Ansset byl v dětství unesen a vychován v odosobněném, mystickém místě nazývaném Dům písní. Za přátele měl pouze písně, a tak se jeho hudební nadání rozvinulo v neobvyklé míře. Síla jeho hlasu je současně prokletím i požehnáním, protože mladý Slavík dokáže vycítit všechny pocity posluchačů a zesílit je, aby uzdravoval, a nebo ničil. A protože na takový hlas čekal imperátor desítky let, je Ansset poslán do paláce na Staré Zemi. Tady mají jeho písně projít zkouškou: buď vládce ukolébají a uklidní jeho touhy, nebo ho zavedou – a s ním i celý svět – za brány šílenství… Kniha vyjde v nakladatelství Laser-books ještě v červenci a bude stát cca 229 Kč.

„Máš moc,“ řekl Ansset nahlas.
„Ano?“ zeptal se Mikal a upřeně se na něj zadíval.
„Každý to ví.“
„A ty?“ zeptal se Mikal.
„I já mám nějakou moc,“ řekl Ansset, ale v Mikalově otázce něco bylo. Něco navíc, cosi jako prosba, a Ansset pátral v paměti spojené s tímhle novým, zvláštním hlasem, a snažil se zaslechnout, na co se ta otázka vlastně ptá. „I já mám nějakou moc, ale je vidět, kde končí. Dostáváš z toho strach.“
Mikal teď nic neříkal. Jen se pozorně díval na Anssetův obličej. Ansset se na okamžik bál. Tohle rozhodně nebylo chování, k jakému ho nabádala Esste. To ty se musíš spřátelit, řekla mu, protože ty rozumíš o tolik lépe. Rozumím? ptal se teď Ansset sám sebe. Některým věcem rozumím, ale tenhle muž má skrytá místa. Tenhle muž je i nebezpečný; není to jen můj ochránce.
„Teď musíš něco říct,“ řekl Ansset, navenek klidný. „Nemůžu tě poznat, pokud neuslyším tvůj hlas.“
Mikal se usmál, ale v očích měl ostražitost a v hlase zrovna tak. „Pak by nejspíš bylo moudré, kdybych mlčel.“
Tolik z Mikalova hlasu stačilo a mělo v sobě dost císařových emocí, aby se Ansset mohl dostat o něco dál. „Nemyslím, že ztrácíš moc, pokud se bojíš,“ řekl Ansset. „Myslím – myslím…“ a pak mu došla slova, protože nerozuměl tomu, co v Mikalovi viděl a slyšel, ne tak, aby to byl schopen vyjádřit slovy. Tak zazpíval. Za pomoci slov, tu a tam, zbytek ale byly melodie a rytmy, které mluvily o Mikalově lásce k moci. Nemiluješ moc tak, jako hladový člověk miluje jídlo, zdála se říkat ta píseň. Miluješ moc tak, jako otec miluje svého syna. Ansset zpíval o moci, která byla vytvořena, ne nalezena; vytvořena a zvětšována, dokud nenaplnila vesmír. A pak Ansset zpíval o komnatě, kde Mikal žije, zaplnil ji svým hlasem až k dřevěným stěnám a nechal ho znít ve dřevě ozvěnou, nechával ho tančit a ožívat a – ačkoli to zkreslovalo jeho tón – nechával ho, aby se vracel a dodával písni hloubku.
A jak zpíval písně, které se právě naučil od Mikala, narůstala v Anssetovi odvaha a zpíval o naději na přátelství, o nabídce důvěry. Zpíval píseň lásky.
A když skončil, díval se na něj Mikal svýma ostražitýma očima. Ansset na okamžik zapochyboval, jestli ta píseň měla vůbec nějaký účinek. Pak Mikal napřáhl ruku – třásla se, a nebylo to věkem. Napřáhl ruku a i Ansset natáhl ruku a vložil ji tomu starému muži do dlaně. Mikal měl ruku velkou a silnou a Ansset cítil, že by ho Mikal mohl pohltit, zmocnit se ho a celého ho sebrat jen tak do pěsti, a už nikdy by ho nenašli. Když ale Mikal sevřel Anssetovi ruku palcem, byl to jemný dotyk, pevné, ale přátelské sevření, a když Mikal promluvil, měl hlas ztěžklý emocemi: „Jsi to, v co jsem doufal.“
Ansset se naklonil dopředu. „Prosím, ještě to s tou spokojeností nepřeháněj,“ řekl. „Tvé písně se zpívají těžko a všechny jsem se je ještě nenaučil.“
„Mé písně? Já žádné písně nemám.“
„Ano, máš. Zpíval jsem ti je.“
Mikal vypadal znepokojeně. „Jak jsi přišel na to, že jsou to…“
„Slyšel jsem je ve tvém hlase.“
Ta myšlenka Mikala překvapila a přestal být ostražitý. „V tom, co jsi zpíval, ale bylo tolik krásy…“
„Někdy,“ odpověděl Ansset.
„Ano. A tolik – nevím čeho. Nejspíš. Nejspíš jsi takové písně ve mně našel.“ Zdálo se, že pochybuje. Jeho hlas zněl zklamaně. „Je to nějaký trik, který na mě zkoušíš? Je to všechno?“
„Trik?“
„Slyšet, co se tvému patronovi děje v hlavě a zazpívat mu to zpátky? Není divu, že se mi ta píseň líbila. Ale nemáš nějaké svoje vlastní písně?“
Teď byla řada na Anssetovi, aby byl překvapený. „Ale co jsem já?“
„Dobrá otázka,“ řekl Mikal. „Krásný devítiletý chlapec. Je to to, nač čekali? Tělo, které by přimělo polygamistu litovat, že kdy miloval ženy, tvář, za kterou by matky a otcové v touze po dětech šli míle a míle. Chtěl jsem chlapečka na milostné hrátky? Myslím, že ne. Chtěl jsem zrcadlo? Nejspíš, když jsem se před mnoha lety setkal s Mistrem písní, nebyl tak moudrý, jak jsem si myslel. Nebo jsem se od té doby možná změnil.“
„Je mi líto, že jsem tě zklamal,“ Ansset dovolil, aby byl v jeho hlase znát strach, který skutečně cítil. Znovu se řídil tím, co mu řekla Esste: před svým patronem nic neskrývej. Bylo snadné, po tom martyriu, které zakusil ve Vysoké síni, otevřít Esste celé srdce. Ale tady, teď, s tím podivným mužem, kterému se ta píseň nelíbila, ačkoli jej hluboce dojala – stálo to opravdu mnoho úsilí neuzavřít se před ním. Ansset se cítil tak zranitelný, jako když ho hladil ten voják, a stejně tak netušil, čeho se to bojí. Svůj strach ale ukázal, protože to bylo to, co mu Esste radila udělat, a on věděl, že by se nemýlila.
Mikalova tvář ztvrdla. „Samozřejmě jsi mě nezklamal. Jak jsem řekl. Ta píseň byla to, v co jsem doufal. Chci ale slyšet tvou vlastní píseň. Jistě nějaké své vlastní písně máš.“
„Mám,“ odpověděl Ansset.
„Zazpíváš mi je?“
„Zazpívám,“ řekl Ansset.
A tak zpíval – začal nesměle, protože tyhle písně nezpíval nikdy nikomu kromě lidí, kteří ho už milovali, kteří byli také bytostmi z Domu písní a nepotřebovali tedy žádné vysvětlení. Mikal ale o Domě písní nic nevěděl, a tak Ansset tápal ve své melodii hlouběji do minulosti a pokoušel se najít způsob, jak Mikalovi sdělit, kým je, až nakonec zjistil, že to nedokáže, že všechno, co je mu schopen sdělit, je význam Domu písní, pocit studeného kamene, který cítil pod prsty, dobrota Rruk, když Ansset ze strachu a nejistoty plakal a ona mu zpívala odvahu, ačkoli sama byla jen dítě.
Jsem dítě, říkala Anssetova píseň, slabé jako lístek ve větru, a přece, spolu s tisíci dalšími lístky mám kořeny, které sahají hluboko do skály, do studeného, živého kamene Domu písní. Jsem dítě a mými otci je tisíc jiných dětí a mou matkou je žena, která mě zlomila, abych se otevřel, přiměla mě, abych odhalil své nitro a zahřála mě ve studené bouři, kde jsem najednou stál nahý, a najednou jsem nebyl sám. Jsem dar, stvořený svýma vlastníma rukama, aby mě jiní dali tobě, a nevím, jestli mohu být přijat.
A jak zpíval, zjistil, že neúprosně směřuje vstříc té jediné písni, o které si nikdy nepomyslel, že ji bude zpívat. K písni dnů ve Vysoké síni. K písni svého zrození. Nemůžu, říkal si, když mu melodie proudily do krku a ven mezi zuby. Nemůžu to snést, křičel sám na sebe, jak přicházely emoce, ne v slzách, ale v prudkých tónech, které přicházely z těch nejněžnějších míst, která v sobě měl. Nemůžu snést, že bych přestal, myslel si, když zpíval o lásce, kterou k němu cítí Esste, a o své hrůze z toho, že ji musel opustit tak brzy poté, co se o ni naučil opírat.
Ve své písni slyšel také něco, co ho překvapilo. Slyšel, přes všechny emoce svých vzpomínek, jakousi linii disonance, která mluvila o tom, že v sobě skrývá temnotu. Hledal ten nápěv, ale ztratil se mu. A postupně ho hledání toho, co je v jeho písni cizí, z jeho písně vyvedlo a přivedlo znovu k sobě. Zpíval a oheň uhasl, až konečně uhasla i jeho píseň.
V tu chvíli si všiml, že Mikal leží stočený kolem něj, jednou rukou objímá Ansseta, druhou rukou si zakrývá tvář a pláče, tiše vzlyká. Když píseň skončila, byly jedinou písní v místnosti jiskry, když se s posledním praskáním plamene pokoušely oživit oheň.
Co jsem to jen udělal? křičel Ansset sám na sebe, když se díval na císaře lidstva, Mikala Hrozného, jak si zakrývá plačící tvář rukou.
„Anssete,“ řekl Mikal. „Cos to udělal?“
A pak, po chvíli, přestal Mikal plakat, otočil se na záda a řekl: „Bože, je to příliš milé, je to příliš kruté. Je mi sto dvacet jedna let a smrt na mě číhá ve zdech i v podlaze a čeká, že mě v nestřeženou chvíli chytí. Proč jsi ke mně nemohl přijít, když mi bylo čtyřicet?“
Ansset nevěděl, jestli se od něj očekává odpověď. „Tehdy jsem nebyl na světě,“ řekl nakonec a Mikal se zasmál.
„To je pravda. Nebyl jsi na světě. Devět let. Co s tebou dělají v Domě písní, Anssete? Jak strašně tě musí ždímat, aby z tebe dostali takové písně.“
„Tentokrát se ti mé písně líbily?“
„Líbily?“ zeptal se Mikal a nechápal, jestli si ten chlapec dělá legraci. „Líbily?“ A dlouho se smál a položil hlavu Anssetovi na klín. Ti dva tam té noci spali a od té chvíle už neexistovalo žádné hledání a žádné otázky. Ansset mohl k Mikalovi přijít kdykoli, protože nebyla chvíle, kdy by ho Mikal netoužil mít u sebe.

• přeložila: Alena Švomová
• Ukázka neprošla redakční úpravou.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).