Husité, a fantasy? Spojení těchto dvou pojmů vypadá na první pohled vysoce nepravděpodobně. Na přelomu tisíciletí si tak jen málokdo dokázal představit, že by právě na tomto tématu mohl nějaký autor založit fantasy román. Ovšem nekorunovaný král polské fantasy Andrzej Sapkowski se nedal odradit prognózami skeptiků a nakonec všem ukázal, že to opravdu jde. V Husitské trilogii mimo jiné přesvědčil, že husitské Čechy mohou být stejně inspirující jako keltská Anglie či germánské Německo…

Něco končí, něco začíná
Konec druhého tisíciletí zastihl Sapkowského na vrcholu sil. Jeho sen o tom, že se stane profesionálním spisovatelem, se vrchovatě naplnil; knihy o zaklínači Geraltovi mu přinášely úspěch a popularitu doma i za hranicemi. Byl vydáván u nás, na Slovensku, v Litvě, Rusku i Německu. Podle hlavního hrdiny jeho příběhů vznikaly komiksy, začalo se mluvit i o televizním zpracování… Mohl být tedy spokojen. Ale nebyl.
Zaklínači se věnoval už druhou desítku let a stále více ho lákalo zkusit něco nového, vymanit se z ubíjejícího stereotypu. Vytvořit něco, co by mu umožnilo oslovit i jiný okruh čtenářů než jen fanoušky fantasy. Proto už během práce na posledním dílu Ságy o Zaklínači – Paní jezera (1999, č. 2000) začal usilovně připravovat nový projekt.
Jeho volba padla na „historickou fantasy“, ve které je vlastní příběh integrován do více či méně skutečných historických reálií a kulis. Svou roli sehrálo i to, že tato větev fantasy měla velice blízko nejen k tomu, co psal doposud, ale zároveň i k historickému románu. Ten má v Polsku velmi hluboké kořeny a dlouhotrvající tradici.

Sapkowski se tak rozhodl napsat knihu, která by stála někde na pomezí historického románu a fantasy. Mimo jiné ho lákala i výzva, kterou tento cíl v sobě obsahoval. Napsat takový román není totiž jen tak. Mimo velké míry vypravěčského talentu a fantazie, umění psát i erudice je třeba navíc mnoha hodin precizní a puntičkářské práce při hledání v historických publikacích a dokumentech, pokud má vše do sebe zapadat a působit opravdově.

K Věži bláznů trnitá je cesta
Jako pozadí příběhu Sapkowski překvapivě nezvolil žádnou z význačných dějinných událostí rodného Polska či širého světa, ale rozhodl se pro období husitských válek v Čechách a Slezsku. Poprvé ho prý myšlenka Husitské trilogie napadla, když se v jednom českém knihkupectví náhodou dostal k publikacím z této doby.
Nejprve bylo ale nutné shromáždit a prostudovat co nejvíce materiálů o historickém pozadí budoucího příběhu. Stal se tedy pravidelným návštěvníkem knihoven i archívů, hledal a vybíral dokumenty. O pomoc požádal i své známé a přátele v Čechách a na Moravě, kteří pro něj zjišťovali různé podrobnosti o osobnostech či původní názvy míst. Kontaktoval rovněž Slezské muzeum v Opavě, kde mu ochotně vyšli vstříc a zaslali spoustu materiálů.

Teprve když měl pocit, že načerpal dost informací, pustil se do vlastního psaní. Na rukopisu tvrdě pracoval téměř dva roky. Koncem roku 2002 však mohl pyšně představit výsledek – Narrenturm (2002, č. 2003). Ve Věži bláznů (což je překlad německého názvu knihy) se poprvé vydal na cestu mladý Reinmar z Bělavy, jehož milostné dobrodružství ho učinilo psancem pronásledovaným nejen rodinou von Sterzů, ale následně, když se mladík připlete do nebezpečné hry mocných, i mnoha dalšími…
Sapkowski v této knize klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Předpokládá totiž značnou míru znalostí, rozhledu a inteligence. Text je prokládán latinskými citáty, slovíčky v němčině a spoustou středověkých názvů. To vše autor dovedně zkombinoval se současnou mluvou a podařilo se mu tak udržet atmosféru středověku, aniž by tím příběhu ubral na čtivosti. Dalším z kladů Narrenturmu je i Sapkowského vidění tehdejšího světa, na který se dívá s nadhledem, ale zároveň nikomu nic neodpouští. Zejména mocní zpod jeho pera nevycházejí jako žádní andílkové, ale spíše pěkně bezcitní dravci.
Narrenturm byla čtenáři přijat velice kladně. Dokonce se stal nejlepší polskou knihou v oblasti fantastiky a autor za ni získal cenu Janusza A. Zajdela.

Reynevan kontra Geralt
Jaký je vlastně Reinmar z Bělavy zvaný Reynevan? Zkusme ho porovnat s nejznámější Sapkowského postavou, zaklínačem Geraltem z Rivie. Když se Geralt poprvé objevil na scéně v povídce Zaklínač, byl už plně zformovanou osobností. Jeho úkol byl jasně definován – chránit lidi a likvidovat nestvůry. Měl k tomu všechny předpoklady. Byl to skvěle vycvičený a vyzbrojený „stroj na zabíjení“, který neměl moc myslet, ale o to více jednat.

Někde se ale něco zvrtlo. Geralt se vymanil z okovů pravidel, příkazů a zákazů, které ho měly usměrňovat a ovládat. Začal samostatně myslet a postupně si vytvořil vlastní morální kodex, kterým se pak řídí celé jeho další jednání. Protože je v jistém smyslu neohrožený superhrdina, neváhá udělat to, co pokládá za správné, ať už za to zaplatí jakoukoli cenu. Akceptuje důsledky svých činů a dokáže se s nimi vyrovnat. Svým pojetím je ale mnohem lidštější než ti, kteří ho nenávidí a nazývají monstrem.
To Reynevan je poněkud odlišný. Na počátku naivní mladík, trochu floutek a frajírek, který si poměrně dobře žije, je i tím medikem spíše ze zájmu než z nutnosti. Má jen málo praktických životních zkušeností, není zdatný bojovník a i v oblasti magie se řadí spíše k učedníkům. Zatím mu ale vše vychází a on poměrně bezstarostně proplouvá životem.
Teprve jeho milostné dobrodružství s Adélou von Sterza spustí sled událostí, které od základu změní jeho život. Dostává se nyní do spousty nebezpečných situací a najednou na ně musí nějak reagovat. Protože není právě bojovný typ, často před konfrontací volí útěk.
V průběhu děje ovšem pochopí, že jen s touto strategií nevystačí napořád. Postupně se mění a dospívá, pokouší co nejlépe chápat život kolem sebe a přizpůsobit se mu. Učí se dělat kompromisy tak, aby se sám před sebou nemusel stydět. Právě to mu dodává na přirozenosti a získává tím sympatie čtenářů, protože se s ním dokáží lehce ztotožnit.
Zatímco Geralt představuje to, kým by si čtenáři přáli být, je Reynevan tím, kým ve skutečnosti jsou.

Ktož su Boží bojovníci
Už dlouho před tím, než začal Narrenturm svou pouť do rukou čtenářů, začal autor připravovat jeho pokračování. Opět studoval historické prameny a přemýšlel o tom, kam svého hrdinu zavede. Nakonec se rozhodl poslat ho přímo do centra dění – husitské Prahy a jeho očima se podívat na ty, kteří pod zástavou kalicha šířili pravdu Jana Husa a vzbuzovali takový strach v celé střední Evropě. A že si přitom nebude ani tady brát žádné servítky, bylo jasné.
Když příznivé ohlasy čtenářů na Narrenturm potvrdily, že se vydal správnou cestou, byl už Sapkowski v plné práci na Božích bojovnících (2004, č. 2005). Přesto i nyní trvalo dva roky, než se jich čtenáři dočkali. Ale to čekání opravdu stálo za to!
Pokračování Narrenturmu opět překvapilo. Snad nejvýstižněji to charakterizovala jedna z polských recenzí, ve které se psalo, že Sapkowski naprosto změnil navyklý stereotyp polského pohledu na minulost, ve kterém Čech pilně pracuje a šetří na novou škodovku, zatímco Polák úpí pod botou uchvatitele tu ze Západu, tu z Východu. Podařilo se mu vystihnout bouřlivou dobu, kdy Polsko bylo jedním z mála ostrůvků klidu v Evropě a před cepy a sudlicemi Čechů se třásli i ti největší z mocných.
Sapkowski si ale husity nijak neidealizoval, právě naopak. Podrobil je stejnému zkoumavému pohledu, jaký stihl i jejich protivníky. A hle, výsledný efekt byl obdobný. Nemilosrdně rozkotal zažité představy o Žižkovi, Prokopu Holém a mnohých dalších osobnostech husitské revoluce. V jeho podání jsou mnozí z nich stejní „zmetci“ jako ti, kteří proti nim horují. A právě to dodalo knize na věrohodnosti.

Boží bojovníci si u čtenářů odnesli ještě lepší hodnocení než Narrenturm. Kniha je podle nich mnohem akčnější a sevřenější než její předchůdkyně. Někteří dokonce poukazovali na jistou podobnost se Sienkiewiczovou Potopou, ale Sapkowski až na volnou inspiraci ve zcela obecné rovině tuto podobnost popírá.

A nakonec přijde Světlo věčné
Kdy konečně vyjde a o čem asi bude Lux Perpetua (2006, č. 2008), to byly na přelomu let 2005 – 2006 asi nejčastější otázky polských fanoušků fantasy a o rok později i jejich českých kolegů. Sapkowski jako obvykle dovedně mlžil a vydával jen obecná prohlášení, občas mu ale něco „uklouzlo“. A tak kolovalo množství „zaručených“ zpráv a domněnek. Podle některých se měla hlavní část knihy odehrávat v Německu. Další teorie nabízely možnost, že spisovatel konečně obrátí zrak na rodné Polsko a povede Reynevana tam. Nejvíce pravdě však byli ti, kdož třetí díl spojovali s koncem husitství a bitvou u Lipan, ačkoliv i oni byli nakonec překvapeni.
Sapkowski v Lux Perpetua nechává svého hrdinu pojíždět téměř po celém Slezsku. Reynevanovým hlavním cílem nyní je najít svou skutečnou lásku, Juttu Apoldovnu, ovšem nemůže se ani nechce vyvléknout ze svých závazků. Ačkoliv už není oním idealistickým snílkem jako dříve a dobře si uvědomuje také nedostatky a excesy husitů, přece jen je myšlence husitství stále oddán.

Takže se nelze divit, že při jeho ztřeštěných kouscích téměř na každém kroku potkává staré známé. A to nejen přátele, ale hlavně nepřátele, kterých má víc než dost. Mladík nyní dostává spoustu nabídek, které prostě nemůže odmítnout, pokud tedy nechce přijít k dosti podstatné úhoně. Reynevan tak musí provádět šílené figury nebezpečného tance mezi vejci a doufat, že všechno přežije. A to zpočátku netuší, že je mu neustále v patách temný čaroděj Pomurnik, jemuž už delší čas Reynevan pořádně leží v žaludku…
V závěrečném dílu autor odsouvá historické události do pozadí a věnuje se mnohem více svému hrdinovi jako člověku a ne jako pozorovateli dějinných změn. Přesto je Reynevan svědkem dalších machinací, intrik i válečných akcí, jež ale spíše jen dokreslují a podtrhují jeho až zoufalou snahu najít Jutu a s ní i jakýsi pevný bod ve svém životě. Podvědomě totiž tuší, že by mohl přijít pozdě. A tak se v něm neustále sváří vědomí povinnosti s touhou ještě více spěchat.
V knize dostávají mnohem větší prostor další zajímavé postavy, které až dosud byly spíše v pozadí. Týká se to zejména čaroděje Pomurnika, u něhož Sapkowski opouští polohu tajemného zloducha v pozadí a stále více obnažuje jeho skutečnou identitu i minulost stejně jako pohnutky, jež ho vedou k jeho zrůdným činům.
Podobně se zvětšuje i úloha magie v příběhu. V Narrenturmu byla obskurní okrajovou záležitostí s jen minimálními dopady na okolní svět. V Boží bojovnících pak už získává trochu větší prostor, který se v Lux Perpetua ještě více rozšiřuje. Sapkowski zde nechává čtenáře nahlédnout do zvláštního a děsivého světa prastarých bytostí, jež se dokázaly přizpůsobit životu mezi lidmi či v lidském světě. Reynevan i Pomurník zde občas čarují jako o život. Nutno ovšem přiznat, že právě Reynevanovi o život většinou skutečně jde.

Poněkud zklamáni budou asi ti, kteří doufali, že Sapkowski využije lipanského tématu k nějakému rozmáchlejšímu vylíčení této pro husitství labutí písně. V Lux Perpetua sice čtenáři spolu s Reynevanem lipanské bojiště navštíví, ovšem s bitvou samotnou se autor moc nepárá. Lipany jsou pro něj pouhou kulisou, kterou musí jeho hrdina projít, a zkušeností, kterou musí prožít, aby nakonec pochopil…

Husitská trilogie aneb Quo vadis, pane Sapkowski?
V Husitské trilogii potvrdil Sapkowski reputaci opravdového Pana Vypravěče a zároveň si zde dokázal, že umí napsat i něco jiného než jen fantasy v akčním geraltovském stylu. Jeho příběh má blízko k románu historickému, což jistě uspokojuje i jeho spisovatelské ego. Ačkoliv Reynevan samotný nedosahuje kvalit a propracovanosti Geralta, přece jen je posunem v jeho tvorbě směrem ze žánrového ghetta. Zajímavá kombinace historických událostí, smyšlenek a fikce doplněná několika fantaskními motivy totiž zaujala pozornost i těch čtenářů, kteří by po fantasy nikdy nesáhli, přesně jak v to doufal. Otázkou nyní je, na co upře svou pozornost příště. Podle nejčerstvějších informací by měl pracovat na samostatném románu z první světové války. No, uvidíme…

• Článek je rozšířenou verzí textu z magazínu Pevnost 2/2006.