Jmenuji se John Taylor. Jsem soukromé očko a pracuji v tom tajemném kusu městské zástavby ve skrytém srdci Londýna, co se jí říká Noční strana. Je to místo, kde slunce odmítá vyjít, kde lidé a netvoři kráčejí bok po boku a kde můžete uspokojit každou svou tajnou a zvrácenou touhu. Mou specialitou, tím, v čem jsem lepší než kterýkoliv jiný člověk (anebo nečlověk), je nalézání věcí – pro jisté klienty a za patřičnou cenu.
Můj nejnovější zákazník si mne může dovolit docela určitě. Vydavatel Nepřirozeného slídila, nejproslulejšího bulvárního plátku Noční strany (toho, co o něm všichni předstírají, že ho nečtou), mi nabídl milion liber, když najdu chlápka jménem Pen Donavon, který tvrdí, že má důkaz o existenci posmrtného života – stáhl si ho z televizního vysílání, aby ho posléze vypálil na DVD. Slídil nabídl Donavonovi za výhradní práva na nahrávku pořádný balík. Jenomže milý Pen Donavon i to jeho DVD zmizeli.
Nevím, jestli je na tom disku skutečně to, co si všichni myslí, ale kšeft je kšeft (a milion liber je milion liber). Až na to, že všichni podezřelí v tomto případě jsou extrémně nebezpečná individua, a navíc to vypadá, že Donavanovi je na stopě i někdo jiný – někdo velice mocný. A ten – nebo to – je zatraceně odhodlaný najít tu jeho stříbrnou placku dřív než já…

Nepočítáte-li všecky ty lidi, co se vás neustále pokoušejí zabít a často k tomu mají velice dobrý důvod, jedním z mnoha problémů, které s sebou nese profese soukromého očka, je, že musíte čekat, až práce přijde za vámi. A jelikož se zásadně odmítám zdržovat ve své kanceláři, kde mě všechna ta supermoderní technika, kterou tam instalovala moje sekretářka Cathy, dohání k šílenství, trávím většinu času potloukáním po barech a čekáním, co se naskytne. Což koneckonců není zase tak špatný způsob, jak strávit život. Ale případy jsou tak trochu jako autobusy: nejprve na ně čekáte celé věky a pak se objeví všechny najednou.
Já jsem soukromé očko ze staré školy včetně dlouhého bílého trenčkotu, trochu méně než tradičně dobrého zevnějšku a tajemné atmosféry, jejíž udržování mě stojí spoustu práce. Dobrá, nebo vlastně spíš špatná pověst vás uchrání od potíží lépe než kevlarová kombinéza. Často vyšetřuji podivné a zapeklité případy, hříchy a problémy příliš temné a ošklivé dokonce i na Noční stranu. Nedělám rozvody a nenosím pistoli. Nikdy jsem ji nepotřeboval.
Když se na mě problémy začaly sypat po hrstech, právě jsem dokončil jeden vcelku snadný případ. Zavolal mi lehce hysterický ředitel jedné z nejprominen­tnějších knihoven Noční strany, Pamětní knihovny H. P. Lovecrafta. Pyšní se tím, že pod jejich střechou najdete víc zakázaných svazků než kdekoliv jinde. Kdysi jsem pár z těch jejich klenotů zběžně prolistoval a příliš velký dojem na mne neudělaly. Samozřejmě že mají Nekoronomikon, v osmačtyřiceti jazycích včetně Braillova písma, stejně jako jedno z mála necenzurovaných vydání Evangelia podle Piláta Pontského. Mají dokonce i Satanův poslední odkaz, původně vytetovaný na vnitřní stranu dělohy padlé jeptišky z Lourdes. Ale většina těch knih jsou jen senzace pro turisty. Kniha nevýslovných kultů, Satanismus pro hlupáky a Nepstruhové rybaření na řece Styx. Nic, co by vám rozšířilo vědomosti nebo ohrozilo duši.
Zavolali mne, protože dvacet sedm zákazníků jejich knihovny bylo nalezeno, jak bloumají mezi regály s prázdným pohledem a vymazanými mozky. Nezůstala jim ani stopa individuality nebo vědomí. Což bylo v pondělí ráno dost neobvyklé dokonce i na Pamětní knihovnu H. P. Lovecrafta. Použil jsem svoje nadání a brzy jsem objevil, že jedna nedávno získaná monografie čte lidi… Přesvědčil jsem tu knihu, aby obsahy mozků vrátila, povětšinou do správných těl, a zasvětil jsem ji do divů internetu. Což by ji mělo zaměstnat, dokud ji knihovna nebude moci odeslat někam jinam.
Takže byli všichni spokojení, moje peněženka byla zase jednou nacpaná hotovostí (šeky ani směnky neberu a nechtějte po mně, abych vám počkal s placením, protože odmítnutí by na sebe mohlo vzít podobu rány mezi oči) a moje nálada byla prostě skvělá… dokud jsem nevyšel z knihovny a nezjistil jsem, že na mě na ulici čeká Walker a Suzie Střelkyně. Patrně dva nejnebezpečnější lidi na Noční straně.
Suzie Střelkyně známá také jako Suzie Brokovnice alias Ježíšikriste, to je ona, zdrhejte, je nejslavnější lovkyně odměn Noční strany. Brokovnici a granáty nosí místo kabelky. Vysoká světlovlasá valkýra v černé motorkářské kombinéze a se dvěma nábojovými pásy křížem přes bujné poprsí, na nohou boty s okovanými špičkami a ve tváři nejmrazivější pohled, jaký jste kdy viděli. Celou levou polovinu obličeje má jednu velkou změť jizev, které zakrývají i její jedno slepé oko a končí u úst, permanentně zkřivených do sžíravého úšklebku. Mohla si to nechat spravit, ale nechtěla. Říkala, že je to dobré pro obchod. Dodává jí to ponuré, drsné kouzlo.
Suzie a já jsme dvojka. Dalo by se říct, že nás to zaskočilo oba. Ale milujeme se, nakolik to dokážeme.
Walker je ještě nebezpečnější, i když mnohem subtilnějším, ne tak přímočarým způsobem. Na první pohled vypadá jako obyčejný městský gentleman: decentně proužkovaný oblek, buřinka, přirozená autorita. Někdo, kdo pracuje v City, řekli byste, nebo možná stálý podsekretář nějakého ministra, o kterém jste jaktěživ neslyšeli. Jenomže Walker řídí Noční stranu, nakolik ji vůbec někdo řídí nebo může řídit. I na tomhle místě, kde je dovoleno naprosto všechno a hřích a pokušení jsou na každodenní nabídce, musí existovat hranice, za které není možné jít. Na ty, kdo je překročí, čeká Walker.
Dříve zastupoval Autority, ty šedé muže bez tváří, kteří na Noční straně vlastnili všechno, co mělo nějakou cenu, a vydělávali na všech špinavých a nebezpečných obchodech. Walker hovořil jejich jménem, Hlasem, který mu dali a kterému se nikdo nemohl vzepřít, a když to potřeboval, mohl si na pomoc přivolat vojsko nebo církev. Všechny Autority ale byly ve válce s Lilith zabity a sežrány, a tak se lidé občas podivují, od koho Walker bere autoritu dnes. Pořád má ale svůj Hlas a podporu, takže ho pořád poslouchají.
Spousta z nich ale čeká, až se utrhne i druhé ucho.
Usmál se a kývl mi na pozdrav, ale já jsem ho ze zásady ignoroval a místo toho jsem se obrátil na Suzii.
„Ahoj, zlatíčko. Pár dní jsem tě neviděl.“
„Pracovala jsem,“ odpověděla tím svým chladným hlasem. „Honila jsem jednoho týpka.“
„Pro Walkera?“ opáčil jsem a zvedl jsem obočí.
Pokrčila rameny a pažba brokovnice, kterou měla v pouzdře na zádech, se jí zvedla za hlavou. „Jeho peníze jsou stejně dobré jako kohokoliv jiného. A víš, že se nějak musím zaměstnávat. Doopravdy žiju jen v těch okamžicích, kdy je v sázce smrt nebo sláva. Už jsi dokončil případ?“
„Jo,“ přisvědčil jsem a s povzdechem jsem se podíval na Walkera.
„V tom případě bychom si spolu měli promluvit, Johne,“ řekl. „Hodila by se mi tvoje pomoc v poněkud urgentní záležitosti.“
Sešel jsem dolů ze schodů, abych se ocitl na jeho úrovni, a dával jsem si přitom na čas. S Walkerem jsem příležitostně pracoval už dříve, i když ochotně málokdy. Platil velice dobře, ale přibíral mne jen na ty případy, ve kterých nechtěl riskovat vlastní lidi. Takové ty, co na ně potřebujete někoho, koho můžete kdykoliv zapřít a vždycky postrádat. Kráčeli jsme spolu Noční stranou, Walker po mé levici a Suzie po pravici, a všichni ostatní se nám vyhýbali širokým obloukem.
„Najal jsem Suzii, protože se ztratil někdo mocný a důležitý,“ prohodil Walker, jako by nešlo o nic důležitého. „A já ho potřebuji rychle najít. Běžná praxe. Jenomže se ukázalo, že je Suzie absolutně neschopná lokalizovat cíl.“
„Moje vina to není,“ ohradila se Suzie okamžitě. „Prošla jsem všechny svoje obvyklé kontakty a nikdo z nich mi nedokázal nic říct. Nepomohly úplatky, vyhrožování ani bití. Ten chlápek se prostě vypařil. Hupsnul do hluboké jámy a vzal si ji s sebou. Nejsem si jistá, že vůbec ještě je na Noční straně.“
„Určitě tady je,“ řekl Walker. „Kdyby odešel, věděl bych o tom.“
„O kom přesně to mluvíme?“ zeptal jsem se.
„O Maxu Maxwellovi,“ řekl Walker. „Aha – z tvého výrazu soudím, že jsi o něm přinejmenším slyšel.“
„A kdo ne?“ opáčil jsem. „Max Maxwell; tak velký, že mu jeho jméno dali dvakrát. Majitel nočního klubu, šéf gangu, přechovávač kradeného zboží a drogový dealer. Taky se mu říká Apoštol vúdú, i když mi není jasné proč.“
„To je on,“ přikývl Walker. „Muž s dobrým postavením a dobrými styky. Dvakrát se mě pokusil nechat zabít, ale já nejsem mstivý. Tak či tak, vypadá to, že se náš milý Max dostal k něčemu skutečně spaciálnímu, s čím by si nikdy nepálil prsty, kdyby měl v hlavě kousek mozku. Abych kolem toho nechodil jako kolem horké kaše, zmocnil se Vodnářova klíče.“
„To jméno jsem už někde slyšel,“ řekl jsem zamračeně. „Je to nějaký artefakt z šedesátých let, ne? Tehdy musel mít každý velký hráč Noční strany svůj předmět moci, aby ho ostatní brali vážně. Já jsem se na tyhle cetky nikdy nespoléhal. Nikdy nemůžeš vědět, kdy se kosmické baterie vybijí, a pak nemáš v rukou nic než trapný kus art deco.“
„Přesně tak,“ souhlasil Walker. „Ale Vodnářův klíč je užitečná věcička. Spojuje v sobě vúdú a magii a byl vyroben k otevírání mezidimenzionálních bran. To bylo po tom fiasku s invokací Babalon, víš.“
„Proč… Vodnář?“ zeptal jsem se.
Walker pokrčil rameny. „Byl to jeho věk. Povídá se, že nějaký čas ho měl Sběratel a že mu právě on pomohl při zakládání jeho úžasné sbírky vzácných a nedocenitelných exemplářů. Pak ho prohrál v kartách se slepým Kostelní lavicí. Klíč potom ještě mnohokrát změnil majitele, což se neobešlo bez loupeží a krveprolévání, ale nakonec skončil u Maxe Maxwella. Kterého zjevně inspiroval, aby zamířil výš, než pro něj bylo zdrávo.“
„A tak se stal Apoštolem vúdú?“ zeptal jsem se.
„Naneštěstí ano,“ řekl Walker. „Vúdú je především a hlavně jistý druh náboženství. Jeho zastánci uctívají početný panteon bohů neboli loa: Papá Legbu, Barona Samedi, Erzulii a Damballu. Tyto osobnosti mohou být vyvolány nebo pozvány do našeho světa, kde posednou ochotné uctívače. Max ze sebe udělal apoštola tak, že používal moc klíče k násilným únosům loa, a ty pak směřoval na svoje lidi. Kteří mu pak sloužili mnoha užitečnými způsoby. Jelikož byli nelidsky silní, naprosto necitliví k bolesti a skoro nesmrtelní, byly z nich skvělé úderné jednotky.“
Zamrkal jsem. „Zahrávat si s bohy, to není moc dobrý nápad.“
„Hodně špatný,“ přisvědčil Walker. „Max si s pomocí své úderné jednotky rozšířil teritorium a rozpoutal při tom hotová jatka, čímž na sebe upoutal mou pozornost. Nevyhnutelně začal být chamtivý a roztahoval se čím dál víc, což ale vedlo k tomu, že jeho moc řídla; a pak se loa osvobodila. Max nečekal, až se po něm začnou shánět. Teď je na útěku, klíč má s sebou a nikdo z mých lidí není s to ho vyslídit. Proto jsem se obrátil na Suzii, která má v nalézání těch, co si nalezeni být nepřejí, skvělou pověst.“
Suzie zavrčela něco nesrozumitelného. Nechtěl bych být v kůži Maxe Maxwella, až ho nakonec dopadne. Pokusy kořisti vyhnout se dopadení vždycky považovala za osobní urážku.
„Proč je ten případ tak důležitý, že na to potřebuješ mě?“ zeptal jsem se. „Suzie ho vyslídí. Nakonec.“
„Loa přišli na Noční stranu,“ odpověděl Walker. „A nejsou moc dobře naladění. Posedli celou smečku nejlepších lovců odměn a teď táhnou Noční stranou po stopách Maxe Maxwella.“
„Ať si ho vychutnají,“ řekl jsem. „Ten chlap je grázl. Gorila, co se vyšvihla a zneužívá vúdú při vybírání výpalného. Zaplať, nebo z tebe udělá zombii. Případně z někoho z tvé rodiny. Odporný chlap. Jen ať ho loa roztrhají na kusy. Až bude po něm, Noční strana bude páchnout o poznání méně.“
„Správně,“ přisvědčila Suzie. „Hej – teď mě něco napadlo! Jestli loa posedli všechny nejlepší lovce odměn… jak to, že si nevybrali mě? Já jsem tady nejlepší a ustřelím kolena každému, kdo by se se mnou chtěl o to přít. Proč loa nepřišli za mnou?“
„Neodvážili se,“ ujistil jsem ji galantně.
„No jasně, to bude ono,“ přikývla Suzie. „A na rozdíl od některých vždycky dbám na to, aby moje ochrany byly co nejčerstvější. Děvče nemůže být nikdy dost opatrné.“
Předem lituji kohokoliv nebo cokoliv dost hloupého na to, aby se pokusil proniknout do medvědí pasti Suziiny mysli, ale já jsem zase nebyl tak hloupý, abych to vyslovil nahlas. Kromě toho mě právě něco napadlo. Podíval jsem se na Walkera.
„Max má pořád Vodnářův klíč. A ty chceš, abych mu ho pro tebe vzal.“
„Věděl jsem, že na to nakonec přijdeš,“ řekl Walker. „Chci, abys našel Maxe a ten klíč mu sebral. Pak mi ho přineseš a já ho schovám někde na bezpečné místo a postarám se, aby Max skončil zavřený v Stinné hlubině.“
Zachvěl bych se, ale dávat najevo slabost před Walkerem není nikdy dobrý nápad. Stinná hlubina je nejhorší vězení na světě, vytesané ve skalním podloží hluboko pod Noční stranou. Tam zavíráme ty skutečně zlé, nebo spíše takové, které z toho či onoho důvodu nemůžeme jen tak popravit a zapomenout na ně. Panuje tam věčná tma bez jediného záblesku světla, a jakmile za vámi jednou zapadnou dveře vaší cely, už nikdy se nedostanete ven. Zůstanete tam až do smrti. Bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá.
„To už by bylo milosrdnější přenechat ho loa,“ řekl jsem. „Klíč si vždycky můžeme vyhrabat z toho, co z něj zbude.“
„Ne,“ namítl Walker okamžitě. „Už kvůli tomu, že loa při pátrání po něm natropí spoustu nepříjemností. Když přijde na pomstu, jsou jako většina bohů velice cílevědomí. Například se neřídí standardní etiketou lovců odměn, kteří informátory poté, co od nich získají všechny potřebné informace, nechávají naživu. Ale hlavně chci dostat Maxe do rukou proto, že Noční strana si řeší svoje problémy sama. Cizáci si nesmějí začít myslet, že nám sem mohou kdykoliv napochodovat a plést se nám do našich záležitostí.“
Náhle se zastavil a Suzie a já jsme se zastavili s ním. Z kapsičky u vesty vytáhl staré zlaté repetýrky, podíval se, kolik je hodin, vrátil je a tázavě se na mě zahleděl.
„Nezvrtej to, Johne. Jsem pod silným tlakem, abych to vyřídil rychle, efektivně a definitivně. Proto tu záležitost svěřuji tobě, místo abych zaplavil Noční stranu vlastními lidmi. Pokud se ti nepodaří nalézt Maxe a klíč v následujících třech hodinách, nebudu mít na výběr a budu muset vypustit svou smečku, což mě učiní v mnoha oblastech velice nepopulárním. Tak mě nezklam, Johne, nebo hodím vinu za to všechno na tebe.“
Suzie si ho změřila pohledem, a to se mu musí nechat, ani nemrkl.
„To ty jsi za ním přišel,“ řekla Suzie mrazivě, „jako jsi přišel za mnou.“
„Dříve nebo později přijdu za každým,“ odpověděl Walker.
„Pod tlakem, říkáš?“ odtušil jsem zamyšleně a on po mně střelil pohledem. Zašklebil jsem se mu přímo do té jeho klidné, vyrovnané tváře. „Od koho konkrétně? Komupak sloužíš, teď, když jsou Autority jednou provždy pryč?“
On se ale jen krátce usmál, kývl na mě, se Suzií se rozloučil cvrnknutím do krempy klobouku, otočil se a beze spěchu odešel do noci.

• přeložil: Josef Hořejší

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).