Malazská říše je na pokraji rozvratu. Jedna politická intrika stíhá druhou, na trůn po sesazeném císaři nastupuje uchvatitelka, bývalá šéfka tajné služby Mrzena, nyní císařovna Laseen. Válka na kontinentu Genabakis, po němž jsou roztroušena bohatá Svobodná města, je dlouhá a vyčerpávající. Města se brání, proti císařovně se staví i některé božské síly, ascendenty, formuje se vnitřní opozice v dříve dobytých zemích, z nichž nejvýznamnější je Sedmiměstí, a hluboko na jihu vzrůstá moc tajemného, na fanatismu vystavěného Pannionského dominia. Malazské říši docházejí prostředky i vojáci. Ohniska konfliktu se rozhořívají po všech kontinentech. Temná píseň bolesti a smrti zní naplno… A nebo je to všechno vlastně úplně jinak?

Málokterý debut ve fantastickém žánru zaznamenal takovou pozornost jako Měsíční zahrady Stevena Eriksona, první díl cyklu Malazská kniha padlých. Řemeslně dokonale napsaný a podmanivě smíchaný rozsáhlý román s prvky epické fantasy, sword & sorcery a dark fantasy, do detailů promyšlený svět zaplněný postavami se živoucími charaktery, dramatický, dobrodružný děj a široký, skoro až kronikářský záběr, to vše staví Malazskou knihu padlých na roveň toho nejlepšího, co v poslední době v žánru vzniklo.

„TEĎ, KDYŽ UŽ POPEL VYCHLADL, OTEVÍRÁME STAROU KNIHU“
Hned na úvod je třeba říct: všechno, co zde bude napsáno, je jenom malý zlomek z rozsáhlé tapisérie příběhů a dějových linií ságy, pouhý střípek pravdy. Pravdy, která se z jiného pohledu může jevit zcela jinak, pravdy, již se čtenář stejně nikdy nedozví celou. Prozrazovat cokoli více by byl hřích a připravil by o kouzlo z objevování a hledání, které je nedílnou součástí Malazské knihy padlých.
Eriksonův svět se před čtenářem vynořuje pomalu jako ledovec před Titanikem ze zastřené, přesto však dokonale prokomponované mlhy autorovy bezbřehé fantazie. Erikson je buď geniální blázen, nebo bláznivý génius. Obojí je možné. Nevěříte? Přečtěte si první čtyři díly ságy, a pochopíte… nebo třeba taky ne, protože pochopit Eriksona je nemožné. O to víc jej však budete hltat a těšit se na další díl…
Čtenář vidí na první pohled jen málo – a mnohdy i to, co mu autor předhodí, je jenom iluze, jež se po čase rozplyne či přetaví v něco zcela jiného. Lidé nejsou těmi, jimiž se zdají být, ani zlo vlastně není tím nejtemnějším sauronovským zlem… A dobro… Co je to dobro? U Eriksona nic podobného neexistuje.

Autor nás vrhá do mrazivé hlubiny svého příběhu po hlavě, žádné složité vysvětlování ani úvod do děje, temnota, krev, strach a smrt se valí od první stránky k poslední v neztenčené míře a ve chvíli, kdy už to vypadá, že by se v dáli mohl vynořit úsvit naděje, je vše zase hned jinak. Erikson si pohrává se čtenářem jako cynický demiurg, míchá s postavami sem a tam, nemá s nimi soucit, zabíjí je a zase vrací zpět, mění jejich identitu jako na běžícím pásu – a přesto má všechno plně pod kontrolou a ve své moci.
A navíc s trpělivostí a smyslem pro detail zakčnělého Aloise Jiráska v té nejtemnější sebevražedné depresi popisuje vše do nejmenších podrobností, s trpělivostí kronikářů, kteří nesloužili žádnému pánu a mohli si dovolit dar odosobněné racionality a nadhledu, skáče z kontinentu na kontinent, z jedné země do druhé, a vytváří tak nebývale plastickou mapu světů a postav (lidských, nelidských i božských) všech různých podob, úmyslů, motivací a inteligence.
Jaká je tedy Eriksonova Malazská kniha padlých? Těžko se rozhodnout, kde začít. (Na stránkách ztuhlých špínou je zapsán příběh Padlých, příběh vyčerpané říše, slova, jež nezahřejí. Oheň uhasl, jeho záře i jiskry života jsou jen vzpomínkami v chřadnoucích očích – co se mi honí hlavou, jakou barvu mají mé myšlenky, když otevírám Knihu Padlých a vdechuji prastarou historii?Naslouchej nyní jejím slovům, jež k tobě putují. Příběhy tyto jsou i příběhy našimi, co vracejí se stále. V nás jenom historie znovu ožívá, znovu a znovu, bez konce; nic víc…; Měsíční zahrady)

„ČÍM TVRDŠÍ SVĚT, TÍM URPUTNĚJŠÍ ČEST“
Nečekejte v sáze nějakého hlavního hrdinu, spravedlivého a čestného bojovníka, který prochází dějem od počátku do konce. Nic podobného v ní není. Eriksonovy postavy mají příliš krátkou životnost na to, aby někdo takový mohl být reálný… Jenom se mihnou, aby se o tisíc stránek později vrátily a staly se klíčovými hybateli děje, a pak se zase navěky ztratily…
Přesto lze mezi nimi vystopovat rodiny, armádní jednotky, rasy či národy, které se vracejí poměrně často a jejichž osudy se táhnou dějem jako tenoučká Ariadnina nit.
Kupříkladu Paranové, šlechtická rodina, jež se léta poklidně zabývala obchodováním s vínem, je hozena do víru války a nemilosrdně semleta… Zatímco v Měsíčních zahradách je dějotvornou postavou poručík Ganoes Paran, který se stane důležitou kartou ve hře božských ascendentů, v dalších dílech vystupuje do popředí tragický osud jeho sester, jež stojí v čele proti sobě bojujících armád. Na jedné straně praktická a nelítostná Tavore, vojevůdkyně říše, která musí z mladých odvedenců a žalostných zbytků armády, jež dorazila bránit říši pochodem přes poušť, vytvořit bojeschopné jednotky. A z Tavořiny sestry, intelektuálky Felisín, na straně druhé, která v podobě sha‘ik, vyvolené loutky jedné z bohyň nazývané Smršť, vede v provincii Sedmiměstí, věrné dříve svrženému císaři, povstání proti říši.

Ani jedna z nich neví, že bojuje proti vlastní sestře, o to je jejich osud dojímavější a nabírá rozměry skoro až antické tragédie.
Pokud sám Erikson tvrdí, že jedním z jeho vzorů je i Glen Cook, autor u nás známé Černé legie, je to vidět především na bývalé elitní jednotce armády starého císaře, Paličích mostů, z níž už nyní zbývá jen posledních několik veteránů. Podoba jednotky je v obou případech – jak u Cooka, tak u Eriksona – takřka totožná. Její součástí jsou čarodějové i lidé, zahořklí, uštěpační a zároveň plní hlubokého a nesmazatelného smutku, nikdo z nich však v ději nevyčnívá, a dohromady tak tvoří dokonale propracovaný prototyp kolektivního hrdiny. Snad jen humoru se u Eriksona až na výjimky tolik nedostává – zato je však úloha jednotlivých postav v celkovém příběhu daleko více dovedená do důsledků, temnější a prokomponovanější.
(Whiskeyjack si povzdechl. „Vraťte se na místo, pane Šumaři, a už ani slovo, jasné?“
„Ještě jedna věc, pane. Mám kvůli… kvůli tomuhle všemu… takovej špatnej pocit.“
„To nejste sám, vojáku.“
„No, ehm, jde jenom o to –“
„Veliteli!“ zavolal voják jménem Křovák a pobídl koně dopředu. „Ten mládenec mívá předtuchy, pane, a zatím se nezmejlil. Řekl seržantovi Nubberovi, aby nepil z toho džbánu, ale on to stejně udělal a teď je mrtvý, pane.“
„Otrávený?“
„Ne, pane. Mrtvá ještěrka. Uvízla mu v krku! Hele, Šumař – to je dobrý jméno. Šumař. Cha!“
„Bohové,“ zasupěl Whiskeyjack. „Dost.“…; Vzpomínky ledu)
Paliči mostů jsou prostě hrstkou veteránů, posílaných pravidelně na sebevražedné mise, přežívajících, jak se jen dá, v prostředí zmaru, v němž sice není místo na sentiment a soucit, ale zato na jimi samotnými stvořený pevný kodex cti a spolehlivosti ano.

Z lidských figurek na šachovnici je pak ještě nutné zmínit domorodé válečníky země Udyr z klanu Teblorů, stylově přesnou připomínku howardovských barbarů a doby, kdy fantasy vládly meč a magie, zároveň však národ, který se stane v dalších dílech patrně hlavním protivníkem Malazanů. (Do kožené zbroje na stehně Karsu zasáhl obouruční meč – s čepelí stejně ubohou jako dlouhý lovecký tesák… Karsa muže z nížin udeřil jílcem do hlavy a cítil, jak praská kost… Něco ho zasáhlo do zad a krátce to zabolelo. Karsa si sáhl za záda, vytrhl šipku ven a odhodil ji. Seskočil z koně a zamířil k zavřené bráně. Dřevěnou závoru přidržovaly kovové západky. Karsa couvl o tři kroky, přikrčil se a ramenem se vrhl proti bráně. Železné hřeby držící závěsy mezi maltou spojenými kamennými kvádry ve zdi nárazem vyletěly a celá brány vypadla… Kamenná hradba se začala hroutit…; Dóm řetězů)

„DALŠÍ BŮH, KTERÝ NEVÍ NIC O TOM, CO ZNAMENÁ BÝT BOHEM“
Nedílnou a nevyzpytatelnou součástí magie Eriksonova světa jsou ascendenty… bohové a polobozi, sice mocní, ale zdaleka ne nesmrtelní, občas propadající šílenství, což má pak pro svět katastrofální důsledky. Bohové a jejich přímí služebníci a vyvolení – povětšinou lidé ztrácející vlastní identitu a bohům přímo podléhající – jsou vyobrazení na balíčcích karet, jejichž pravý smysl a význam je zatím utajen všem kromě samotného autora. A tak čtenář vidí jen balíček tarotů, které mají klíčovou roli při určování osudu zúčastněných. A vidí božstva, jež se nerozpakují pohrávat si s lidmi jako s figurkami, krutě a bez jakéhokoli soucitu, tak jak se jim to hodí – ale pravá úloha a motivace ascendentů je mu prozatím zcela utajena. („Jsi uzdraven, smrtelníku. Získal jsi další roky svého bídného života. Žel, dokonalost je mi zcela cizí, takže to mezi mými drahými dětmi musí být stejné.“
„Pane, necítím nohy!“
„Obávám se, že jsou mrtvé. Taková byla cena za vyléčení. Zdá se, řemeslníku, že tě čeká dlouhé, namáhavé plazení tam, kam hodláš dorazit. Pamatuj, dítě, že důležitá je cesta, ne dosažení cíle.“ Bůh se znovu zasmál, načež dostal další záchvat kašle…; Vzpomínky ledu).

Každé božstvo má svůj vlastní dóm, který je vnějškově částečně charakterizuje. Dóm smrti, dóm stínu, dóm života. Seznam božstev není úplný, jednou za čas – za opravdu dlouhý čas, tak zhruba jednou za milión let – vznikají nová a dostávají se do balíčku. Tato pro všechny nečekaná situace vede pak k mnoha intrikám a ještě horším krutostem.
Každé božstvo má zároveň svou chodbu nebo stezku, magický prostor, jímž se dá přesunovat z místa na místo podstatně rychleji, než je běžné. Chodby jsou zároveň zdroji energie, a to jak v rovině duchovní, tak fyzické. Čarodějové, kteří mohou s magií pracovat, jsou propojeni s chodbou svého konkrétního boha a magii – či energii – čerpají právě z ní. Co ale přesně tyto chodby znamenají a v jakém konkrétním vztahu s dómy jsou? Kdo ví…
Významnými hráči na šachovnici všech složitě propojených dějů jsou i Staré rasy, zbytky příslušníků národů, jež vládly světu před dávnými lety. Jako první se na scéně příběhu objevují Tiste Andii – a zejména pak nejmocnější z nich, Anomander Dlouhý vlas, Měsíční pán, jehož sídlo, čedičový Měsíční Kámen plující po obloze, vypadá skutečně velkolepě. Také jeho pohnutky, proč vlastně bojuje a plete se do války, s níž nemá v podstatě vůbec nic společného, jsou neprůhledné. Je téměř nesmrtelný a významnou figurou ve hře jej činí především meč Dragnipúr ukutý samotnými bohy, který vlastní a může jím bohy i zabíjet. Také proto je jakýkoli konflikt s Anomanderem pro bohy vcelku nebezpečnou sázkou do loterie. (Měsíční Kámen zahalil černý oblak, provázený slabým krákáním. Vzápětí se mrak rozšířil a rozdělil a Besaně došlo, co vidí… Krkavci… Na římse před portálem se objevila postava se zdviženými pažemi a dlouhými stříbrnými vlasy povlávajícími kolem hlavy. Hříva chaosu. Anomander Dlouhý vlas. Pán Tiste Andii s černou pletí, který prožil sto tisíc zim, který okusil krev draků, který vede poslední svého druhu, sedě na Rmutném trůně tragického a smrti zasvěceného království – království, jež nemá žádné území… vypadal maličký proti svému sídlu, které mělo tvar slzy, na takovou dálku byl téměř nehmotný…; Měsíční zahrady).

Další prastarou rasou minulosti významně zasahující do děje jsou T‘lan Imass, dávno vymřelá rasa, jakási zvrácená paralela k Tolkienovým elfům, jež si dobrovolně zvolila dlouhé čekání na okamžik, kdy bude naplněn její osud. Před staletími vedli T‘lan Imass nesmiřitelnou válku s jinou Starou rasou, Jaghuty. A přesto že Jaghuty porazili, nikdy si nemohli být jistí, že vítězství je konečné. Rozhodli se proto stát nemrtvými, aby se mohli jaghutské hrozbě kdykoli postavit znovu. Jenže to netuší, že je čeká ještě něco mnohem horšího, Chromý bůh, ascendent, jenž se na scéně objevil teprve nedávno, nakazil a otrávil magické chodby a staví si vlastní balíček karet, který může výrazně narušit magickou rovnováhu světa…
Erikson ságu oživil i nehumanoidními rasami. Aspoň jedna z nich – hmyzu podobní Moranthové v chitinové zbroji, necitelné a nekomunikující bytosti pohybující se pomocí létajících quorlů, lehkých jako vánek a s průsvitnými křídly, jichž se nelze dotknout, protože je pouhý dotyk zničí…
A takto bychom mohli s charakteristikami pokračovat nekonečně dlouhou dobu.

„HISTORIE UKLIDŇUJE HLUPÁKY“
O co se to vlastně celou dobu hraje? Těžko říct, protože s každým dílem a s každým novým vysvětlením hradba jistot, které čtenáři nasbírali v předchozí části, padá a objevují se nové vzory, které předešlé staví na hlavu. To, co bylo v předchozím textu dáno, je zcela popřeno, motivace postav se odhaluje jenom pozvolna a ukazuje se, že činy, jež se jevily na první pohled nesmyslné, mají svou pevnou, pro příběh nutnou logiku. Přesto aspoň náznak výchozí situace: Malazská říše – ve své obludnosti, roztříštěnosti a organizačním chaosu podobná římskému impériu dávných dob, vede dlouhou dobyvačnou válku, která ji značně vyčerpává. Navíc po sesazení císaře Kellanveda a smrti vrchního velitele vojsk Dassema Ultora, takzvaného prvního meče, se po puči k moci dostává velitelka císařské rozvědky, Spáru, Mrzena, nyní přejmenovaná na císařovnu Laseen. Ne všichni ji podporují, mnohé jednotky byly věrné císaři, a také uvnitř říše dochází k neustálým pokusům o povstání či převraty. A hlavně – tak jako každé impérium v historii, jehož rozloha přesáhla schopnost udržet se pohromadě, se i to malazské pomalu dostává do krize. Válka na kontinentu Genabakis spěje ke krvavému konci. Vypadá to, že vše je špatně a že bude ještě hůře.
V provincii Sedmiměstí co nevidět vzplane povstání příhodně nazvané Smršť, v jehož čele má stát nová sha‘ik. Na jihu kontinentu Genabakis vytvořil šílený věštec Pannionské dominium s tisíci fanatiky, jež vyslal ničit okolní svět. Ze žádného racionálního důvodu, pouze pro radost z drancování a zabíjení. Zůstávají za nimi jen spáleniště a hromady lidských kostí, protože vojáci dominia, často chudí vesničané, ztratili jakýkoli pud sebezáchovy a z hladu pojídají těla svých nepřátel.
Do rukou Pannionů padla už spousta měst a další na řadě má být Capustan… Udrží se dost dlouho na to, aby bylo ještě koho zachraňovat?
A k tomu všemu se začíná všem plést do cesty Chromý bůh, jenž si vytváří vlastní pravidla hry a v budoucnu se stane pravděpodobně nejnebezpečnějším a nejhrůznějším protivníkem všech figur, které na Eriksonově šachovnici zbyly. Svědčí o tom i plánovaný název desátého dílu – Chromý bůh, jehož vydání je však zatím ještě v nedohlednu…
Každý díl Eriksonovy ságy překvapí něčím novým. Proto je takřka jisté, že to, co je nyní dáno, bude příště úplně jinak. Malazská kniha padlých je tak především nádhernou ukázkou toho, co znamená požitek z četby plné dobrodružného objevování nových souvislostí. Odvěkou lidskou touhu být na každém kroku překvapován zvládá Erikson dokonale. A když se k tomu připočte přesvědčivost a temná depresivní uhrančivost jeho světa, propracovaný charakter i motivace jednotlivých postav a bezbřehá fantazie, s níž zaplňuje bytostmi či krajinami prázdná místa na mapách, těžko najdeme v současné epické dark fantasy Eriksonovi konkurenta.
A pokud bude dodržen původní plán deseti knih, čeká nás toho ještě opravdu hodně.

Za pomoc při psaní článku děkuji Wojtovi Běhounkovi a Martinu Fajkusovi.

MALAZSKÁ KNIHA PADLÝCH

Romány:

• 1. Měsíční zahrady (2002, Talpress) – Gardens of the Moon (1999)
• 2. Dům mrtvých (2003, Talpress) – Deadhouse Gates (2000)
• 3. Vzpomínky ledu (2004, Talpress) – Memories of Ice (2001)
• 4. Dóm řetězů (2005, Talpress) – House of Chains (2002)
• 5. Půlnoční vlny (2007, Talpress) – Midnight Tides (2004)
• 6. The Bonehunters (2006)
• 7. Reaper‘s Gale (2007)
• 8. Toll of Hounds
• 9. Dust of Dreams
• 10. The Crippled God

Novely:

• Potoky krve (2006, Pevnost) – Blood Follows (2002)
• Zdraví mrtví (2006, antologie Legie nesmrtelných, FANTOM Print 2006) – The Healthy Dead (2004)
• The Lees of Laughter´s End (2007)

Článek je převzat z magazínu Pevnost 6/2006.