Poslední roky jsou na reedice sci-fi klasik štědré. Většinou v až úzkostlivé péči nakladatelství Argo, což může čtenáře jedině těšit. Heinleinův román Měsíc je drsná milenka je skvělým důkazem, že pořídit si tyhle knihy se vyplatí, i když nakrásně vlastníte již některý ze starých paperbacků.

Ano, tahle kniha se opravdu zatraceně povedla. Od minimalistické obálky, skvěle navozující nostalgii po zlatém věku sci-fi gigantů, k přebalu evokujícímu třeba desky na dokumenty NASA. Ten je vůbec naprosto geniální záležitostí, kterou bych uvítal na všech prodávaných knihách – odpadá nutnost používat při cestování přebal vlastní.

Nový překlad od Alžběty Lexové zavádí množství změn od kosmetických až po poměrně výrazné a dá se říct, že snad vždy ve prospěch původního textu, v němž postavy opravdu dýchají a každá má své specifické a hlavně přirozené výrazové prostředky, díky kterým ji neomylně poznáte.

Návod na revoluci

Samotný příběh je tak trochu kočkopsem, v němž Heinlein sleduje několik nepříliš souvisejících cílů: prozkoumat otázku oživnutí umělé inteligence, přiblížit technickou i sociální stránku života v kolonii na Měsíci a nakonec popsat beletristickou formou mechaniky revoluce (která by se až na ony technické detaily mohla odehrávat místo na Měsíci třeba ve Rwandě). Ne že by tohle nahánění mnoha míčů vyloženě rušilo – po většinu času si jej člověk ani neuvědomí – ale po dočtení tlustého špalku s nepříliš dotaženým koncem zbývá přeci jen přání, aby se autor pevněji soustředil na méně linií.

Motiv, pro který je dnes román především stavěn na piedestal, tedy rané rozjímání nad tím, jak by to vypadalo, kdyby počítač procitl, je silný především ze začátku. Mika, jak jeho „první mužský přítel“ Mano počítači přezdívá, je těžké si nezamilovat, jde o opravdu zábavnou postavu. Zatímco skuteční Mikové již v našem světě v podstatě existují, nezbývá než doufat, že do budoucna budou následovat spíše tento literární vzor, než aby se třeba hned po procitnutí rozhodli nás všechny vyhladit.

Mike s Manem se víceméně shodou okolností připletou k vůdcovství počínající revoluce a pro počítač je to logicky především hra. Jak se ale postupně polidšťuje, je zároveň jako postava čím dál více upozaďován a nakonec z příběhu v podstatě vyšumí, což je velká škoda.

Otěže přebírá samotná revoluce. Jak jsem již zmínil, román se dá v podstatě číst jako návod na to, jak revoluci dělat, nebo spíše sociologický rozbor jednotlivých kroků, které všichni revolucionáři v historii podnikali a podnikají. A to formou, která vše balí do myšlenek sympatických postav a spousty srozumitelných sci-fi detailů o životě na Měsíci, takže to lze vnímat jako velkou přidanou hodnotu románu.

Jde to i bez struktury, ale…

Heinlein vůbec od počátku do konce funguje jako našlapaná mašina na nápady. Jeho měsíční svět mu kypí pod rukama a sám si říká, kam se chce na další stránce vydat. Čtenáře čeká barvitá jízda, která má ale jednu nevýhodu: závěr působí, jako by autor prostě přestal psát ve chvíli, kdy mu došel papír. Po tolika stranách se prudké zlomy v osudech několika zásadních postav mohou zdát autorsky odvážné, ale zároveň jsou ke čtenáři poměrně nespravedlivé. Zkrátka, brilantnímu povídkáři zde s počtem stran trochu ujela ruka.

Je to ale jen malý zádrhel na jinak perfektní jízdě, která ani více než 50 let po vydání neztratila nic ze svého kouzla.

• Robert A. Heinlein: Měsíc je drsná milenka
• Argo, 2018
• Překlad: Alžběta Lexová
• Obálka: Daniel Špaček
• 544 stran, 398 Kč (v e-shopu Fantasye již za 358 Kč)