New Weird, Po všech stránkách mimořádná edice
 |
Když se v roce 2003 objevil na trhu román Nádraží Perdido od Chiny
Miévilla, patrně málokdo tušil, jak mimořádný vyvolá ohlas u českých
čtenářů. Nakladatelství Laser-books jím zahájilo vydávání edice New
Weird – pojmenované podle nového, progresivního literárního subžánru a
hnutí, k němuž se hlásí skupina anglo-amerických autorů fantastiky.
Od té doby se New Weird pod dohledem Martina Šusta pevně zabydlel na českém
knižním trhu. V srpnu letošního roku vyšel již dvanáctý svazek edice,
Květinová zkouška Jaye Lakea, a vypadá to, že i další tituly by
se měly objevovat zhruba v intervalu dva až tři ročně. Pojďme si shrnout,
s jakými autory a knihami jsme se již v této edici mohli setkat.
 |
China Miéville jako vlajková loď
Nejproslulejším a pro image této řady klíčovým autorem je Angličan China
Miéville. Pro svou oblíbenost mezi čtenáři je mnohdy s NW ztotožňován,
což je vzhledem k vysoké kvalitě ostatních trochu nespravedlivé. V rámci
edice vyšly Miévillovi celkem čtyři knihy – tři romány propojené
fantaskním světem Bas-Lagu a prazvláštní metropolí Novým Krobuzonem –
již zmiňované Nádraží Perdido, dále pak Jizva a
Železná rada, a jedna povídková sbírka, Pátrání po Jakeovi
a jiné příběhy, která však obsahuje texty řazené k NW jen
částečně. Miévillovy romány na sebe přímo nenavazují, spojuje je pouze
stejný svět a občasné odkazy na postavy, které se objevují ve
zbývajících knihách.
Nádraží Perdido přestavuje typický příklad městské
fantasy – Nový Krobuzon je megapole plné bizarních, lidských
i nelidských postav, shonu, špíny, všemožných pachů, ale také krásy,
místo depresivní, zároveň však monumentální, pestré, omračující a
neustále v pohybu. Děj románu není příliš důležitý, hlavním hrdinou
je sám Nový Krobuzon.
 |
V Jizvě si pak byl Miéville vědom toho, že u jakéhokoli
dalšího příběhu zasazeného do stejného prostředí by hrozilo
vykrádání sebe sama. A tak sice zachoval styl vyprávění, ale zcela
změnil místo děje. Nový Krobuzon byl nahrazen plovoucím městem pirátů,
Armadou, obrovitým útvarem k sobě připevněných lodí, vorů a dalších
plavidel, jehož obyvatelé se k okolním lodím chovají tak trochu jako
Jánošík – zotročené bytosti osvobozují a svobodné lidi buď
uvězňují, nebo rovnou zabíjejí.
Železná rada pak navázala na Nádraží Perdido. Na
půdorysu westernu a okouzlení dobou dobývání Divokého západu je to opět
klasický Miéville, u něhož jsou monstrózní vlaková souprava,
prodírající se nehostinným Bas-Lagem, živoucím organismem a stavění
kolejí symbolem rozporuplnosti lidské touhy něco vykonat – vizionáři
tohoto typu se totiž často neštítí jít doslova přes mrtvoly.
 |
Pestrý kaleidoskop dalších autorů
Zbývající tituly edice jsou důkazem toho, jak žánrově pestrou směsicí
NW vlastně je. Světlověk anglického spisovatele Iana R. MacLeoda je
vědomou parafrází na viktoriánský román dickensovského střihu.
Fantaskní motiv zde zastupuje zvláštní magická substance, éter, která
v MacLeodově vesmíru nahradila elektřinu a dobývá se ze země pro
dělníky podobně zničujícím způsobem jako třeba uran.
Světlověk je napsaný bohatým, vytříbeným metaforickým jazykem
se sugestivní atmosférou paralelní Anglie plné steampunkové špíny,
hřmotu, továren a éterem proměněných bytostí, jež připomínají lidi
už jen vzdáleně.
Trilogie Hradební mýty Steph Swainstonové – první díl vyšel
pod názvem Rok naší války, druhý Čas jako dar – je
zase nejblíže žánru military fantasy. Děj se odehrává ve Čtyřzemí,
v němž probíhá vyčerpávající a nekončící válka mezi lidmi a
bytostmi zvanými Hmyz. Vypravěčem je člen Kruhu nesmrtelných Jant Šira,
který má jako jediná bytost ve Čtyřzemí křídla, a proto plní úlohu
posla. Kromě toho je to feťák a v halucinacích se dostává do světa
paralelního ke Čtyřzemí, pitoreskního Přesunu plného zvláštních a
nelidských bytostí. A tento svět sehraje podle všeho ve válce
rozhodující úlohu, protože je se Čtyřzemím propojen i jinak než
Jantovou závislostí…
 |
U románu a šesti povídek ze stejného světa spojených do knihy
Veniss Underground amerického autora Jeffa Vandermeera pak
o nějakém žánrovém zařazení nelze hovořit. Veniss Underground
je postmoderní rej obrazů, nálad a sugestivních, často morbidních vizí,
v němž je děj potlačen na minimální možnou míru. A opět – jako
u všech ostatních autorů NW – je u Vandermeera jasně patrná láska
k bizarnostem, zde v podobě geneticky přeměněných zrůd. Ošklivost
vytváří krásu a metaforický text plný vybuchujících emocí, temných
proudů zvrácenosti a dalších atributů převzatých už z pradávného
romantismu, má nesmírně podmanivou a hutnou atmosféru.
Zatím poslední autorkou, kterou edice NW českým čtenářům představila,
je Australanka Kirsten J. Bishopová. V románu Vryté město se
hrdinové – revolucionář a pistolník Gwynn a lékařka Raule –
pokoušejí utéci před minulostí a začít nový život v tropicky žhavém
pouštním městě Ashamoil. Brzy však zjistí, že cesta je složitější,
než původně předpokládali. Text opět překypuje bohatými sugestivními
obrazy a Bishopová velmi zdařile kombinuje realistický přístup
s nekonvenčními nápady.
 |
Trochu divné a hodně moderní kusy
Součástí edice jsou také zatím dvě antologie povídek, sesbírané
Martinem Šustem, nazvané Trochu divné kusy. Ne že by všechno, co
v nich vyšlo, patřilo přímo do žánru New Weird, ale se zbytkem edice je
spojuje především idea. Jejich cílem je ukázat českým čtenářům
současnou anglo-americkou fantastickou produkci v nejaktuálnější a
nejprogresivnější podobě.
V první antologii Martin Šust spíše zkoušel, kam až se může pustit, a
tak poskládal do jednoho celku autory u českých čtenářů oblíbené
(Alastair Reynolds, China Miéville) s autory málo známými (Eric Brown, Paul
Di Filippo), či zcela novými (Cory Doctorow), případně těmi, jimž
připravoval půdu pro další knihy edice NW (Jeff Vandermeer, Kirsten J.
Bishopová).
Úspěch – jak u čtenářů, tak u kritiků – Šusta nasměroval
k antologii druhé, která vyšla pod stejným názvem, pouze s číslovkou
2. V ní byl odklon od NW ještě zřetelnější – ale zároveň ukázala,
oč Martinu Šustovi půjde – o představování nových, zajímavých
autorů, které čeští čtenáři zatím neznali. Trochu divné kusy
2 obsahují jednadvacet prací a pro jejich pochopení je nutné
zdůraznit spíš výraz „trochu“ než přívlastek „divné“, protože
z valné většiny se jedná o klasickou fantastiku, ozvláštněnou pouze
jiným, moderním pohledem na věc. Největší význam Šustových antologií
tak nespočívá v divnosti, ale v tom, že poměrně přesně zobrazuje
trendy, jakými se v současné době vydává nekomerčně zaměřená
anglo-americká fantastika.
 |
Exkluzivní obálky a přehršle cen
Výjimečnost a mimořádnost edice však nespočívá jen v knihách
samotných. Naprosto famózním kouskem bylo navázání spolupráce
s proslulým, mnohokrát oceněným výtvarníkem Lesem Edwardsem, který
část prací pro fantastický žánr vytváří pod jménem Edward Miller. Pro
všechny tituly edice tak vznikají obálky, které ve výsledku tvoří
ucelenou řadu, jež značně podtrhuje potemnělou, ale o to působivější
atmosféru žánru, a jistě by stálo za úvahu vydat je posléze
v samostatné reprezentativní publikaci. Další výhrou pro edici bylo
angažování překladatele Milana Žáčka, jehož pečlivá práce s jazykem
a bohatá slovní zásoba umožňují poměrně složité texty převést
z angličtiny do češtiny odpovídajícím způsobem – a neochudit tak
čtenáře o jeden z podstatných zážitků, který dělá NW tím, čím
je.
Edice z těchto důvodů nemohla pochopitelně ujít pozornosti Akademie SFFH,
která ohodnotila Miévillovo Nádraží Perdido (za rok 2003) a
Jizvu (2004) jako nejlepší žánrové zahraniční knihy roku.
Antologie Trochu divné kusy pak v roce 2005 získala totéž
ocenění v kategoriích Antologie a Počin roku a Martin Šust byl ohodnocen
jako nejlepší redaktor.
Edice New Weird sice končí již pátý rok své existence, ale i nadále si
udržuje punc výjimečnosti. Nezbývá než doufat, že jí to vydrží a bude
českým čtenářům představovat stále nová a nová pozoruhodná jména.
Ediční plán s autory jako Hal Duncan nebo Michael John Harrison naznačuje,
že se jí to s největší pravděpodobností podaří.
- Článek byl publikován v magazínu Pevnost, 4/2007.