Ostří osudu, Guild Wars 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robert J. King
 |
Osud zavolal – a oni odpověděli. Nadchází čas hrdinů. Zatímco rasy Tyrie stojí odděleně, šest hrdinů se spojí, aby bojovalo za svůj lid: Eir, nornská lovkyně s duší umělkyně; Snaff, asurský génius, a jeho ctižádostivá pomocnice Zojja; Rytlock, divoký charrský válečník v exilu; Caithe, smrtící sylvari s temnými tajemstvími; a Logan, statečný lidský strážce, který se musí vyrovnat s protikladnými loajalitami. Společně se stanou Ostřím osudu. Společně odpoví na volání. Ale bude to stačit?
Centurion Korrak Blacksnout (Černý rypák) vedl tři sta charrských válečníků průsmykem Blazebridge Gap (Zářný průsmyk). Zvedl prošedivělý čenich, vyfrkl prach z lvích nozder a kýchl. Jizvy, které křižovaly jeho obličej, se křečovitě stáhly, jako by se měl rozpadnout. Starý charr zamrkal kalnýma očima a spárem si přejel po rozích, ulámaných v těžkých bojích. Zavrčel: „Nemůžu se dočkat, až zaryju drápy do tlustých lidských kupců.“
„Říká se, že je to poslední karavana,“ ozval se legionář Sever Sootclaw (Sazný dráp) vedle něj. „Říká se, že královna Jennah nechá opravit asurskou bránu v Ebonhawke. A přivede skrz ni posily.“
„Ať to zkusí! Rozpoutáme bouři a strhneme hradby i tu zatracenou bránu,“ zavrčel Blacksnout. „Teď ale musíme zastavit tuhle karavanu!“
„Napřed musíme projít průsmykem,“ zamumlal Rytlock Brimstone (Sirný kámen).
Korrak po něm střelil nenávistným pohledem. Tmavý Brimstone nepatřil k Iron Legion (Železná legie), ale k Blood Legion (Krvavá legie), byl to zbabělec, který se dobrovolně přihlásil na tento nevděčný úkol. „Co děláte tady vpředu, vojáku Brimstone?“ zavrčel Korrak. „Poslal jsem vás dozadu, abych vás nemusel poslouchat.“
„Přišel jsem vás varovat.“
„Před čím?“
Rytlock nevěřícně zabručel a ukázal rohy na strmé stěny kaňonu. „Míříte rovnou do pasti.“
„Zvířata ve všem vidí past,“ zasyčel Korrak, přejel ale pohledem vrchol kaňonu. „Kde jste nechal odvahu?“
„K pádu do pasti není potřeba odvahy,“ odfrkl si Rytlock a přimhouřil oči pod černým obočím. „Stačí hloupost.“
Korrak vyštěkl: „Dejte si pozor na hubu, vojáku!“
„Copak nevidíte ta štěrková pole tam nahoře?“ Rytlock ukázal drápy. „Kdybych chtěl zastavit charrskou legii, udělal bych to právě tady.“
Korrak se prudce otočil. „O to vám jde, Brimstone? Zastavit charrskou legii? Zastavit mě!“
„Hehe,“ zachechtal se Rytlock. „Kdybych vás chtěl zastavit, centurione, udělal bych to.“
Korrak popadl Rytlocka za zbroj a vrazil mu hlaveň svojí sekyry-pušky do krku. „Co tu chcete, Brimstone?“
„Jak jsem řekl, přišel jsem vás varovat před pastí.“
„Ne! Chci říct tady, tisíc mil od své legie?“
„Jdu si svou cestou!“
„Jenom proto, že vás nechtěli! Vyhnali vás – vaše vlastní legie – a ne proto, že byste neuměl bojovat. Viděl jsem vás v bitvě. Ne, udělali to proto, že vás nemohli vystát!“
Brimstoneovi zahořely oči a zachvěla se mu chřípí, jako by podobnou věc slyšel už mockrát. Rty se mu ale pomalu roztáhly v úsměvu. „Špatně jste to pochopil. Já nemohl vystát je.“
„Ani nikoho jiného.“
„Nesnáším blázny.“
„Drzoune!“ zařval Korrak a zaryl hlaveň pušky Rytlockovi hlouběji do čelisti. „Proč bych vám neměl upálit tu vaši odpornou palici?“
Rytlockovi stále hořely oči a neuhnul pohledem. „Vy zbabělci z Iron Legion jste všichni stejní, jen se schováváte za své zbraně.“
Korrak Blacksnout sklonil sekyru-pušku a jeho hlas přešel ve smrtící vrčení: „Jestli je to past, Brimstone, vlezete do ní první.“ Mávl na něj zbraní. „Pochodem v chod!“
Odpadlík z Blood Legion na něj chvíli hleděl, pak vykročil. V čele průvodu vpochodoval do nejužší části kaňonu.
Blacksnout šel za ním, mířil na něj puškou a obličej měl roztažený v úsměvu. „Proč se tak bojíte lidí, vojáku Brimstone? Jsou to zbabělci v karavanách. Ztratili Ascalon a ztrácí i Ebonhawke. Není se čeho bát.“
„Nebojím se jich,“ odpověděl Rytlock zamyšleně a hleděl vzhůru na skalní stěnu. „Znám je.“
Po několika krocích se Korrak a tucet dalších charrů dostali skrz úžinu. „Dokonce i myslíte jako člověk.“
Ozvala se rána připomínající úder kladiva a praskání kamene.
Charrové vzhlédli.
Zvuk se opozdil za děním: ze srázu nad nimi se řítila obrovská lavina kamení. Moře suti se přelilo přes okraj skály, teprve pak se k jejich uším donesl hukot.
Rytlock, Korrak a velitelé se otočili a začali křičet na válečníky v úžině za sebou. Jejich varování zaniklo v rámusu.
První balvan rozdrtil charrského sekerníka. Další rozmáčkl celou jednotku. Potom se shora začalo sypat kamení v takovém množství, že se vojáci ztratili v karmínovém oblaku prachu.
Korrak, Rytlock a velitelé ustoupili a sledovali, jak kaňon plní suť. Z rozvířených mračen prachu vystřelovaly kamenné šrapnely. Balvany se kupily ve škvíře – třicet, šedesát, devadesát stop vysoko, až naplnily celý kaňon. Konečně ze skály spadly poslední kameny a s rachotem přistály na obrovské hromadě.
Byla to víc než hromada. Byla to mohyla. Odpočívaly pod ní celé jednotky.
„Past!“ zakřičel Rytlock.
„Drž hubu!“ zavrčel Korrak.
„*Říkal jsem,* že je to past!“
„A já řekl, abys držel hubu!“ Korrak se zeširoka ohnal sekyrou.
Rytlock se odkulil stranou a zvedl se do dřepu. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Sevřel v ruce jílec meče a pomalu ho vytáhl z pochvy. Objevila se ohnivá čepel, vykovaná ze dvou naostřených plátů zkrouceného kovu. Jmenovala se Sohothin. Kdysi dávno patřila lidskému princi Ascalonu. Nyní byla Rytlockova.
„Odvažuješ se proti mně tasit?“ zavrčel Korrak Blacksnout. „Skoncuju s…“
Rytlock uťal centurionovu hrozbu spolu s jeho hlavou a vypálil mu čepelí krk. Hlava spadla na zem a tělo ji následovalo.
Voják Rytlock Brimstone se otočil k tuctu válečníků Iron Legion, kteří spolu s ním stáli na této straně závalu, a řekl: „Asi budete potřebovat nového velitele.“
Jeden po druhém klesli na kolena a sklonili hlavu ve slibu věrnosti.
„Přijímáme vás jako centuriona – prozatím,“ zavrčel Sever Sootclaw. „Vyklidíme průsmyk?“
„O to ať se postarají ti na opačné straně. My se pustíme za lidmi, kteří to mají na svědomí!“
Sootclaw zvedl obočí. „Lidi? Tady?“
„Ano. Tady.“ Rytlock se zaškaredil na vrchol skály. „Jsou lstivější, než tušíte, jsou ale taky zbabělí. Určitě se dali na útěk. Musíme být rychlejší.“ Rytlock si odepnul náprsní krunýř a s řinčením ho nechal spadnout na zem. „Neberte si s sebou nic zbytečného. Čeká nás dlouhé šplhání, ještě delší běh a nakonec bitva.“
Klečící válečníci jeden po druhém vstali a náprsní krunýře odhodili na zem. Vzdali se obrany. Budou bojovat až do konce.
¤ ¤ ¤
Den skomíral, když Logan Thackeray a jeho zvědové dorazili k průsmyku vysoko nad linií stromů. Chystali se sejít do dalšího údolí, Logan se ale zastavil na skalním převisu, zahleděl se zpět směrem, odkud přišli, a pátral po pohybu. Zatím se pohybovaly jen stíny a prodlužovaly se, jak slunce opouštělo tento svět. Cesta, kterou se vydali, by neodradila jen ty nejvzteklejší pronásledovatele.
Jejich nepřátelé ovšem zuřili.
Napřed nic neviděl. V horách panoval klid a vzduch byl nehybný. Potom ale něco zahlédl. O pět mil zpátky a o půl míle níž na svahu se otřásaly stromky, jak se jimi někdo prodíral.
Charrové se blížili.
Logan slezl dolů z převisu a zamířil ke zvědům. „Dohání nás. Jsou už jenom pět mil za námi.“
Zvědové na něj zírali a ve tvářích byli bílí. Byli cvičeni k hlídání kupeckých karavan – nepatřili k Ebon Vanguard. Nikdo z nich zatím nebojoval s jediným charrem, natož s tuctem.
„Hory a tma jsou našimi spojenci,“ řekl Logan. „Při ústupu nastražíme pasti.“
„Kam půjdeme? Na západ? Tam leží země ogrů!“ protestoval Wescott.
„Možná se přes ogry dostaneme, a charrové ne,“ řekl Logan prostě. „Pojďme!“ Zavedl ostatní dolů do údolí.
- Robert J. King: Ostří osudu (Guild Wars 2)
- Fantom Print, prosinec 2013
- překlad: Kateřina Niklová
- obálka: Kekai Kotaki
