Nocí zlomená, Mercy Thompson 8 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Patricia Briggs
 |
Nečekaný telefonát přinese Mercy zajímavou výzvu. Bývalá manželka jejího druha Adama má problémy a je na útěku před svým novým přítelem. Adam není z těch, kdo by odmítli žádost o pomoc – a Mercy to ví. Když se ale Christy usadí v Adamově domě, nedokáže se Mercy zbavit pocitu, že na celé situaci není něco v pořádku.
Brzy se její podezření potvrdí, když se dozví, že Christy nemá ani zdaleka dobré úmysly. Chce Adama zpátky a je ochotná udělat pro to cokoli, dokonce i obrátit Adamovu smečku proti Mercy. Mercy se nemíní vzdát bez boje, objeví se ale mnohem větší hrozba. Christyin bývalý není jen špatný člověk – vlastně možná není vůbec člověk. A když se začnou hromadit mrtvoly, musí Mercy odsunout stranou osobní problémy a postavit se tvorovi, který může roztrhat na kusy celý její svět.
Pozdě v noci, dlouho poté, co jsme si šli lehnout, zaklepal někdo na vchodové dveře.
Adamova paže mi těžce spočívala zezadu na stehnech. Nějak se mi podařilo překulit se tak, že jsem ležela na posteli skoro našikmo. Za hlavou jsem cítila Médeu, svoji kočku, což vysvětlovalo moji podivnou polohu. Dokázala mě ve spánku odstrčit z polštáře, aby získala výhodu vyvýšené pozice.
Někdo znovu zaklepal, zdvořilé ťuk-ťuk.
Zasténala jsem a shodila Médeu z polštáře, abych si ho mohla přetáhnout přes hlavu. Adam zůstal nehnutě ležet, i když jsem se zavrtěla. Kočka taky. Neprotestovala, nezvedla se a neodešla. Prostě spala dál tam, kam jsem ji odstrčila.
Ťuk. Ťuk.
Strnula jsem, napůl se zvedla a pohlédla na Adama. Pak na kočku. Zatřásla jsem Adamovi ramenem, ale marně: něco ho udržovalo ve spánku. A protože to ovlivnilo i kočku, dospěla jsem k názoru, že na vině je magie.
Já jsem vůči některé magii imunní, proto asi na mě nepůsobila, ale neodbytné klepání…
Ťuk. Ťuk.
…přesně to ve mně vyvolalo dojem, že mě možná vynechali úmyslně. Někdo si se mnou chtěl promluvit o samotě. Anebo mi něco provést, když mi Adam nemohl pomoct.
Skulila jsem se z postele, ze zásuvky nočního stolku vytáhla sig sauer a zásobník se stříbrnými kulkami nahradila tím s poměděnými náboji s dutinou. Žádný vlkodlak, kterého jsem znala, by nedokázal tak hluboce uspat alfu Adamova kalibru. Což znamenalo, že jde o fae nebo o čaroděje, a ty dokázala zabít obyčejná kulka. Byla jsem si tím docela jistá. Aspoň v případě čarodějů – pokud ovšem nešlo o Elizavetu – s fae to bylo komplikovanější.
Kulky s dutou špičkou každopádně napáchají víc škody než ty stříbrné, ať už šlo o kohokoli. Stříbro bylo příliš tvrdé, než aby z něj byla dobrá munice. A když se člověk chystal sejít s neznámým nepřítelem, bylo vždy lepší být ozbrojený.
Cestou ke vchodovým dveřím jsem zkontrolovala Jesse. Spala na zádech s rukama za hlavou a lehce chrápala. Prozatím byla v bezpečí.
Ťuk. Ťuk.
Zbraň mi dodala odvahu odplížit se dolů ze schodů. Byla těžká. Stejně jako každodenní trénink s Adamem se i nošení pistole stalo součástí mé rutiny. Nebyla jsem člověk, ne úplně, ale byla jsem skoro stejně bezmocná. Dokud jsem se nestala Adamovou družkou, moc na tom nezáleželo. V jistých ohledech jsem byla ve smečce bezpečnější – zároveň jsem ale byla jejím slabým článkem. Zbraň mi pomáhala kompenzovat rozdíl mezi mnou a vlkodlaky.
Venku panovala tma a úzký skleněný panel vedle dveří byl tak jako tak vyplněný mléčným sklem. Neměla jsem jak určit, kdo je venku.
Ťuk.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se zvýšeným hlasem, ale nekřičela jsem.
Klepání ustalo.
„Neříkáme svá jména jen tak někomu,“ odvětil příjemný mužský hlas. Skutečnost, že nezvýšil hlas, mi prozradila, že si toho o mně zjistil dost na to, aby věděl, že slyším lépe než obyčejný člověk. A jeho odpověď mi prozradila, co je, když už ne, kdo je.
Fae si dávali na jména dobrý pozor, měnili ta, která používali pravidelně, a svá starší tajili, aby je nikdo nemohl použít proti nim. Faeská magie funguje nejlépe, když ví proti komu. Na druhou stranu prozradit jméno nepříteli taky mohlo být ukázkou síly. Vidíš, jak málo se tě bojím? Povím ti své jméno, a dokonce ani s ním mi nedokážeš ublížit.
Díky svému příteli a bývalému zaměstnavateli Zeemu – železem políbenému fae, který se sám prohlašoval za gremlina, a výbornému automechanikovi – jsem toho o fae žijících v okolí Tri-Cities hodně věděla, muže na prahu jsem ale podle hlasu nepoznala. Fae se uměli výtečně maskovat: uměli měnit své tváře, hlasy, a dokonce i velikost a tvary. Všichni fae ale měli odejít do rezervací po tom, co prakticky vyhlásili USA válku.
„A já neotvírám dveře nikomu, koho neznám jménem,“ odpověděla jsem cizinci za dveřmi.
„V poslední době mi říkali Alistair Beauclaire,“ řekl mi.
Beauclaire. Ostře jsem se nadechla. Věděla jsem, kdo je, stejně jako všichni, kdo si pustili na YouTube video, které někdo natočil. Beauclaire byl fae a zabil muže, který mu unesl dceru s úmyslem zavraždit ji, stejně jako zavraždil spoustu jiných faeských míšenců (a taky několik vlkodlaků). Beauclaire prohlásil fae za nezávislé na USA a všech lidských autoritách. Byl Šedý pán, jeden z mocných, kteří vládli všem fae.
Byl ale něčím víc, mnohem víc, protože toho dne vyzradil jedno ze svých dalších jmen.
„Gwyn ap Lugh,“ řekla jsem.
Jméno Lugh jsem si vyhledala po setkání s dubovým fae, který se o něm zmínil. Výsledky mého pátrání byly přinejmenším rozporuplné. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že v dějinách legendárních fae zářil Lugh jako lucerna v tmavé noci. „Ap Lugh“ znamenalo Lughův syn, takže jsem aspoň nejednala se samotným Lughem.
Fae před dveřmi zaváhal, pak pomaleji řekl: „Žil jsem i pod tímto jménem.“
„Jste Šedý pán.“ Snažila jsem se mluvit vyrovnaně. Jako Beauclaire žil dlouho v lidském převleku a podle rozhovorů s jeho přáteli, bývalou ženou a spolupracovníky ho všichni měli rádi. Nebylo by moudré urazit ho, když jsem nemusela, a nechat ho postávat na verandě by se patrně dalo za urážku považovat.
„Ano,“ řekl.
„Dáte mi své slovo, že mi neublížíte?“ Bylo důležité neurazit ho, ale taky nejednat hloupě. Byla jsem si ale docela jistá, že kdyby chtěl vniknout dovnitř, dveře by ho nezastavily.
„Dnes v noci vám neublížím,“ odpověděl ochotně a jeho přímost se fae vůbec nepodobala, což ve mně vzbudilo ještě větší podezření.
„Jste tam venku sám?“ zeptala jsem se obezřetně, když jsem zvážila všechny možnosti, jak by mi mohl ublížit, aniž by porušil dané slovo. „A slíbíte mi, že dnes v noci neublížíte ani nikomu jinému tady v domě?“
„Jsem tady venku sám a slibuji, že dnes večer nikomu uvnitř vašeho domu neublížím.“
Zajistila jsem zbraň a odcouvala do kuchyně, kde jsem ji schovala pod hromadu utěrek čekajících na uklizení. Potom jsem se vrátila do předsíně a otevřela dveře.
Tak brzy zjara byl noční vzduch stále mrazivý a dlouhé triko, které jsem měla na sobě, dříve černé, nyní došeda seprané a s nápisem Hauptman Security, mě nijak nezahřálo. Nespím nahá: být manželkou alfy znamenalo počítat s nečekanými návštěvami uprostřed noci.
Nejsem ostýchavá ani se za své tělo nestydím, Adamovi se ale nelíbí, když mě jiní muži vidí nahou. Je pak prchlivější než obvykle. Adamova trika měla přesně tu správnou velikost, aby byla pohodlná, a když jsem je měla na sobě, pomáhalo mu to zachovat si ve společnosti jiných mužů chladnou hlavu.
Beauclaire nesklopil oči níž než k mé bradě. Možná šlo o zdvořilost, možná o nezájem, každopádně mi to vyhovovalo.
Voněl jako jezero, životem a zelení s náznakem letního slunce, třebaže stál pod hvězdami a měsícem a holé stromy okolo sotva ukazovaly pupeny. Narudlé hnědé vlasy se šedinami na spáncích mu dodávaly na normálnosti, kterou ale stále spící vlkodlak v mé posteli popíral.
Beauclaire byl prostřední výšky, zato elegantně stavěný, a nedokázal úplně skrýt šlachovité svaly. Warren, Adamův druhý zástupce, měl podobnou postavu.
Nepřipomínal boha slunce, boha bouří ani šejdíře, za kterého byl Lugh často označován. Před svým dramatickým výstupem na YouTube býval Beauclaire právník, a přesně tak teď vypadal.
Fae samozřejmě mohli vypadat, jak chtěli.
Když jsem ustoupila a pokynula mu, aby vešel do obýváku, pohnul se jako muž, který umí bojovat – s dokonalou rovnováhou a obezřetně. Věřila jsem spíše tomu než vzhledu právníka.
Vešel do obýváku, ale nezastavil se tam. Přízemí domu tvořil kruh, pokračoval proto dál skrz jídelnu a za roh do kuchyně, kde si vytáhl židli a posadil se zády ke zdi.
Byla jsem si docela jistá, že se za jeho chováním něco skrývalo – fae kladli velký důraz na symbolismus. Možná si zvolil kuchyň proto, že hosté sedávali v obýváku, rodina a přátelé v kuchyni. Pokud ano, pak se možná snažil vystupovat jako přítel – anebo se mi snažil ukázat, že mu nemůžu zabránit vejít do srdce svého domu. Šlo o příliš jemné nuance, než abych si tím mohla být jistá, proto jsem to nechala být úplně. Úporná snaha odhalit smysl slov nebo konání fae by mohla jednoho dostat do blázince.
„Paní Hauptmanová,“ řekl poté, co jsem se posadila naproti němu. „Pokud to chápu dobře, máte jeden z artefaktů mého otce. Přišel jsem si pro hůl.“
- Patricia Briggs: Nocí zlomená (Mercy Thompson 8)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Kateřina Niklová
- obálka: Daniel Dos Santos
