Pán duší, The Elder Scrolls 2, Greg Keyes
 |
Attrebus to stvoření, které mu rozřízlo břicho a přinutilo jej chytat vlastní střeva, nikdy nespatřil. Stalo se to ve tmě a jediné, co si mimo bolesti pamatoval, byl zápach vnitřností a hnijícího zázvoru. Také si vybavoval Sula, který jej táhl za sebou a nadával v jazyce, jemuž princ nerozuměl.
Bolest – po dlouhou dobu jediná věc, které věnoval pozornost – však postupně mizela, jak si tělo uvědomovalo blížící se nevyhnutelný konec.
Bylo možné, že už dávno zemřel: netušil, jak by umírání vlastně mělo vypadat. Dříve takovým věcem nevěnoval pozornost.
Škubl sebou, jako by se právě probudil ze sna o nekonečném pádu. Chvíli si dokonce myslel, že padá doopravdy – připadalo mu, jako by jeho tělo nic nevážilo.
S vypětím všech sil otevřel oči, ale k vidění toho moc nebylo. Jen vzduch plný popela, jenž se jako šedivý mrak táhl do všech stran. Několik yardů před sebou viděl svého přítele Sula, jenž se od něj neustále vzdaloval. Kvůli cloně prachu zbýval o chvíli později z temného elfa jen stín – a potom se mu ztratil z očí docela.
Dýchalo se mu těžce – šedivý prach mu zalepoval nosní dírky a ústa. Po několika dalších nádeších si uvědomil, že se mu částečky brzy dostanou i do plic a pak to bude jeho konec.
Jen stěží tomu však dokázal věnovat pozornost. Byl slabý, unavený – a i pokud by to všechno přežil, zdály se úkoly spočívající na jeho bedrech nesplnitelné. Nikdo by se na něj přece nemohl zlobit, pokud by to vzdal. Tentokrát ne.
Vždyť by se o tom ani nikdo nikdy nedozvěděl.
Začal se pomalu ztrácet. Popel pokrýval jeho krví nasáklou halenu i ruce. Zakrýval jej jako pohřební rubáš a připravoval ho na okamžik, kdy jeho srdce přestane bít.
V bezbarvé temnotě za očními víčky uviděl jiskřičky. Mizely a zase se objevovaly, pokaždé o něco méně jasné. Nakonec zbyla jen jedna a i ta se pomalu vytrácela. Uviděl v ní obličej mladé ženy – obraz tak maličký, jako by byla někde daleko od něj. Uslyšel také sbor hlasů zoufale křičících hrůzou; zdálo se, že zvuk naplňuje celý vesmír.
Spatřil svého otce sedícího na hořícím trůnu; s prázdným výrazem ve tváři, jako by si ani neuvědomoval, co se děje. Temnotu vystřídaly podivně mihotavé barvy a otcův obličej znovu nahradila tvář mladé ženy.
Poznával její rysy, její černé kudrnaté vlasy, ale nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje. Všiml si, že něco drží tak, aby na to dobře viděl: malou panenku, která vypadala jako on, ale on to být nemohl. Panenka se totiž zdála mnohem silnější, chytřejší a lepší; stvořená podle obrazu muže, jenž se nikdy nevzdával.
Dívka panenku zlehka políbila na čelo a s očekáváním pohlédla na Attreba.
Princ se slzami v očích rozevřel prachem slepené rty a využil všechen vzduch, který mu ještě v plicích zbýval.
„Sule,“ zachroptěl.
Svého druha již skoro neviděl, zbyla z něj jen o něco tmavší šmouha v závoji popela.
„Sule!“ povedlo se mu konečně vykřiknout a znovu jím projela vlna bolesti.
„Sule!“ Výkřik podle něj duněl jako hrom. Okolní svět se roztočil. Zdálo se mu, že v šedi zahlédl oranžový záblesk. Vypadalo to, jako by se objevila světelná koule, zvětšila se, prošla skrz Attrebovo tělo a potom mu zmizela z očí.
Všechno to ale mohla mít na svědomí bolest, kvůli které pomalu ztrácel vědomí.
Pořád však viděl světlo a před očima se mu objevovaly další vize. Znovu spatřil panenku, tentokrát ležela kousek od něj na malé, šedé posteli. Hlavu měla z porcelánu a podobala se stovkám jiným, které za všechny ty roky viděl. Látkové tělo však bylo roztržené a vylézala z něj vata. Přímo před jeho očima popadly panenku obří ruce a začaly do ní strkat vycpávku zpět. Nebylo jí však dost, a tak jedna z dlaní zmizela a vrátila se s chomáčem šedého materiálu, který do torza panenky nacpala také. Potom otvor zašila za pomoci jehly a niti. Každý steh pevně utáhla. Když byla hotová, objevil se nůž, jímž přebytečnou nit odřízla.
Jakmile do jeho plic začal proudit vzduch, rozkřičel se. Připadalo mu, jako by se do každého centimetru jeho těla trefovaly tisíce jehel. Zkusil zvracet, ale nic z jeho úst nevyšlo. Ležel tam, vzlykal a věděl, že už nikdy nebude svět vnímat stejně, že už mu nikdy nic nebude připadat tak jasné jako kdysi. Vzlykal jako batole, nestyděl se za to – a ani nebyl schopen jakékoliv souvislé myšlenky.
Naříkal tak dlouho, až v něm nakonec zbyla jen část duše; tak tvrdá, že se nikdy nemohla rozpustit a odplavit slzami z těla ven. Cítil, jak zatrpklá ta část je, a proměnil ji ve vztek. V něm pak našel aspoň stín odhodlání, který mohl dále opečovávat a časem i posílit.
Otevřel oči.
Ležel v místnosti, která připomínala šedivou krabici a neměla žádný viditelný vchod nebo východ. Zdálo se, jako by světlo rovnoměrně prostupovalo skrz stěny samotné – Attrebus nevrhal žádný stín. Vzduch byl zatuchlý a vyčichlý, ale princ už se nedusil a hruď se mu rytmicky zvedala a zase klesala.
Posadil se a rukama se reflexivně chytil za břicho. Uvědomil si, že je nahý, a uviděl tlustou jizvu klikatící se mu od rozkroku až k hrudní kosti.
„U bohů,“ zalapal po dechu.
„Ty bych tady moc nevzývala,“ varoval jej ženský hlas.
Otočil hlavu a hned ji spatřil. Byla také nahá a seděla s koleny přitaženými k hrudníku. Její vlasy měly narůžověle zlatou barvu, kůže byla alabastrově bílá a její oči připomínaly dvojici zelených smaragdů. Uši měla stejně drobné a špičaté jako elfové.
„Víš, kde to jsme?“ zeptal se jí.
„V Oblivionu,“ odpověděla. „V říši Malacatha.“
„Malacath,“ zamumlal a prsty přejel přes jizvu. Pořád byla citlivá na dotek.
„Aspoň si tak říká,“ dovysvětlila žena.
„Já jsem Attrebus,“ řekl. „S kým mám tu čest mluvit?“
„Můžeš mi říkat Silhanso,“ odvětila.
„Jak dlouho už tady jsi, Silhanso?“ zeptal se.
„Ne o moc déle než ty,“ řekla. „Nebo si to aspoň nemyslím. Je těžké to poznat… v té nekonečné šedi bez slunce nebo měsíce.“
„Jak ses sem dostala?“
Žena pokrčila rameny. „Nejsem si jistá.“
Attrebus se na chvíli odmlčel, aby jí dal šanci se také na něco zeptat, pokud by chtěla. Když o to však nijak neprojevila zájem, pokračoval.
„Jak víš, že jsme v říši Malacatha? Viděla jsi ho?“
„Slyšela jsem hlas, který pronesl jeho jméno. To je vše, co vím. Ale mám strach.“ Odmlčela se a zdálo se, jako by na něco zapomněla. „A co ty? Jak ses sem dostal ty?“
„To je na dlouhé vyprávění,“ odvětil.
„Prosím,“ požádala jej Silhansa. „Tvůj hlas mě uklidňuje. Co tě přivedlo na toto hrozné místo?“
„Měl jsem doprovod,“ řekl Attrebus. „Temného elfa – dunmera – jménem Sul. Viděla jsi ho?“
„Za celou dobu, co jsem tady, jsem viděla jenom tebe,“ odpověděla. „Teď mi řekni svůj příběh, prosím.“
Attrebus si povzdechl. „Odkud pocházíš?“ zeptal se jí.
„Z Balferie,“ odpověděla.
Přikývl. „Takže jsme oba z Tamrielu – to pomůže. Já sám pocházím z Cyrodiilu.“ Poškrábal se na bradě a ke svému překvapení nahmatal vousy. Kolik času mohlo uběhnout za dobu, co byl mimo?
„Dobře,“ řekl. „Pokusím se ti všechno vysvětlit. Před nedávnem do našeho světa vstoupil objekt z Oblivionu; ostrov, který létá vzduchem a je na něm postavené celé město. Kamkoliv tenhle ostrov přiletí, vše živé pod ním zemře a znovu povstane jako součást armády nemrtvých. S mým společníkem jsme ten ostrov pronásledovali.“
„Proč?“
„Abychom jej zastavili, samozřejmě,“ řekl. Uvědomil si, jak arogantně a hloupě to zní. „Abychom ho zastavili předtím, než zničí celý Tamriel.“
„Potom jsi bojovník, hrdina.“
„Ne moc dobrý,“ odvětil. „Ale snažili jsme se ze všech sil. Před tím, než jsem jej potkal, byl můj přítel Sul mnoho let uvězněný v Oblivionu a ví, jak to tady chodí. Umbriel – tak se jmenuje ten létající ostrov – byl příliš daleko na to, abychom se k němu dostali včas…“
„Včas na co?“
„K tomu se dostanu za chvíli,“ odpověděl Attrebus.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem tě přerušovat, ale je to podivný příběh.“
„Ne o moc podivnější než ten, v němž tě uvěznil daedrický princ.“
„To máš pravdu,“ uznala.
„Abych to zkrátil,“ řekl, „Sul nás vzal zkratkou skrz Oblivion, abychom Umbriel předběhli.“
„Zastavili jste jej tedy?“
„Ne,“ odpověděl Attrebus. „Neměli jsme žádnou šanci. Pán Umbrielu na nás byl příliš silný. Zajal nás a byl by nás zabil, kdyby se Sulovi nepovedlo uniknout do Oblivionu a vzít mě s sebou. Ale ztratili jsme se, ocitli jsme se mimo cesty, které Sul znal. Prošli jsme skrz mnoho míst jako vystřižených z nočních můr. Těsně předtím, než jsme se ocitli tady, jsme se nacházeli v říši prince Namiry, nebo si to aspoň Sul myslel. Nějaká stvůra odtamtud mi udělala tohle,“ ukázal na jizvu.
„Divila jsem se, jak mohl někdo přežít takové zranění,“ řekla Silhansa.
„Já se taky divím,“ odpověděl Attrebus. „Sulovi se muselo povést dostat nás z Namirovy říše. Pamatuju si, jak jsem plaval v moři šedivého prachu a pomalu se dusil. Potom jsem se probudil tady.“ Nechtěl přemýšlet nad podivným snem… a ještě méně o něm chtěl mluvit.
„A tak vaše výprava skončila. To je mi líto.“
„Ještě neskončila,“ trval na svém Attrebus. „Najdu Sula a nějak se odsud dostaneme.“
„Jako to, že jsi tak odhodlaný?“
„V sázce jsou životy mých lidí a mého světa. A je tady… Někdo, kdo na mě spoléhá a čeká. Možná je v pořádku, ale pokud se jí něco stalo…“
„Ach,“ vydechla vědoucně Silhansa. „Je v tom žena. Milenka.“
„Ano, žena, ale není to má milenka – je to kamarádka, jež se na mě spoléhá.“
„Ale chceš, aby se tvou milenkou stala.“
„O… o tom jsem nepřemýšlel… a neodpovím na to ani ano, ani ne.“
„A co tvůj přítel Sul? Také jej dál žene láska?“
„Sula? Toho žene vpřed pomsta. Nenávidí Vuhona, pána Umbrielu. Myslím, že jej nenávidí víc, než si dokážu představit, že by někdo mohl nenávidět. A to jsem si v téhle otázce nedávno docela rozšířil obzory.“
Znovu si přejel rukou po jizvě. Silhansa si toho všimla.
„Myslíš, že tě uzdravil Malacath?“ zeptala se.
„Možná – pokud je to jeho říše, určitě to možné je – ale netuším, proč by to dělal. Malacath není zrovna známý svou laskavostí.“
„Ty o něm něco víš?“
Attrebus přikývl. „Trošičku. Moje chůva mi o něm vyprávěla. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších příběhů.“
„Opravdu? Mohl bys mi jej také říct? O daedrách toho vím jen málo.“
„Nepřevyprávím ho tak dobře, jako ona,“ přiznal, „ale pamatuju si jej.“ Na chvíli se odmlčel a vzpomínal na Helnin zpěvný hlas. Zavřel oči a vybavil si svou postel. Vzpomínal, jak na ní seděla se založenýma rukama. Na chvíli se znovu cítil stejně bezstarostně, jako kdysi, když jej ještě před krutým světem chránila jeho nevinnost.
„Za dávných časů,“ začal, „žil hrdina jménem Trinimac, nejlepší rytíř v Ehlnofey a šampión Draka času. Jednoho dne si dal za úkol vyhledat daedrického prince Boethiaha a ztrestat jej za jeho zločiny. Boethiah však věděl, že se za ním Trinimac vydal, takže přijal podobu stařeny a postavil se k cestě, kudy měl procházet.
‚Dobré ráno, stařeno,‘ řekl Trinimac, když k němu došel. ‚Hledám prince Boethiaha, abych jej mohl ztrestat. Můžete mi říct, kde bych toho ničemu našel?‘
‚Nevím, kde by mohl být,‘ odvětila stařena, ‚ale o kus dále stojí můj mladší bratr a ten by to vědět mohl. Ráda ti prozradím, kde přesně je, pokud mě poškrábeš na zádech.‘
Trinimac souhlasil, ale jakmile se podíval na stařenina záda, zjistil, že jsou plná nechutných vředů. Přesto ji na odporných bolácích poškrábal, jak slíbil.
‚Děkuji ti,‘ řekla. ‚Mého bratra najdeš, pokud se na dalším rozcestí vydáš vlevo.‘
Trinimac šel dál. Boethiah jej předběhl, protože se vydal zkratkou, a tentokrát na sebe vzal podobu starého muže.
‚Dobrý den, dědečku,‘ přivítal se s ním Trinimac. ‚Mluvil jsem s vaší starší sestrou a ta mi prozradila, že možná budete znát cestu do Boethiahova domu.‘
‚Tu neznám,‘ odvětil starý muž. ‚Ale má malá sestřička ji zná. Prozradím ti, kde ji nalezneš, pokud mi umyješ nohy.‘
Trinimac souhlasil, ale zjistil, že mužovy nohy jsou ještě nechutnější a smrdí hůř než záda stařeny. Stejně ale dohodu dodržel. Stařec mu řekl, kde najde jeho mladší sestru, a Trinimac zase pokračoval dál – a stejně tak jej Boethiah znovu předběhl a vzal na sebe podobu krásné mladé ženy.
Trinimac se tou dobou už děsil setkání s jejich mladší sestrou. Bál se, že bude muset škrábat nebo mýt ještě něco mnohem horšího, než co jej potkalo předtím. Jakmile však krásnou dívku spatřil, začal mít lepší náladu.
‚Potkal jsem tvého staršího bratra,‘ řekl, ‚a ten mi prozradil, že znáš cestu do domu prince Boethiaha.‘
‚Tu vskutku znám,‘ prohlásila, ‚a ráda ti ji popíšu, pokud mě políbíš.‘
‚To samozřejmě mohu udělat,‘ řekl Trinimac, ale jakmile se nahnul dopředu, aby ji políbil, otevřela doširoka ústa – tak doširoka, že do nich strčila celou princovu hlavu. Boethiah jej celého najednou spolkl.
Potom na sebe Boethiah vzal Trinimacovu podobu. Říhal, prděl a říkal hlouposti, dokud konečně nevytlačil obrovskou hromadu hoven – vše, co zbylo z Trinimaca. Hovna vstala a odplazila se s hanbou pryč. Z hrdého rytíře nezbylo nic, stal se z něj princ Malacath a všichni jeho přívrženci se proměnili v orky.“
Žena měla podivný výraz.
„Tohle že byl tvůj oblíbený příběh?“ zeptala se.
„Ano, když mi bylo sedm.“
Zavrtěla hlavou. „Vy lidi všechno berete tak doslova.“
„Co tím myslíš?“ V ten okamžik mu došla jedna věc. „Jsi přece altmer, že ano? Vznešený elf? Jak to, že jsi nikdy neslyšela o Trinimacovi?“
„Já jsem, samozřejmě, o Trinimacovi slyšela,“ řekla Silhansa a pravou rukou se dotkla podlahy tak, že dlaň stále držela vzhůru. Zdálo se, jako kdyby se rozpustila a začlenila se do povrchu.
„Co jsi…“
Silhansa – stále v podřepu – však začala rychle růst a proměňovat se. Její oči i vlasy přejaly šedou barvu, její tvář se rozšířila: začala připomínat prasečí a objevily se na ní i kly. Zmizely všechny ženské rysy, a jak se postavila, ucítil, že se podlaha pod ním zhoupla. V tu chvíli si uvědomil, že jej celou dobu držela v ruce. Stěny jeho cely zmizely a bytost, která si nechávala říkat Silhansa, byla teď asi sto stop vysoká. Dlaň, v níž ho držela, se přesunula k jejímu odpornému obličeji. Bytost zvedla také druhou ruku, na níž ležel Sul – stejně nahý a bezmocný jako princ.
„Malacath,“ zalapal po dechu Attrebus.
„Říkáte mi tak.“ Hlas zněl jako lámající se stromy, dech se podobal páchnoucímu závanu větru. Oči se zdály být prázdné, ale když do nich Attrebus pohlédl, mihly se mu mozkem podivné bytosti, jež začaly požírat jeho myšlenky.
Změnilo se i jejich okolí – nacházeli se v zahradě plné štíhlých stromů, kolem jejichž kmenů se obtáčely šlahouny ověšené květinami připomínajícími lilie. Na bezbarvé obloze se pohybovalo několik koulí, vzdálených a bledých jako měsíce. Attrebus slyšel švitoření ptáků, ale byl to smutný zvuk. Znělo to, jako by se nějaké stvoření s matnou vzpomínkou na to, že kdysi bylo ptákem, snažilo napodobit cvrlikání, pro nějž už dávno nemělo cit.
„Princi,“ vykoktal Attrebus a roztřásl se. „Nechtěl jsem vás urazit. Je to jen příběh, který jsem slyšel jako malý chlapec. Nepředpokládám, že byste…“
„Ticho,“ řekl Malacath a Attrebus zalapal po dechu, jako by mu ústa znovu naplnil popel. „Od tebe už jsem slyšel dost. A nezajímáš mě. Ale ty, Sule… pamatuji si na tebe. Jednou jsi při mně přísahal proti svým starým bohům. Již dříve jsi prošel mou říší a ani jsi mě nenavštívil. Jsem uražen.“
„Omlouvám se, princi,“ odvětil Sul. „Spěchal jsem.“
„A přesto v tento čas prosíš o mou pozornost v mém vlastním domě.“
„Ano, princi.“
Malacathova obří víčka sjela dolů a skryla jeho podivný pohled. Rozšířily se mu nozdry.
„Pořád tady je…“ vydechl ztěžka a skoro neslyšně Malacath. „Tohle místo, tenhle stín zahrady, ozvěna něčeho, co tu kdysi stálo… Taky vídáváš podobné přízraky, Sule?“
„Ano,“ zachroptěl temný elf.
„Zamiloval ses a kvůli jediné ženě jsi zničil své město, národ i rasu.“
„Nechtěl jsem,“ odvětil Sul. „Jenom jsem ji chtěl zachránit. To Vuhon…“
„Neubírej si zásluhy. Nenič krásu svého činu.“ Malacath otevřel oči a chvíli na ně upřeně hleděl. Attrebovi připadalo, jako by mu do lebky někdo nalil rozžhavenou mosaz.
„Uzdravil jsem tvé rozlámané tělo i tělo tvého společníka,“ řekl. „Co bych s vámi teď měl udělat?“
„Propustit nás,“ řekl Sul.
„A co uděláte?“
„Zničíme Umbriel.“
„To už jste zkusili a selhali jste.“
„Protože jsme neměli ten meč,“ povedlo se Attrebovi zasípat skrz dusící závoj prachu.
„Jaký meč?“ Vzduch jako by zhoustl a Attrebovi naskočila husí kůže.
„Existuje meč jménem Umbra…“ začal vysvětlovat.
„To vím,“ řekl Malacath. „Je to nástroj prince Clavika Vileho, zloděje duší.“
„Víc než to,“ odpověděl Attrebus. „Ten meč byl vězením pro stvoření, které samo sebe nazývá Umbra. Ta bytost unikla z meče a ukradla Vilemu hodně moci. A právě tato moc pohání Umbriel, město, které chceme se Sulem zničit. Věřím, že pokud najdeme ten meč, budeme jej moci použít k opětovnému uvěznění oné bytosti a zničení Umbrielu.“
Malacath na něj chvíli zíral a potom se jeho velká hlava lehce naklonila k jednomu z gigantických ramen. Na tom pohybu bylo něco podivně dětského.
„Slyšel jsem, že Vile je oslabený a že něco hledá. Nemám ho rád. Stejně jako všechny ostatní.“ Podíval se opět na Sula a svraštil monstrózní obočí. „Jak já se smál, když jsi je všechny zradil. Když jsi svou domovinu proměnil ve stejné peklo plné popela, jakým je i má říše. Byla to pýcha všech Velothi, a někdo jim konečně srazil hřebínek. Jeden z jejich vlastních řad. A pořád je tady ta kletba, kterou jsi ještě nenaplnil.“
„Můžeš mu pomoci, aby ji naplnil,“ vyhrkl Attrebus. Nekontrolovatelně se třásl, ale snažil se, aby jeho hlas zněl pevně.
„Věděl jsi, že je to Sul, v tom okamžiku, kdys jej uviděl,“ pokračoval. „Celá ta léta si pamatuješ na jeho kletbu. Vyléčil jsi nás a v přestrojení vyslechl, aby ses dozvěděl, o co nám jde. Aby ses ujistil, že je kletba, kterou Sul před roky vyřkl, pořád myšlena vážně. Že pořád touží po pomstě.“
Malacath znovu pohl hlavou. Dlouhé šlahouny rostlin za jeho zády spadly dolů ze skály a proměnily se v mrak černých můr, které kolem nich proletěly.
„Je pár věcí, které tak trochu rád mám,“ řekla daedra. „Sulovo břímě je jednou z nich. Takže ano, ještě vám pomůžu. Ten meč, Umbra – víte, kde se nachází?“
Sul se zatvářil váhavě.
„Pokud vás tam nepošlu já, tak se tam chcete dostat jak?“
„Někde v Solstheimu, myslím,“ konečně odpověděl Sul. „Má ho někdo, kdo nosí pečetní prsten s draugurem.“
Malacath přikývl. Attrebovi se v tu chvíli zdálo, jako by se na něj řítila hora.
„Do Solstheimu vás dostat dokážu,“ řekl daedrický princ. „Nezklamte mě.“
Malacath zaostřil pohled svých obrovských očí na Attreba. „A ty – pokud tě někdy budu moct k něčemu využít, poznáš to.“
„Ano, princi,“ odpověděl Attrebus.
Bůh se zasmál a odhalil tak ústa plná ostrých zubů. Potom tleskl oběma dlaněmi o sebe.
¤ ¤ ¤
„Ono je to skutečné,“ zalapala po dechu Mazgar gra Yagash. Zírala na tu věc a bojovala s nutkáním tasit meč.
Nestávalo se často, že byste viděli horu létat.
Sundala si helmu, aby si ji mohla lépe prohlédnout. Když přelétala nad nejvyššími břízami, viděla, jak jen tak visí na obloze – převrácená hora, jejíž vršek mířil k zemi.
Hned poté si všimla, že se na jejím horním konci tyčí podivné věže a ve slunci se blýskají útvary, které nemohly vzniknout přirozeným způsobem. Na vnějším okraji se také tyčil les, jehož větve i kořeny sahaly za kamenitý prstenec.
„Proč bys o tom pochybovala?“ zeptal se Brennus. Jeho ruka držící brk se jen míhala nad papírem, jak kreslil náčrtek té podivnosti. „Je to přesně to, na co jsme se přišli podívat.“
„Protože je to absurdní,“ odpověděla.
„Nikdy jsem neslyšel orka použít takové slovo,“ zamumlal. „Myslel jsem, že příslušníci vaší rasy uvěří čemukoliv.“
„Nevěřím, že by tvůj nos přežil srážku s mou pěstí,“ odsekla.
„Vskutku,“ řekl. „Já tomu také nevěřím. Ale protože jsem tvůj nadřízený, také nevěřím tomu, že bys mě uhodila.“ Odhrnul si z očí rezavou ofinu a podíval se na tu věc pozorněji. „Ať už je to absurdní, nebo ne, je to tady. To nemáš nic jiného na práci?“
„Mám tě hlídat,“ odpověděla.
„Ach, nikdy jsem se necítil bezpečněji,“ dodal ironicky.
Obrátila oči v sloup. Technicky vzato byl jejím nadřízeným, což jí hýbalo žlučí. Nebyl totiž voják a dokonce ani bojový mág: stejně jako většina čarodějů v této výpravě se zabýval jen zkoumáním předmětů z dálky. Vojenskou hodnost mu udělil císař jen několik dní předtím, než opustili Císařské město.
Ale měl možná pravdu – jakkoliv bylo těžké odtrhnout od té věci oči, měla spíše dávat pozor na bezprostřední okolí.
Stáli na holém horském hřebeni, který se vypínal asi třicet stop nad vrcholky stromů. Viditelnost byla dobrá a vzduch čistý. Čtyři z Brennových kolegů přímo před ní odváděli svůj díl práce: zaříkávali a zaměřovali na převrácenou horu různé podivné přístroje. Také vyvolávali neviditelné okřídlené bytosti, kterých si všimla jen proto, že proletěly kouřem, a tak se chvíli dal zahlédnout jejich obrys.
Dva další čarodějové kladli kolem jejich tábora malé svíčky hořící fialovo-černým plamenem. Dělali to pokaždé, když někde zastavili: svíčky měly nějakým způsobem bránit tomu, aby si zaříkávání někdo – nebo něco – všiml.
Mazgar položila ruku na slonovinový jílec svého meče, Sestry, přimhouřila oči a olízla si kly. „Myslím, že je tak šest mil daleko. Kolik jste naměřili vy?“
„Podle Yaurova měřicího talismanu je něco přes osm mil od nás,“ řekl Brennus.
„Je větší, než jsem si myslela.“
„Jo.“ Odložil skicář a vytáhl přístroj, který vypadal jako kukátko. Mazgar ale došlo, že to nic tak povrchního nebude. Podíval se skrz něj, zamumlal něco v čarodějné hatmatilce, pootočil číselníkem na přístroji a podíval se znovu. Poškrábal se v rudých vlasech a nespokojeně svraštil nezdravě nažloutlé čelo.
„Co se děje?“ zeptala se ho.
„Není tady,“ odpověděl.
„Jak to myslíš?“ řekla. „Vždyť se na tu horu zrovna teď dívám.“
„To je pravda,“ odvětil. „Vím, že si to trochu odporuje. A jsem si jistý, že tady nějakým způsobem opravdu je. Ale skrz kukátko vidím jenom bublinu z Oblivionu.“
„Bublinu z Oblivionu?“
„Jo. Však víš, z toho hnusného místa, kde žijou daedry. Za hranicemi našeho světa.“
„Vím, co je Oblivion zač,“ odsekla. „Můj dědeček kdysi zavřel jednu z bran, které Dagon mezi ním a Tamrielem otevřel.“
„No, tohle je něco jako brána, ale je nějakým způsobem uzavřená do sebe. Je to hodně zvláštní.“
„Napoví nám tohle zjištění, jak s tím bojovat?“
Pokrčil rameny. „Nevím, jak by mohlo,“ řekl. „Nicméně plán není s tím bojovat. Jsme tady, abychom o tom zjistili, co se dá, a ohlásili se zpět císaři. Pořád to míří na sever k Morrowindu. Možná to Císařství ani neohrozí.“
Mazgar se na ostrov znovu podívala. „Jak něco takového může Císařství neohrožovat?“ zamumlala. Cítila, jak jí na temeni vstávají hrůzou chlupy a jak se jí zrychluje tep. Brennus na ni zíral se strachem v očích. Uvědomila si, že začala hrdelně vrčet.
„Neměj obavy,“ řekl.
„Vidí nás to,“ řekla.
„O tom pochybuji,“ odpověděl.
„Ne,“ odsekla. „Cítím to, cítím oči té věci…“
„To je nějaký šestý smysl orků? Takový, který máte díky tomu, že se nekoupete?“
„Nedělám si legraci, Brenne, něco není v pořádku. Cítím…“
Potom se změnil směr větru a Mazgar došlo, co cítí.
„Mrtvoly,“ zachrčela a tasila Sestru. Potom zavyla: „Poplach!“ Chytla Brenna za ruku a postrčila ho směrem k ostatním kouzelníkům, kolem nichž se už její druhové snažili utvořit obrannou formaci.
Ještě se k nim ani nedostala, když jejich nepřátelé vyšli zpoza stromů.
„Takže je pravda i tohle,“ konstatovala.
„U bohů,“ vydechl Brennus.
Vypadali stejně mrtvě, jako páchli. Spousta mrtvol patřila agoniáncům, což se dalo jasně poznat z jejich uhnívajících čumáků, upadávajících ocasů a ostrých zubů vyrůstajících z dásní, teď již prolezlých červy. Jiní vypadali jako lidé nebo elfové a několik z nich bylo pozůstatky neidentifikovatelných bytostí.
Pohybovali se trhaně, jako by si nebyli jistí, jak své končetiny přesně používat. To jim však nebránilo nasadit rychlé pochodové tempo.
Organizovaně vytvářeli formace, jak jen to okolní terén dovoloval. Vyzbrojení byli různorodě – někteří z nich třímali v rukou meče, palcáty a kopí, ale více než polovina měla jen hrubé, neopracované kyje nebo dokonce postrádali zbraň úplně. Bylo jich však hodně, mnohonásobně více než třicet, což byl počet členů císařské výpravy.
Mazgar nejvíc zarazily jejich oči. Slyšela nějaké drby, že pod létajícím městem pochoduje armáda nemrtvých. Představovala si je jako hloupé nestvůry se stádovitým výrazem v očích. Když se přiblížili, uviděla však něco úplně jiného – záři zákeřné inteligence, škodolibou radost z utrpení, které působili.
„Přicházejí i z jihu!“ zakřičel někdo.
To byla špatná zpráva. Na jihu nechali své koně i většinu zásob, spolu se zbývajícími šesti vojáky, kteří je měli hlídat.
„Seřaďte se do formace!“ zahulákal kapitán Falcus. „Budeme s nimi bojovat!“
„Myslela jsem, že by měli být někde pod ostrovem,“ řekla Mazgar. „Tihle jsou od něj dost daleko.“
„No,“ odpověděl Brennus, „v tom spočívá hlavní přínos průzkumu, ne? Teď už víme něco, co jsme předtím netušili. Mohou poslat své vojáky i o kousek dál. O kus dál.“
„Nemůžeme dovolit, aby nás tady obklíčili,“ řekl Falcus. „Vybereme si jeden směr a tím se probijeme.“
„Náš domov leží směrem na jih, kapitáne,“ zařval Merthun Zeď.
„Tak tedy na jih,“ řekl kapitán. „Přeskupte se, okamžitě!“
Mazgar se přesunula na samý chvost formace, společně s Jarrowem, Merthunem a Coals. Ze zad si stáhla štít a připravila se. Dívala se, jak se k nim hnijící bytosti blíží.
„A ty sis myslela, že to nebude zábava,“ poznamenal Brennus.
Falcus zařval a útvar za jejími zády se dal do pohybu. Mazgar společně se svými druhy začala pomalu ustupovat. Mrtví zrychlili, a když byli asi šest yardů od nich, zaútočili.
Zavyla a ohnala se Sestrou po něčem, co kdysi bývalo dvounohým ještěrem. Meč narazil do lebky a otevřel ji – všude kolem ní byly najednou larvy a sliz. Tělo však pořád bojovalo, a tak do něj neustále sekala a u toho ustupovala.
Slyšela, jak Jarrow jdoucí vedle ní zanadával a vydal podivný, bublavý zvuk.
„Jarrow je mrtvý,“ zakřičel Merthun. „Vyplňte mezeru!“
Ustupovali, yard za yardem, a nechávali za sebou spoustu uhnívajících a stále se cukajících končetin. Spatřila vzdalující se Jarrowovo tělo, ležící obličejem k zemi.
Potom uviděla, jak se zvedá, přestože byl obklopen těmi nestvůrami.
„Jarrow ještě žije!“ zařvala.
„Nežije,“ zahulákal Merthun. Pozvedl své obrovské kladivo a udeřil jím do postupující řady nepřátel.
„Ale…“ začala argumentovat. Potom však uviděla ránu na Jarrowově těle a temnou záři v jeho očích. Už věděla, že to není on.
„No, tohle není dobré,“ prohlásil Brennus.
„Před námi jsou ti z jihu,“ zařval Falcus. „Pohyb, vojáci! Zadní voji, držte je dál od nás. Probijeme se skrz, nebo tady zemřeme.“
„Já tady rozhodně umřít nehodlám,“ zachrčela Mazgar a dál Sestrou dělala svou práci.
- Greg Keyes: Pán duší (The Elder Scrolls 1)
- Epocha, 2013
- překlad: Jakub Kovař
- obálka: Paul Youll
- 312 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za 251 Kč)
