Michael A. Stackpole: Velká výprava II. – Od moře po ledovce

Armády civilizovaných království konečně vytáhly proti aurolanským vetřelcům. Od elfských lesů po podhorské labyrinty urZrethiů, od úrodných plání Jihu po jalové severské tundry, od moře po ledovce, všude teče krev. Tuto válku ale nerozhodnou meče, drakonely a dokonce ani dračí plameny. Dokáže to jedině ten, o němž hovoří pětadvacet let staré proroctví; naneštěstí však není zdaleka jisté, zda svět skutečně zachrání, anebo Chytrině naopak umožní, aby si ho podmanila. Všem nepřátelům aurolanské tyranky nezbývá než doufat – a bojovat. Čas rozhodujícího střetnutí se blíží a jediné, co lze říci s jistotou, je, že potom už nic nebude jako dřív…

Zatímco se ostatní připravovali k utáboření, Kerrigan opět seslal vyhledávací kouzlo a výsledky se dostavily ještě rychleji, než očekával. Úlomky se stále nacházely severně od nich, ale zdálo se, jako by se maličko přiblížily. Mladý čaroděj okamžitě vyhledal Rezoluta a svěřil se mu se svými pocity.
Vorquelfova tvář se zakabonila. „V okolí jsem našel stopy aurolanské aktivity. Spousta řvounů a s nimi pár turekadinů, zřejmě velitelů. Na jednu stranu je to dobré, protože nás nečeká střet s nejnebezpeč­nějšími nepřáteli, ale na druhou stranu to znamená, že většina těžkých jednotek je už na cestě do války na východě.“
Rezolut se zadíval na sever. „Mám ovšem obavu, že se na severním pobřeží mohli vylodit další Aurolaňané, kteří teď mají namířeno sem. Mohl bys pozměnit své vyhledávací kouzlo, aby nás informovalo o nepřátelských oddílech?“
„To bych mohl, ale jestli jsou v pohybu, budu ho muset sesílat téměř ustavičně, abych si o nich udržel přehled. S nalezením řvounů, vylaenů a sněhodrápů bych neměl mít problémy a těžké by to nemělo být ani v případě turekadinů. Jenomže ti zvláštní obojživelníci a slurrikové mi nejspíš uniknou.“
Přistoupila k ním Pravda, vedená princeznou Trawyn. „Rezolute, musíš ihned vyrazit a najít ho. Je velmi blízko, ale oni také. Všichni bychom si měli pospíšit.“
Rezolut se bez ptaní postavil a pronikavě zahvízdl. „Jdeme na sever,“ oznámil. „Hned.“ Sundal si ranec a nacpal ho do mezery mezi dvěma kameny pod blízkým keřem. „Zabijte všechno, co uvidíte se hýbat a o čem si budete jistí, že to nepatří k nám. Dobře víte, co hledáme a jak je to významné. Vy z Šedé mlhy jste strávili většinu života kradením a teď se vám to bude hodit – společně obereme Chytrinu.“
Vorquelfové z Šedé mlhy i Trawynini společníci rovněž ukryli své rance, tasili zbraně a vyrazili na sever. Kerrigan se při sundávání těžkého tlumoku zapotácel a byl by spadl, kdyby ho nepodepřela Rezolutova ruka.
„Pozorně mě poslouchej, Kerrigane,“ řekl mohutný Vorquelf.
„Ano?“
„Ty a Bok jste z nás dneska v noci ti nejdůležitější. Jedině tvá zaklínadla nás dovedou k úlomkům, takže zbytečně neriskuj a vyhýbej se bojům. Qwc zůstane s tebou a poslouží nám jako spojka. Nebudeš-li bezpodmínečně muset, nesesílej žádná útočná kouzla; jenom se neustále přibližuj k úlomkům, rozumíš?“
Adept přikývl.
„Dobře. A ještě jedna věc – budeš odpovědný za Pravdu, Trawyn a Boka. Velíš pátrání; na nás ostatních je, abyste se vy odsud dostali. Najděte úlomky, vezměte je a rychle vyrazte na sever. My se budeme snažit spěchat za vámi. Víš ale, co všechno je v sázce, takže na nás nečekejte. Prostě jděte.“
Kerriganovi se stáhlo hrdlo. „Ale co když?..“
Rezolut se zasmál. „Co když se mi něco stane?“ Vorquelf se postavil před mladého čaroděje a položil mu ruce na ramena. „To si vážně myslíš, že bych to mohl nezvládnout? Považuji za osobní urážku, že za mnou Chytrina nevyslala své turekadiny hned v okamžiku, kdy je stvořila. Hodlám jí názorně předvést, že ani tyhle potvory zdaleka nestačí na to, aby mě zastavily.“
Kerrigan se usmál, ale srdce se mu přesto rozbušilo o něco rychleji. „Nebudu na nikoho čekat.“
„Dobře.“ Rezolut na chviličku zamhouřil oči. „Vzpomínáš si, jak ti Orla poradila, aby ses držel Havrana a mě?“
Kerriganovou myslí probleskla vzpomínka na jeho učitelku, jak umírá na lůžku v lodní kajutě. Najednou mu vyschlo v krku. Zmohl se jen na přikývnutí.
„Udělala to, aby měla jistotu, že budeš dostatečně připraven na tento den. Budeš-li muset převzít velení výpravy, vůbec nepochybuji, že to zvládneš. Navíc si myslím, že o tom nepochybuješ ani ty sám.“
Mladý čaroděj zaváhal. Pak zavřel oči a na okamžik se zamyslel. Věděl, že v době, kdy prvně v životě opouštěl Vilwan – tak nedávné a zároveň tolik vzdálené – by mu všechny dnes samozřejmé věci připadaly jako zhola nemožné. Dokonce i dlouhý a obtížný pochod, podniknutý v uplynulých šesti dnech, by dalece přesahoval jeho možnosti; nejen po fyzické, ale také po duševní a citové stránce. Kerrigan si byl celkem jistý, že by tehdy patřil mezi první, kteří by se museli vrátit zpátky.
Nynější Rezolutova slova ovšem nalezla odezvu v jeho srdci. Stále sice cítil strach, ale daleko nutkavější byla potřeba pokračovat dál a překonávat překážky. Když jsem opouštěl Vilwan, byl jsem středem svého vlastního světa. Jeho hranice byly vymezeny tím, co jsem mohl udělat a co jsem si myslel, že mohu udělat. Teď je ale můj svět podstatně rozlehlejší. Vyzývá mě na souboj a já přijímám.
Kerrigan poplácal Vorquelfa po rameni. „Povedu výpravu na sever do Vorquellynu, pak do tamního coriiesci pro Willa a potom znovu na sever; přijdeme si pro Chytrinu až do její pevnosti. A jestli se ztratíš, necháme po sobě stopy, které nepřehlédneš.“
Rezolut mu věnoval úsměv a Kerrigan náhle zjistil, že už ho neděsí tak jako dřív. „Dobře. Pojďme tedy zabít pár Aurolaňanů a když už budeme v tom, tak taky alespoň o kousíček odstrčíme svět od kraje bezedné propasti.“

• přeložil: Konstantin Šindelář

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).