Seriál Hra o trůny doslova pobláznil svět. Za svůj úspěch pochopitelně vděčí tučným bichlím románové předlohy. Po stopách této inspirativní naditosti se vydává kniha, která pátrá po odrazech mytologických příběhů ve slavné sáze.

Tak úspěšný spisovatel, jakým je George R. R. Martin, jistě netrpí nedostatkem fantazie, ale zároveň se nikdy netajil tím, že při své výpravě do světa fantasy hledal inspiraci v historii. Sám není „čistokrevným“ žánrovým autorem, i když právě fantasy spisování ho tak proslavilo. Možná proto se přidržel u kořenů. Ve svých počátcích tento fantasy žánr vycházel právě z historického kontextu, mýtů a legend, které byly použity ve smyšlených světech fantazie. Tak nám vše alespoň představili otci zakladatelé J. R. R. Tolkien nebo R. E. Howarda.

Na vlně úspěchu televizního zpracování Martinova díla se rozhodl vydat po záhadě zašifrovaných tradičních mýtů Gwendall Fossois.

Trochu překvapivě autor na úvod knihy odkazuje k seriálové verzi, nikoli k postupům samotného Martina a obsahu jeho ságy. Co se týče reálií, jsou možnosti zobrazení fantasy světa na televizní obrazovce oproti tisícům stránek několikadílné knižní ságy omezené. Po prvních přečtených stranách však čtenář zjistí, že G. R. R. Martin a jeho spisovatelské postupy Fossoise příliš nezajímají. Takřka se nepokouší řešit téma, jak reálně s mýty Martin nebo tvůrci televizního zpracování pracovali.

V knize o mytologii ve Hře o trůny jsou vybrány některé výrazné atributy příběhu a na ně jsou naroubovány známé mýty takřka výhradně z evropského prostředí. Při roubování větví se však příliš nedbalo na hladké spojení mezi původním kmenem a nasazenými větvičkami. Ve výsledku tak není zcela jasné, jestli chce Fossois představit příběhy z antické a středověké mytologie anebo mu jde primárně o svět Hry o trůny. Otázku, jestli jsou narativy použité v nejpopulárnější fantasy současnosti jakoukoliv snahou znovu vyprávět či přetvořit tradiční mytologické příběhy, si autor vůbec nepokládá, natož aby ji zodpověděl.

Na jedné straně fanouška potěší zajímavá zamyšlení ohledně pozadí příběhu Hry o trůny a na druhé straně se paralelně nabízí stručné shrnutí příběhů o Odysseovi, Prométheovi, Thorovi a dalších mytologických hrdinech. Pochopitelně nejintenzivněji autor čerpá z antiky, ovšem jeho převyprávění notoricky známých bájí působí velmi povrchně, tudíž opravdu protivným způsobem vrtá v hlavě, proč je na nich kniha vlastně postavena? Využít marketingovou značku za účelem zpopularizování vousatých příběhů není špatný nápad, ale zpracování pokulhává, a tak bude mnohem rozumnější sáhnout po čtivých Starých řeckých bájích a pověstech Eduarda Petišky. Propojení se světem Písně ledu a ohně je totiž tak vágní, že zájemci o seznámení s mytologií, nechť se přidrží osvědčených děl, anebo stráví chvilku na Wikipedii, kde se dozví podstatně více.

Fossois k mytologickým příběhům přistupuje velmi útržkovitě, takřka jako by tweetoval na papíře. Ocenit by to mohli čtenáři, kteří čtou jen po dobu jízdy jedné zastávky MHD. Kniha vhodná k četbě po odstavcích není zcela běžnou záležitosti, tudíž v tomto ohledu stojí za pozornost.

Samostatně lze zmínit část dotýkající se původní fantasy ságy. Zde se každý skalní fanoušek pobaví. Teorie ohledně pozadí děje Hry o trůny jsou jejím nejpeprnějším kořením a Fossois ho zvládne namíchat s příjemnou chutí. Ze samotného koření se ovšem jedlík nenají a tentokrát nasypal autor lákavou směs mimo hlavní chod. Vzniká tak opravdu diskutabilní otázka, jestli se pro pár stran vyplatí sáhnout po celé knize.

• Gwendal Fossois: Hra o trůny: Mytologie
• Jota, 2020
• Překlad: Petr Christov
• 183 stran