Nežádoucí efekt, Christopher M. Priest
 |
Něco pro čtenáře knih, ne konzumenty akčních příběhů
Alfréd Borden a Rupert Angier byli kouzelníci. Ne čarodějové, ale iluzionisté. Varietní umělci přelomu devatenáctého a dvacátého století. Malicherný spor ústící v tragédii, srovnatelný um obou, snaha být lepší než konkurent a podivuhodný trik, jenž je na první pohled zcela nevysvětlitelný, to vše stojí za jejich vzájemnou nenávistí, která přežije i je samotné a přenese se časem do dalších generací. A smíření musí zrealizovat až prapotomci obou kouzelníků, novinář Andrew Westley a lady Katherine Angierová, na jejímž zámku se nachází klíč k vyřešení záhady, jež rodiny po celá léta spojuje.
Nežádoucí efekt, v originále The Prestige, britského autora Christophera M. Priesta není klasická fantasy. Dlouho se dokonce zdá, že absentuje jakýkoli fantastický prvek. Proto román možná čtenářům, navyklým na divoké souboje čarodějů, případně temné probouzející se bohy pokoušející se dobýt náš svět a přeměnit jej k obrazu svému, připadá tímto netradičním pojetím až nudný. Ano, jedná se o obyčejný tragický příběh života výjimečných mužů, kteří mohli být přáteli, ale nakonec se navzájem v podstatě zahubili. Jenže takováto prvoplánová jednoduchost skrývá v hloubce druhého plánu mnohem víc. A k tomu už je potřeba umět trochu číst, ne jenom prostě konzumovat stránky. A vyžaduje to také určitou čtenářovu spolupráci. Priestův román proto primárně není kniha pro ty, kteří po četbě vyžadují právě jenom příběh, dramatický děj a akci. Na takovémto způsobu interpretace knih samozřejmě není vůbec nic špatného, zavrženíhodného nebo dehonestujícího, ale čtenáři tohoto typu by podobný román rozhodně neměli recenzovat…
Priest své vyprávění konstruuje velice rafinovaně – vypráví dvakrát za sebou tentýž děj, a to z pohledu obou kouzelníků. Něco podobného provedl Orson Scott Card v románech Enderova hra a Enderův stín. V mainstreamové literatuře pak Lawrence Durrell v Alexandrijském kvartetu. Rozdílný pohled na totéž nejenže čtenářovo ponětí o ději obohacuje, ale zároveň značně relativizuje, protože co se jevilo jako jednoznačné, najednou vypadá jinak – to, co Borden bere jako nepodstatné a přejde jediným krátkým odstavcem, je pro Angiera klíčové, a naopak. Malichernost celého nedorozumění a následných dětinských schválností, které si oba kouzelníci navzájem provádějí, pak vyvstává před čtenářem v plné nahotě.
Ústředním motivem vyprávění je ale samotný trik, který Borden provádí – a Angier se jej snaží napodobit. Trik, kdy se kouzelník nechá zavřít do skříně, aby se v tomtéž okamžiku objevil ve skříni jiné, zde funguje zároveň i v rovině určitého symbolu. Angierova snaha vyřešit z jeho pohledu neřešitelné, která se stane posedlostí, jež mu zničí rodinný život a nakonec zlikviduje i jeho kariéru, je vnitřním kouzelníkovým soubojem o to „být lepší“. A v protikladu stojí jednoduchost Bordenova řešení, která je ale ve své podstatě obludná a pro život podobně zničující jako u jeho konkurenta. Dva přístupy, každý zcela jiný – stejně tragický výsledek zasahující daleko do budoucnosti. Prestiž postavená nad osobní štěstí – nepřipomíná to trapné pokusy hvězdiček showbussinessu medializovat vlastní život a udržet se tak v povědomí drbůchtivé masy? Opatrně se musí psát recenze na knihu, u níž se z děje nedá prozradit prakticky vůbec nic. Jakákoli indicie by totiž působila jako spojler, který by požitek z příběhu, vynořujícího se na stránkách pozvolna jako obrysy krajiny na obrazech impresionistů, pokazil.
V každém případě je Nežádoucí efekt – pořád si myslím, že překlad původního názvu, prestiž, věhlas nebo třeba renomé, by byl vhodnější – náročnou a inteligentní četbou, navýsost logickým příběhem s mírně detektivní zápletkou, mnoha nečekanými zvraty a překvapivým vyústěním, který vyžaduje zvýšenou pozornost a pečlivost při chápání detailů, jež se posléze stanou nesmírně důležitými prvky děje.
- Christopher M. Priest: Nežádoucí efekt
- vydal: Triton, Praha 2006
- přeložil: Robert Tschorn
- obálka: Jana Šouflová
Psáno pro Interkom
26. října 2006, Jiří Popiolek