Český fanoušek fantastiky se setkává se science fantasy, nepočítáme-li sérii JFK, jen sporadicky. Tato specifická odnož fantasy pohybující se kdesi na hranici světů magie a vědy totiž u čtenářů budí instinktivní nedůvěru, kterou není snadné překonat. Většina z nich raději sáhne po plnokrevné fantasy či scifi, než aby riskovala zklamání u jakéhosi hybridu obou těchto žánrů. Navíc napsat skutečně dobrou a zajímavou science fantasy není nikterak jednoduché, takže se tomuto subžánru věnuje jen nemnoho autorů, což ještě více zužuje výběr. I nakladatelé se tedy většinou poohlížejí po něčem žánrově jednoznačnějším.

Ale občas se k nám přece jen dostane kniha, která dokazuje, že science fantasy si pozornost čtenářů skutečně zaslouží. Takovým příjemným překvapením se loni stal román Pán ledové zahrady z pera polského spisovatele Jaroslawa Grzedowicze. Jeho hlavním hrdinou je svérázný průzkumník a samotářský agent Vuko Drakkainen, jehož úkolem je nalézt na dosud neprobádané planetě s civilizací středověkého typu skupinu odmlčevších se vědců, zjistit, co se s nimi stalo, a pokud to bude možné, dostat je co nejdříve zpět domů.

Už zanedlouho po přistání však Vuko zjišťuje, že se kolem děje něco hodně podivného. Na planetě totiž působí prazvláštní síly, které některým lidem umožňují provádět věci nápadně se podobající kouzlům a magii. A zmizelí vědci pravděpodobně neodolali pokušení tyto síly vyzkoušet. Jenže, být mocným mágem a měnit svět je stejně vzrušující jako smrtelně nebezpečné, a člověk se lehce může stát šíleným megalomanem, který je odhodlán prosadit své vize bez ohledu na následky. Vuko při svém hledání pocítí důsledky činů jednoho takového „mágovědce“ van Dykena na vlastní kůži, a i proto se ho rozhodne zastavit. Od rozhodnutí k činu je však dlouhá a nebezpečná cesta, při níž musí ještě mnohé pochopit.

Vuko však není jedinou centrální postavou příběhu. V druhé, nezávislé dějové linii autor sleduje osudy mladého Ardžuka, syna vládce mocného Amitrajského císařství vychovávaného k převzetí břemena vlády, jehož rodina je ale při převratu vyvražděna, a on sám musí prchat z vlastní země, pokud si chce zachránit život a uchovat naději na návrat. Vlády se totiž chopili vyznavači Podzemní Matky a s nimi se vrátil i Kodex Země, který svými striktními pravidly a krvavými oběťmi ubíjí lidskost a individualitu všech obyvatel říše. Kolem se zmáhá temnota a beznaděj a Ardžuk, aniž by to zprvu tušil, se stává poslední nadějí svého národa i země. Nadějí, která je ovšem neustále ve smrtelném nebezpečí…

Pán ledové zahrady vzbudil u čtenářů velmi příznivé ohlasy, a protože příběh obou hrdinů v knize ani zdaleka není ukončen, netrpělivě se očekávalo, kdy už konečně vyjde pokračování. To se objevilo po více než roce čekání v podobě Pána ledové zahrady II, takže osudy Vuka Drakkainena i Ardžuka mohly pokračovat dál. Na počátku dvojky je sice Vuko poněkud strnulý a nepohyblivý (co jiného byste ostatně mohli očekávat od stromu?), ale už zanedlouho si to zase rázuje krajinou, aby naplnil své předsevzetí. Už ví, že porazit van Dykena nebude vůbec jednoduché. Nemá skoro nic ze svého moderního vybavení, jeho Čítač je na pokraji šílenství, ale je rozhodnutý tomu rychlokvašenému černokněžníkovi pořádně nakopat zadek. I kdyby se kvůli tomu musel sám naučit čarovat!

Ani Ardžuk nezahálí. Stále je sice na útěku, ale jeho cesta už se snad blíží ke svému cíli, kde, jak mladík doufá, odhalí způsob, jak porazit kněžky Podzemní Matky a vrátit říši stabilitu a mír. Zatím se ale musí mít na pozoru, protože jeho protivníky nejsou jen lidé, ale i bytosti mnohem horší a mocnější. S každou další uraženou mílí ale získává další dovednosti, zkušenosti a poznatky, které ho mění z nevyzrálého chlapce v uvědomělého muže, jenž dokáže přijmout odpovědnost a nebojí se činit rozhodnutí. I když jsou často bolestná…

V druhém dílu Grzedowicz dále rozvíjí svůj příběh v obou hlavních dějových liniích. Jeho hrdinové se postupně mění a přizpůsobují změněnému světu, přičemž na ně mají vliv nejen vnější okolnosti, ale i jejich vnitřní vyzrávání. To je patrné zejména u Ardžuka, který je nucen přihlížet, jak se vše, co znal a čemu věřil, ze dne na den hroutí a utápí v krvi. Tento traumatizující zážitek ho však nezlomí ani nepokřiví, ale překová ho ve skutečného muže. Zároveň posílí i jeho odhodlání pomoci svému lidu i zemi.

To Vuko do děje vstoupil už jako plně zformovaná osobnost, ale ani on se nevyhnul změnám. V prvním díle se spoléhal hlavně na své zkušenosti, výcvik a hi-tech vybavení, a možná i proto jen ztěžka a pomalu akceptoval ony zdánlivě neuvěřitelné události a činy, s nimiž se setkával. Ve dvojce je odkázaný hlavně sám na sebe a musí ze sebe vydat to nejlepší, chce-li vůbec přežít. Přesto, anebo právě proto, je mnohem rozhodnější a možná i šťastnější. Sterilní svět plný příkazů a nařízení, z něhož pochází, ho totiž nikdy nemohl plně uspokojit. A právě tady, uprostřed nebezpečí, strachu a euforie, cítí, že skutečně žije. Navíc se mu daří získat si i skutečné přátele, což je k nezaplacení, hlavně když před sebou máte takřka nesplnitelný úkol. Tím, že Vuko nyní plně akceptuje novou realitu se všemi jejími zvláštnostmi, včetně „kouzel“, má konečně reálnou šanci svého nepřítele porazit.

Autor pro svůj text zvolil poměrně netradiční přístup, když ho rozdělil do dvou rovnocenných linií, které spolu na první pohled nemají nic společného. Dá se ovšem s velkou pravděpodobností předpokládat, že se obě linie v budoucnu propojí. V dvojce už se rýsují první náznaky toho, jakým způsobem by se to asi mohlo stát. Těch možností je ovšem více, takže si budeme muset počkat, čím Grzedowicz nakonec překvapí. Volba dvou nezávislých linií však není jediným specifikem Pána ledové zahrady. Zajímavé je i střídání první a třetí osoby, když autor vypráví část příběhu věnovanou Vuko Drakkainenovi. Přitom dokáže naprosto přirozeně měnit tyto pohledy odstavec od odstavce. Textu tato anomálie dodává jistou pikantérii a zároveň Grzedowiczovi umožňuje dívat se přímo očima svého hrdiny a interpretovat jeho myšlenky a vnitřní komentáře, a zároveň si udržet od Vuka odstup nezávislého pozorovatele, což ději jen prospívá.

Samotný děj v obou rovinách knihy si stále udržuje svěžest a rychlý spád, přičemž příběh téměř ihned čtenáře pohltí a přiměje ho prožívat všechna dobrodružství spolu s hlavními hrdiny. K věrohodnosti i celkové živosti textu přispívá i živý jazyk, který se zejména v případě Vuka nevyhýbá ani kletbám a neslušným slovům, jež ale nejsou samoúčelná a odpovídají situaci, v nichž se hrdina ocitl. Nechybí však ani špetka humoru, povětšinou docela černého, který se kupodivu váže k Čítači. Celkově pak Pán ledové zahrady II už sice ztratil onen pel originality a překvapivosti, jenž charakterizoval jedničku, přesto na ni ale více než dobře navázal. Nezbývá tedy než čekat na Pána ledové zahrady III, abychom se dozvěděli, kam osud a autor Vuka i Ardžuka zavane dál.

• Jaroslaw Grzedowicz: Pán ledové zahrady II
• překlad: Robert Pilch
• obálka: Grzegorz Kmin
• vydal: Triton, Praha 2008
• 480 stran / 369 Kč