Oliver Nocturno, Kevin Emerson
Velké písmo většinou na první pohled čtenáře varuje, že v ruce drží knihu pro mladší čtenáře, ale pro jak mladé čtenáře je cílený Oliver Nocturno, je záhada. Podle zápletky, hlavních postav a celkové kompozice příběhu by totiž tato kniha měla být nejspíš jen obrázková.
Oliver Nocturno je normální dospívající upír. Ve dne spí, v noci chodí do školy, která jinak slouží jako škola pro smrtelníky (jež si samozřejmě vůbec nevšimnou, že po nocích někdo sedává v jejich třídách), a trpělivě čeká na chvíli, kdy se setká se svým démonem a stane se z něj pravý dospělý upír. Do jeho poklidného života tráveného s upířími rodiči a bratrem Zlociusem však neblaze zasáhne Oliverova zvědavost. Když se v noci (my tomu říkáme ve dne) vyplíží z rakve, aby šmíroval dívku, která chodí fotografovat jejich sídlo, omylem se ocitne na jedné z jejích fotografií. Tento zdánlivě nevinný incident (upíři přece nejsou na fotografiích vidět) však strhne lavinu událostí, jež obrátí Oliverův život naruby. Není totiž tak úplně normální. Dokonce ani na upíra ne.
Jediným pozitivem Olivera Nocturna je fakt, že se kniha díky velkým písmenům čte bezbolestně rychle. Kapitoly tvoří relativně souvislé celky, ale poskládané za sebou knihu spíše rozkládají. Příběh, který zpočátku bolestivě připomíná jak postavami, tak celkovým přístupem ke čtenáři knihu Můj kamarád upírek, se kus po kuse drolí před očima.
Postavy se chovají naprosto nelogicky, což by nebyl problém vzhledem k tomu, že procházejí pubertou, jejímž heslem je revolta. Problém ale vzniká ve chvíli, kdy se třináctiletí ocitnou tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a oni to tak lážo plážo uhrají, vyváznou a ani se jim nezatřepou kolínka. Superhrdinové na entou postupně odhalují tajemství, které se Kevinu Emersonovi podařilo nejspíš nechtěně odkrýt v brzkých začátcích (vlastně už v prologu). Respektive čtenář, pro kterého je kniha určena, ho možná neodhalí, ale kdokoli, kdo má více než deset let, přečetl víc než pět knih (z toho čtyřikrát O letadélku Káněti a jednou Dášenku) a neprodělal lobotomii, otáčí jednu stránku za druhou a říká si, jestli si z něj celou dobu autor nedělá legraci. Nedělá.
Oliver Nocturno: Upírova fotografie je docela nepovedená prvotina autora, který se rozhodl přiblížit Stmívání mladším ročníkům, a nakladatele, jenž mu to v rámci upírománijní vlny vydal. Není v něm ani ždibec pokusu o novátorství, spíše se snaží nenásilnou formou (nenásilnou pro svou cílovou skupinu, pro všechny ostatní je to dosti bolestivé) vysvětlit dětem, že upíři jsou jen divní týpci, co se v noci rádi procházejí, ve dne spí a za soumraku snídají krvavé koktejly. Jsou to jen hodní civilizovaní strejdové, kteří rozhodně nečíhají pod postelí, aby sežrali nevinné dětičky.
Můj kamarád upírek v sobě pro děti pořád skrýval nádech hororu a dosti černého humoru. Ano, upírek tam měl relativně normální rodinu, s níž žil v hrobce a chtěl se s lidmi jen přátelit, ale přesto popisy hřbitova, upírkovo dušení gumovým medvídkem a celá úvodní scéna, kdy vpadne do pokoje chlapci, který zrovna sleduje horor, ve mně hluboko utkvěla. Oliver Nocturno takhle nemůže zasáhnout vůbec nikoho. Není ani zajímavý, ani děsivý, ani přelomový, a dokonce ani přesný, co se týče upířích legend. Postavy jsou ploché, plakátovité archetypy, až si jeden říká, jestli autor někdy puberťáka potkal nebo s ním mluvil.
Těžko se tedy dá říct, pro koho kniha byla určena a proč vůbec byla napsána. Podobně jako Percy Jackson, série z Podzemí nebo slavný Harry Potter hledá Oliver Nocturno hrdiny ve věkové skupině, ve které by je v případě nebezpečí hledal asi málokdo. Bohužel je tam však nenachází. Alespoň co se týče prvního dílu. Vzhledem k tomu, že Emerson v červnu vydal již šestý díl a u nás se připravuje na trh třetí, má Oliver očividně nenápadnou schopnost na svou ufňukanost a naivitu chytat fanoušky. Nezbývá než si zapnout pásy, držet klobouky a pevně zavřít oči.
Hodnocení: 30 %
- Emerson, Kevin: Oliver Nocturno: Upírova fotografie
- Albatros Media – Cooboo, 2011
- překlad: Emílie Harantová
- obálka: Blueboat
- 232 stran, 249 Kč