nemožné.“
Kovář pokrčil rameny a usmál se:
„Kdo se o nic nepokusí, ten nikdy nic nezíská.“