Návrat stínu, Noční běžci 4 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Lynn Flewelling
 |
První noc strávili v rybářské vesnici, po čtyřech na jedné posteli v přeplněném hostinci, a než vyšlo slunce, znovu vyrazili. Zívající Alek jedl studenou snídani v sedle.
Ten den je Aryn vedl na západ, po cestě, která se vinula po úpatí hor. V polovině odpoledne dorazili ke stromům, lemujícím řeku, která vytékala z průsmyku. Odtud to bylo do Bôkthersy pět dní jízdy, za dobrého počasí.
Zatímco se odpolední stíny na cestě prodlužovaly, les se kolem nich uzavřel a vzduch se znatelně ochladil. Jízda byla snadná, hostinec, ke kterému mířili, na dosah. Faieové a Skalané si povídali a smáli se, už jako přátelé.
„Váš khirnari nám půjčil opravdu dobré koně, Aryne,“ poznamenal Traneus a obdivně hleděl na bujnou hnědou klisnu, kterou dostal. „Myslíte, že by mi ji prodal, až se vrátíme?“
„Snad. Lepší nenajdete,“ hrdě odvětil mladý faie. „Jsou malí, ale mají ducha a…“ odmlčel se a zeptal se Seregila na správné slovo. „Aluia?“
„Výdrž.“
„Ano, velkou výdrž. Proč by měl člověk jezdit na jiných?“
„Ve Skale si je mohou dovolit jen bohatí,“ vysvětlil Alek a obdivně pohladil dlouhou, hedvábnou bílou hřívu své silmaiské klisny. Hříva i s ocasem krásně kontrastovaly s lesklou černou srstí. Nebyly běžné ani tady v Aurënenu, choval je jen jeden klan. „Tahle je přesně jako kůň, kterého si kupovala princezna Klia, když jsem ji poprvé potkal.“ Všiml si rychlého, ostrého pohledu, kterým po něm střelil Traneus, ale zatvářil se, jako by ho to jen mírně překvapilo, a pomyslel si: Nestydím se před tebou vyslovit její jméno, mizero!
„Taky uvažuji, že bych s sebou vzal zpět pár koní,“ řekl Seregil. Možná vycítil náhlé napětí mezi nimi.
„Máte ve městě velké stáje?“ zeptal se Traneus.
„Ne, jeden můj přítel má chovné stádo na svém panství.“
„Válka vyhnala ceny nahoru. Pár let chovu, a bude mít cenu…“ Náhle Traneus zachrčel a zmlkl. Z hrdla mu trčel šíp s černým opeřením.
Šokovanému Alekovi trvalo pár vteřin, než mu došlo, co se stalo. Pak vzduch zhoustl bzučením a svištěním letících šípů. Ještě než vytáhl nohy ze třmenů a sklouzl z koně, strhl si z ramene luk, a hledaje kryt, přikládal šíp k tětivě. Tento úsek cesty byl široký a pustý a husté stromoví, které ho lemovalo, poskytovalo neviditelným útočníkům dobrý úkryt. Zdálo se, že šípy přilétají ze všech směrů.
„Dolů, všichni!“ vykřikl Seregil. Seskočil na zem a stáhl Aryna ze sedla. Všude kolem nich šokovaně nebo bolestně vykřikovali jezdci.
Alek klečel vedle Seregila a využíval spršky nepřátelských šípů, aby mohl zamířit na neviditelné útočníky.
„Kde jsou?“ vydechl Aryn.
„Všude!“ Alek vyslal další střelu k pohybujícím se stínům mezi dvěma stromy. Další muži z jejich doprovodu se káceli. Alekův krásný kůň se divoce vzpínal a z lesklého boku mu trčel šíp.
„Ale tohle je náš fai’thast. Kdo by to udělal?“ zajíkal se Aryn.
„To je teď jedno,“ řekl mu Seregil a pozorně se rozhlížel. „Musíme si najít úkryt.“
Nebylo však kam jít. Nepříteli se je nějak podařilo obklíčit. Alek bezmocně sledoval, jak zbytek jejich doprovodu postupně padá, Aurënfaieové i Skalané.
„Tudy, a držte hlavy dole,“ zasykl Seregil, popadl Aleka a Aryna za ramena a postrčil je ke křoví pod stromy nalevo.
Neuběhli ani deset kroků, když Aryn klopýtl a sevřel šíp, který mu trčel ze stehna.
Seregil ho stáhl na zem a kryl mladíka z Gedre vlastním tělem. „Aleku, podívej se na tu ránu. Zasáhla tepnu?“
„Ano.“ Nemohli udělat nic, aby ho zachránili, a oba to věděli. „Nemůžeme tady zůstat!“
„A co navrhuješ?“ vyštěkl Seregil, když mu nad hlavou prosvištěl šíp a další těsně minul Alekovu nataženou ruku.
Pak útok z nevysvětlitelných důvodů skončil, stejně náhle jako začal.
Alek naslouchal, ale slyšel jen křik raněných. Všichni muži z jejich doprovodu leželi mrtví nebo umírající. Aryn byl mrtvý. Seregilův přítel Rien ležel na zádech se třemi střelami v hrudi.
„Jde jim o nás,“ zašeptal Alek a pomalu vstal, šíp připravený ke střelbě. „Nemohli nás jen tak minout, museli to udělat schválně.“
Seregil se postavil zády k Alekovi a připravoval se na další útok. „Kdo jste? Co chcete?“
Nikdo jim neodpověděl. Alekovi stékal mezi lopatkami pot. Čekal, až si ho najde další šíp.
„Ukažte se!“ dožadoval se Seregil, ale znovu mu odpovědělo jen ticho.
Jeden z jezdců z Gedre se pomalu zvedl na nohy, krváceje z rány v břiše, a pokusil se dostat k nim. Neviditelný lučištník ho trefil mezi lopatky a muž bez hlesu padl. Další muž se pokusil odplazit do úkrytu, ale zasáhly do další dva šípy, které přilétly z opačné strany cesty.
A pořád žádná střela nezasáhla Aleka ani Seregila.
„Chtějí nás živé. Jestli se dostaneme do lesa, mohli bychom mít šanci.“
„Doleva, nebo doprava?“ zašeptal Alek.
¤ ¤ ¤
Seregil se rozhlédl. Les byl hustý a nedalo se říct, co leží kousek od cesty. Dal znamení doleva a prudce se rozběhli ke stromům.
Byli už jen pár kroků od úkrytu, když uslyšel ostré cvaknutí, jako by se někdo pokoušel vykřesat oheň. Potom vzduch před nimi zhoustl a zčernal. Z té černi se vynořily dvě mohutné, odporně znetvořené postavy, proti veškeré přirozenosti, vykloubené parodie lidí.
„Dra’gorgos!“ vykřikl Seregil, zpola proto, aby varoval Aleka, zpola v šoku, když poznal, co vidí. Na jednoho kdysi narazil a doufal, že už nikdy více.
Sotva si to stačil uvědomit, byly ty věci u nich a slunce zhaslo, jako když sfoukne svíci. Oslepený a dezorientovaný měl dojem, jako by cítil, jak po něm sahají a tisknou ho stovky rukou, smrdutých rukou.
„Aleku!“ vykřikl a rozmáchl se mečem.
Čepel cosi zasáhla a vybuchla. Jiné slovo pro to neměl. Na okamžik zahlédl záblesk podobný blesku. A možná to byl blesk, protože mu při tom projela paží až k rameni žhavá bolest a srazila mu zuby k sobě tak prudce, že se kousl zevnitř do tváře.
„Aleku!“ Neviditelné paže se kolem něj svíraly jako železné obruče, vytlačovaly mu vzduch z plic a oslabovaly jeho hlas v duté sípání. „Aleku, kde jsi?“
Seregil, ztracený v temnotě a dusící se mrtvolným puchem, uslyšel v dálce výkřik.
Byl slepý, promrzlý a rychle ztrácel vědomí, ale pokusil se sáhnout po Korathanových hůlkách uvnitř pláště, doufaje, že kdyby zlomil obě najednou, princ by byl varován, že se stalo něco hrozného. Stvůry ho však svíraly příliš pevně. V zoufalé snaze nechat nějakou rozeznatelnou stopu si stáhl z prstu Kliin prsten a upustil ho, s modlitbou, aby ho nalezl nějaký přítel.
- Lynn Flewelling: Návrat stínu (Noční běžci 4)
- Fantom Print, 2013
- překlad: Hana Vlčinská
- obálka: Miguel Coimbra
- 288 stran
