Legendární autor komiksových eposů představuje ve svém prvním románu vlastní verzi Londýna, kde se realita láme pod náporem jungovských archetypů. Výsledek je čtivý, bohatý na nápady, ale místy těžkopádný.

Alan Moore je bezesporu jeden z největších vypravěčů naší doby. V komiksech dokázal nejednou redefinovat celý žánr, a i jeho vstup do beletrie (povídková sbírka Iluminace) byl více než úspěšný. Nyní nám ale „zmartinovatěl“ a rozhodl se pustit rovnou do románové pentalogie. Přejme mu i sobě, ať ji dopíše dřív, než zavanou vichry zimy.

Příběh nás zavádí do Londýna roku 1949. Dennis Knuckleyard je budižkničemu, odsouzený k malému a chudému životu… aspoň, než objeví knihu, která neexistuje. Tahle událost ho zavede do světa zvaného Dlouhý Londýn — prostoru, kde Poezie kráčí ulicemi, Zločin má lidskou tvář a slova mohou měnit samotnou realitu. Moore rozehrává hru na pomezí magického realismu, metafikce a historického románu. Bohatě využívá vše, co si o Londýně a jeho kuriózních historických postavičkách nastudoval. Jde o knihu plnou archetypů, metafor, vrstev a odkazů.

Město v Moorově podání není jen kulisa — ulice Dlouhého Londýna doslova žijí. Postavy nejsou jen lidé, ale i ztělesnění myšlenek, jazykových hříček i kulturních nánosů. Čtenář si tak připadá jako badatel – v textu hledá souvislosti, dekóduje narážky, snaží se vyznat ve světě, který je fascinující, ale ne vždy zcela přístupný.

Moore zůstává věrný svému stylu — věty jsou košaté, myšlenky zabalené do vrstev metafor, které jsou krásné, ale někdy až příliš komplikované. Výsledkem je kniha, jež vyžaduje občasnou ochotu nechat se unášet spíš atmosférou než dějem. Naštěstí Moore toto „plutí textem“ umožňuje, aniž by čtenář o něco přišel – ba často ho vyžaduje. Základní dějová kostra je prajednoduchá, ale různých okrasných odboček se na ní nachází nepočítaně.

A právě v té jednoduchosti tkví největší kámen úrazu. Od Moora jsme si jak v komiksech, tak v povídkách zvykli na erupce geniálních nápadů a skvělých dějových zvratů. Ale Veliké když jako by v tomhle ohledu bylo destilátem těch nejzákladnějších klišé městské fantasy. Po celou dobu se nelze zbavit pocitu, že už jste to někdy četli… vlastně mnohokrát. Třeba v Gaimanově Nikdykde – napsaném navíc s větší lehkostí, úsporností a empatií vůči čtenáři. Z Moora cítíte, že má v hlavě mnohem víc, než o kolik se dělí. Snad je to tím, že nechce vystřílet všechny náboje v prvním díle série, a to opravdu zajímavé si schovává na příště.

Přes to všechno představuje Veliké když zajímavý vstup do nového cyklu. Jde o knihu, která víc evokuje, než vypráví — je to dílo atmosférické, podmanivé, s nesmírně bohatou slovní zásobou a typickým moorovským smyslem pro ironii a skrytý význam. Není to sice taková pecka, jakou bychom od Moora rádi dostali, ale poskytuje to poctivý začátek něčeho, co se může v dalších dílech rozrůst do výjimečných rozměrů.

• Alan Moore: Veliké když (Dlouhý Londýn 01)
• Argo 2025
• přeložil: Richard Podaný
• 336 stran, 498 Kč (v e-shopu Fantasye již za 448 Kč)