Opuštěný, Assassin’s Creed 5 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Oliver Bowden
 |
Je po všem. Zabil jsem ho. A přestože došlo k jistým komplikacím, odvedl jsem čistou práci: cíl byl mrtvý a mě stále neodhalili, proto si mohu dovolit jisté uspokojení.
Jmenoval se Juan Vedomir a jeho úkolem bylo chránit naše zájmy v Alteji. Tolerovali jsme, že využil příležitosti a vybudoval si vlastní impérium; podle našich informací vládl přístavu a tržišti umírněně a důkazy, které jsem sesbíral, dokazovaly, že se těší i jisté podpoře, třebaže neustálá přítomnost jeho stráží dokazovala, že tomu tak nebylo ve všech případech.
Nejednal ale až příliš umírněně? Reginald si to myslel, nechal ho prověřit a nakonec zjistil, že se Vedomir natolik vzdálil templářským idejím, až to hraničilo se zradou. V řádu zrádce netolerujeme. Poslali mě proto do Alteje. Sledoval jsem ho a včera v noci jsem sebral bochník sýra, opustil hostale a vydal se dlážděnými ulicemi k jeho vile.
„Ano?“ řekl strážce, který otevřel dveře.
„Mám sýr,“ odpověděl jsem.
„Cítím ho,“ ujistil mě.
„Chci seňora Vedomira požádat, aby mi dovolil prodávat na trhu.“
Trochu nakrčil nos. „Seňor Vedomir chce zákazníky na tržiště přilákat, ne je zahnat.“
„Lidé s vytříbeným jazýčkem by s vámi možná nesouhlasili, seňore.“
Strážce zamžoural. „Váš přízvuk. Odkud jste?“
Byl první, kdo zapochyboval o mém španělském občanství. „Původně z Janovské republiky,“ řekl jsem s úsměvem. „Sýr patří k našim nejlepším vývozním artiklům.“
„Váš sýr bude mít co dělat, aby porazil Varelův.“
Dál jsem se usmíval. „Vím jistě, že ho porazí. A určitě si to bude myslet i seňor Vedomir.“
Zdálo se, že o tom pochybuje, přesto ustoupil a vpustil mě do rozlehlé vstupní síně, která byla navzdory teplé noci chladná až studená a bylo v ní jen málo nábytku, pouze dvě židle a stůl, na kterém ležely karty. Pohlédl jsem na ně. Hráli piket, což mě potěšilo, protože to byla hra pro dva hráče, a to znamenalo, že se nikde poblíž neschovávají další stráže.
První strážce pokynul, abych zabalený sýr položil na karetní stolek, a já poslechl. Druhý couvl a ruku nechal na jílci meče, zatímco jeho společník mě prohledal, aby se ujistil, že u sebe nemám zbraně, pečlivě mi prohmatal oděv a zkontroloval i brašnu, kterou jsem nesl přes rameno, měl jsem v ní ale jen několik mincí a deník, nic víc. Nevzal jsem si s sebou žádné čepele.
„Není ozbrojený,“ řekl první strážce a druhý kývl. První ukázal na sýr. „Chcete, aby ho seňor Vedomir ochutnal?“
Důrazně jsem přitakal.
„Možná bych ho měl zkusit první?“ navrhl strážce a bedlivě mě sledoval.
„Doufal jsem, že ho dám celý seňoru Vedomirovi,“ odvětil jsem s podlézavým úsměvem.
Strážce si odfrkl. „Máte ho víc než dost. Možná byste ho měl ochutnat vy sám.“
Začal jsem protestovat. „Ale já doufal, že ho celý…“
Položil ruku na jílec meče. „Ochutnejte ho,“ trval na svém.
Kývl jsem. „Jistě, seňore,“ odpověděl jsem, rozbalil sýr, ulomil si kousek a snědl ho. Ukázal, že si mám vzít ještě, a já poslechl a výrazem jsem dal jasně najevo, jak božsky chutná. „Když už jsem ho načal,“ řekl jsem a nabídl jim, „můžete taky ochutnat.“
Strážci si vyměnili pohledy. První se nakonec usmál, zamířil k pevným dveřím na konci chodby, zaklepal a vstoupil. Když se znovu objevil, pokynul mi a já vešel do Vedomirovy komnaty.
Uvnitř vládla tma a vzduch silně voněl. Když jsme vstoupili, u nízkého stropu se jemně nadouvalo hedvábí. Vedomir seděl u stolu zády k nám, dlouhé černé vlasy měl rozpuštěné, na sobě noční úbor a psal něco při světle svíčky.
„Mám zůstat, seňore Vedomire?“ zeptal se strážce.
Vedomir se neotočil. „Jestli to chápu správně, není náš host ozbrojený?“
„Ne, seňore,“ pravil strážce, „jeho sýr ale tak smrdí, že by skolil celou armádu.“
„Mně voní krásně, Cristiane,“ zasmál se Vedomir. „Prosím, usaďte našeho hosta, hned se mu budu věnovat.“
Posadil jsem se na stoličku u prázdného krbu, zatímco Vedomir vysušil inkoust v knize, do které psal, zastavil se u bočního stolku, sebral z něj nůž a přistoupil blíž.
„Sýr, co?“ Rty pod tenkým knírkem roztáhl v úsměvu, vykasal si noční úbor a posadil se na stoličku naproti mně.
„Ano, seňore,“ řekl jsem.
Pohlédl na mě. „Ach? Řekli mi, že jste z Janovské republiky, z vašeho hlasu je ale slyšet, že jste z Anglie.“
Šokovaně jsem na něj pohlédl, jeho široký úsměv mi ale prozradil, že se nemám čeho obávat. Ještě ne. „A já se považoval za chytrého, protože se mi dařilo tak dlouho tajit původ,“ pravil jsem obdivně, „vy jste mě ale prohlédl, seňore.“
„A očividně jsem první, protože jste ještě nepřišel o hlavu. Naše země jsou ve válce, ne?“
„Celá Evropa je ve válce, seňore. Někdy se ptám, jestli lidé vůbec vědí, s kým vlastně bojují.“
Vedomir se zasmál a oči mu tančily. „Nejste upřímný, příteli. Myslím, že všichni víme, kdo jsou spojenci krále Jiřího, a všichni také známe jeho ctižádost. Britské námořnictvo se prý považuje za nejlepší na světě. Francouzi a Španělé – a to už nemluvím o Švédech – s tím nesouhlasí. Angličan riskuje ve Španělsku život.“
„Mám se obávat o své bezpečí právě teď, seňore?“
„Se mnou?“ Rozpřáhl ruce a křivě, ironicky se usmál. „Rád si myslím, že jsem se povznesl nad ubohé starosti králů, příteli.“
„Komu tedy sloužíte, seňore?“
„No přece lidem tohoto města.“
„A komu jste slíbil věrnost, když ne králi Ferdinandovi?“
„Vyšší moci, seňore.“ Vedomir se usmál a důrazně téma uzavřel, pak obrátil pozornost k zabalenému sýru, který jsem položil na zem u krbu. „A teď,“ pokračoval, „musíte mi odpustit mé zmatení. Tento sýr. Pochází z Janovské republiky, nebo z Anglie?“
„Je to můj sýr, seňore. Moje sýry jsou nejlepší bez ohledu na to, jaká vlajka nad nimi vlaje.“
„Dost dobré na to, aby překonaly Varelovy?“
„Možná bych mohl prodávat spolu s ním.“
„A co pak? Varelovi se to nebude líbit.“
„Ne, seňore.“
„Vás možná podobné věci nezajímají, seňore, já se ale musím těmito záležitostmi zabývat denně. Teď mi dovolte ochutnat, než se sýr roztopí.“
Předstíral jsem, že i mně je horko, a uvolnil jsem si šátek na krku. Potom jsem pokradmu sáhl do brašny a sevřel v dlani dublon. Když obrátil pozornost k sýru, vložil jsem dublon do šátku.
Ve světle svíček se zatřpytil nůž, jak si Vedomir uřízl kus sýra, přidržel ho palcem na čepeli a přičichl – nebylo to nutné; cítil jsem ho i z místa, kde jsem seděl – pak si ho vložil do úst. Zamyšleně žvýkal, pohlédl na mě a uřízl si další kousek.
„Hm,“ řekl po chvíli. „Mýlíte se, seňore, váš sýr není lepší než Varelův. Je úplně stejný jako Varelův.“ Úsměv mu zmizel ze rtů a tvář mu potemněla. Uvědomil jsem si, že mě prohlédl. „Popravdě to je Varelův sýr.“
Otevřel ústa, aby zakřičel o pomoc, já ale rychlým pohybem zápěstí stočil hedvábný šátek do garoty, zkřížil jsem ruce, přiskočil k němu, přehodil mu šátek přes hlavu a stáhl mu ho kolem krku.
Bodl nožem nahoru, byl ale příliš pomalý a nechal se zaskočit, nůž se tak zachytil v hedvábí nad našimi hlavami, zatímco já použil rumal, minci přitlačenou na průdušnici, a umlčel jsem ho. Přehodil jsem si garotu do jedné ruky, druhou jsem ho odzbrojil a odhodil nůž na polštář, pak jsem rumal oběma rukama utáhl.
„Jmenuju se Haytham Kenway,“ představil jsem se klidně, naklonil se blíž a pohlédl mu do vytřeštěných, vypoulených očí. „Zradil jste templářský řád. Za to vás odsoudili k smrti.“
Zvedl paži v marné snaze vyškrábat mi oči, uhnul jsem ale stranou a díval se, jak se hedvábí třepotá, zatímco z něj unikal život.
Když bylo po všem, odnesl jsem jeho tělo na lůžko a zamířil ke stolu, abych podle příkazu sebral jeho deník. Byl otevřený a můj pohled padl na jednu část textu: „Para ver de manera diferente, primero debemos pensar deferente.“
Znovu jsem si větu přečetl a pečlivě ji přeložil, jako bych se učil nový jazyk. „Abychom jinak viděli, musíme napřed začít jinak uvažovat.“
Chvíli jsem na text zamyšleně hleděl, pak jsem knihu zavřel, schoval ji do brašny a znovu se soustředil na práci. Vedomirovu smrt odhalí až ráno, a to už budu dávno pryč, na cestě do Prahy, kde se budu muset na něco zeptat Reginalda.
- překlad: Kateřina Niklová