Michaela Merglová patří podobně jako třeba Roman Bureš či Kristýna Sněgoňová k vycházejícím hvězdám tuzemské fantastiky, které se na sklonku druhé dekády současného milénia soustředily kolem nakladatelství Epocha. Prokletá věž je její druhá kniha a nabízí v ní nadmíru poutavou jízdu, avšak zcela tuctovými fantasy kulisami. Bude to stačit?

Mezi zloději v uličkách přístavního města s krkolomným názvem vládne chaos. Někdo zavraždil stárnoucího bosse podsvětí a každá frakce si hravě spočítá, kdo to asi byl a pro koho naopak vyplývají ošklivé důsledky. Pro partu sotva odrostlých adolescentů vedenou tajnůstkářským padlým šlechticem to znamená vydat se na výpravu do blízké Prokleté věže a doufat, že si tam nakradou dost zlata, aby jim to umožnilo pláchnout na druhý konec světa. Tedy znamená to tak do chvíle, než přijde pár zvratů.

Tuctovka, která překvapí

Kulisy nového románu Michaely Merglové by nemohly být tuctovější a partička young adult zlodějíčků (včetně nezbytných citečků ukřivděnosti, nenávisti, lásky i chtíče) tomu moc nepřidává. Začátek knihy navíc srší bezpočtem postav se zaměnitelnými fantasy jmény, ze kterých se jen postupně vyloupnou charaktery ústředních hrdinů – a i s těmi se čtenář ztotožňuje jen váhavě, takže jsou mu jejich osudy dlouho poměrně ukradené. Zní to dost otřesně, co?

Michaela Merglová se ale svou láskou ke klasické fantasy typu meč a magie netají a tuctové pozadí i postavy románu jsou pro ni jen nástroji k mnohem zajímavějším hrátkám. Vyniká například její mimořádně čtivý jazyk, bohatý v akčních pasážích na citoslovce či krátké věty, kterými se dále stupňuje napětí a stránky jenom sviští (zde tedy napomůže i špinavý nakladatelský trik s obřím fontem celého svazku). Také až filmový způsob, jakým Merglová pracuje s flashbacky do minulosti a jakým před námi přehrává několik scén z různých úhlů pohledu v závislosti na tom, co se děje v současnosti, není pro žánr příliš typický.

Michaela Merglová v pěti bodech

1. Je několikanásobnou držitelkou ocenění Lady řádu fantasy.
2. Její texty se objevily v antologiích Mladé čarodějky či Mlok.
3. Spolupracuje s literárním webem Triumvirát.
4. Píseň oceli je její debutovou knihou.
5. Pochází z Plzně, ale v současné době žije v Praze.

Upoutá i kombinace až pohádkového zasazení (elfové, trpaslíci, mágové) s nehoráznou brutalitou některých scén – hned v první desítce kapitol dojde k zásadnímu masakru, nemluvě o dungeonu z titulní Prokleté věže, kde musí postavy prakticky v každé místnosti přijít o pořádnou porci krve.

Zcela nejzajímavější je ale skutečnost, jak si autorka dokáže několika velmi zdařilými zvraty (nachází se zejména od poloviny dál) čtenáře obtočit kolem prstu, takže navzdory vší té třeskuté tuctovosti knihy jeden nedutá, co se ještě všechno otočí vzhůru nohama. Mnoho nezajímavých postav tak dojde k velmi uspokojivému vývoji a Merglová dodá všemu na realističnosti tím, že nikdo z událostí nevyjde jako absolutní klaďas, ale ani jako černobílý záporák bez zjevné motivace.

Přelomové dílo hned příště

Prokletá věž nepředstavuje v tuzemské a už vůbec ne ve světové fantasy tvorbě žádnou pecku, zároveň ale ve finále vyznívá mnohem lépe, než jak se může mnoha čtenářům zpočátku zdát. Víc než co jiného se tu Merglová ukazuje jako velmi slibná autorka, která si pomalu brousí drápy na nějaké zcela přelomové dílo, jež třeba přijde už velmi brzy. Vždyť není nutné napsat hned desetidílný epos, aby byl čtenář ohromen. Někdy se i s obyčejnou sword & sorcery dají dělat pořádné divy.

• Michaela Merglová: Prokletá věž
• Epocha, 2020
• obálka: Žaneta Kortusová
• 464 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)