Noc trifidů, Simon Clark
Noc trifidů – důstojné pokračování
Nejlepším dílem Joselly Playtonové nebyla podle jejího názoru kniha „Mým dobrodružstvím je sex“, ale David Masen, malé a pravděpodobně řvoucí miminko, syn Billa Masena. Ve světě trifidů uběhlo už 25 let a David je dospělý mladík, jeden z nejlepších pilotů komunity na ostrově Wight, vyčištěného od těch ďábelských chodících masožravých rostlin. Lidé na ostrově poněkud zlenivěli v původním záměru zničit trifidy v celé Anglii, nicméně Bill Masen se ve své laboratoři stále snaží vyvinout prostředek, kterým by mohl svůj životní zápas vyhrát. Rodí se hodně nových dětí, také v důsledku založení tzv. Domů matek, kde jsou soustředěny ty ženy, které si za svůj úděl zvolily plození a kam jsou zváni mladí muži, vhodní pro přirozený způsob početí; ale stále to nestačí pro populační expanzi mimo ostrov. Status quo však zcela naruší hned v úvodu příběhu naprostá tma, do které se David Masen, hrdina knihy, probudí. Zpočátku si myslí, že oslepl, ale je to horší – slunce prostě přestalo svítit a pod rouškou naprosté tmy se na ostrov dostávají trifidi z pevniny a zahajují útok. Toto je však jen počátek dobrodružství Davida Masena, při kterém se dostane až do New Yorku a bude přinucen postavit se mnohem nebezpečnějšímu soupeři, než jsou trifidi – člověku.
Román Johna Wyndhama Den trifidů byl čistou postkatastrofickou vizí budoucnosti, vyprávěnou hlavním hrdinou a zaměřenou na jeho vlastní osud v novém světě, kde vládnou jedovaté masožravé chodící rostliny. Noc trifidů Simona Clarka opakuje strukturu vyprávění svého vzoru i s podobným začátkem s temnotou, pravda jiného druhu, nicméně se liší místem akce – přesouváme se ze staré dobré Anglie do New Yorku – a vyzněním se spíš blíží polit-fiction, protože z pouhého boje o přežití lidské rasy a jednotlivců se nová generace lidí snaží opět navracet k civilizaci a politice. Bohužel při katastrofách přežívají ti nejsilnější, nejšťastnější a také ti nejbezohlednější, a jak praví Stopařův průvodce: „Ten, kdo chce nejvíc vládnout, se na to také nejméně hodí.“ Komunita ostrova Wight je svým způsobem utopická společnost v postkatastrofickém světě a většina ostatních lidských enkláv není tak „demokratická“, zvlášť když si uvědomíme, že velká většina hrubé pracovní síly se prozatím rekvírovala z přeživší slepé většiny, závislé svým životem na vedení vidoucích lidí, což se může velmi snadno zvrhnout v otroctví. Nejinak to dopadlo i v New Yorku, zvlášť když mu vládne muž, kterého Bill Masen zná velmi dobře z minulosti. V identifikaci tohoto muže a v nápovědách rozesetých v textu románu vidím osobně největší slabinu příběhu, speciálně pro první přečtení, kdy bychom měli jako neznalí čtenáři odkrývat detektivní tajemství. Podivnosti chování, nejisté vyhlídky, zvláštní prostředí nebo náhody by měly čtenáře pomalu připravovat na finále, místo toho se mu hned řekne, že New York je špatné místo a ta osoba v pozadí, co tahá za provázky, je děsný padouch.
Naštěstí je tu spousta akčního děje, další záhady kolem chování trifidů a jejich další evoluce, sympatičtí, i když trochu schématičtí hrdinové a padouši, pravá láska s překážkami a velké finále. Poněkud pokulhává utopické vyznění padouchova konce, ale poslední kapitola ukazuje, že ačkoliv končí příběh, svět nekončí, ale začíná, a záhady a problémy tu budou pořád, stejně jako obrozené lidstvo.
- Simon Clark: Noc trifidů
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2008
- přeložil: Petr Kotrle
- obálka: Chris Moore
- 344 stran / 269 Kč