Michael Peinkofer: Návrat orků

Po mimořádném úspěchu Trpaslíků se k českým čtenářům vydávají orkové. I tentokrát z pera německého autora. Návrat orků měl v Německu stejný ohlas (překlad se dělal ze sedmého vydání knihy…) jako Trpaslíci, takže se snad budou líbit i u nás. Orci nejsou jen oškliví a krutí, ale také nápadití, vtipní a povolaní k něčemu vyššímu. Pověřeni tajným úkolem vyrážejí Balbok a Rammar, dva naprosto rozdílní bratři, k legendárnímu Ledovému chrámu Shakary a uvádějí do pohybu události, které jejich světem otřesou až do základů. Napínavě, vtipně a s vpravdě akčním nasazením zachycuje Michael Peinkofer v tomto románu nové a netušené stránky těch nejdivočejších stvoření v žánru fantasy.

1. IOMASH NAMHAL…

„Přicházejí.“
„Kolik jich je?“
Zvěd, kterého Girgas vyslal, se zatvářil přihlouple. Nakrabatil tmavé čelo, zakoulel žlutýma očima a zdálo se, že usilovně přemýšlí. Že nedošel k žádnému výsledku, se ukázalo podle rány pěstí, kterou mu Girgas uštědřil a která přeměnila jeho křivý nos v beztvarou krvavou hmotu.
„Hlupáku!“ zařval Girgas. „Neumíš počítat?“
„Ne,“ zahuhňalo to.
„U Torgových střev! Proč mě jenom udělali velitelem tak hloupé tlupy? Můžeš mi prozradit, ty červe, jak mám prokouknout taktiku nepřítele, když ani neznám jeho sílu?“
Zvěd dal přednost tomu neodpovídat; Girgas byl pověstný návaly zlosti a své podřízené zkrátil o hlavu už z mnohem menších důvodů. S posledními zbytky důstojnosti se ork stáhl zpět a rozzuřený pohled jeho velitele se rozhlížel po novém zvědovi.
„Proklatě, copak tady není nikdo, kdo umí počítat? To mě Graishak poslal do boje s hromadou pitomých umbal´hai?“
„Já umím počítat!“ zaznělo – ne bez určité pýchy – z poslední řady.
Válečníci, kteří se seskupili kolem velitele, udělali s úžasem místo, vytvořili uličku a pohlédli na orka, kterého Girgas ještě nikdy neviděl. Tedy možná viděl, ale jen letmo, a opravdu ho nevzal na vědomí nikdy, protože velitel tlupy se jako všichni orkové staral v prvé řadě o své vlastní záležitosti.
Chlapík byl kolem křivého nosu nápadně bledý a na orka neobvykle vysoký a hubený. Pod helmou mu v mastných pramenech visely řídké vlasy a pohled jeho velkých očí, které pln očekávání upíral na Girgase, měl v sobě něco prostoduchého. Oblečený byl do rezaté kroužkové košile, která mu byla příliš široká a plandala kolem jeho tenkých nohou, a jeho sarapak vypadal, jako by už nějakou dobu ležel na dně Prašivého jezera.
„Ty?“ zeptal se Girgas s nemalým údivem. „Jak se jmenuješ?“
„Balbok, jméno mé,“ zněla odpověď a mezi válečníky vyvolala smích; orkové dostávají jméno podle svých vlastností a tohle prozrazovalo, že jeho nositel nebude zrovna nejchytřejší.
„A ty umíš počítat, Balboku?“
Hubeňour chtěl odpovědět, když tu mu jeho soused zasadil takovou ránu do žeber, že šel skoro k zemi.
„Neposlouchej ho, Girgasi,“ řekl ork, který Balboka praštil do žeber a byl přesným opakem hubeňoura: malý a silný a skoro tak široký jako vysoký, s kulatou hlavou, která seděla přímo na jeho tučném těle. Kroužky jeho košile se nadouvaly nad mohutným břichem, zatímco nohy měl tak krátké a křivé jako nohy prasete. „Věř mi, mluví pořád samé nesmysly.“
„Ano?“ zeptal se Girgas vyzývavě. „A odkud to víš, můžu-li se zeptat?“
„Protože je to můj bratr,“ vysvětlil skrček prostě a horlivě se uklonil, což při jeho postavě působilo dost legračně. „Jmenuji se Rammar.“
„Proč jenom se mi chce dneska každý představovat?“ vrčel Girgas. „Je mi jedno, jak se jmenujete, jenom když pořádně bojujete a držíte hubu! Rozuměli jste?“
„Jistě, veliký Girgasi.“
„Tak co? Umí ten dlouhán počítat, nebo ne?“
„Ne,“ tvrdil Rammar, zatímco jeho bratr současně pronesl zřetelné „ano“.
„Co je to za nesmysly?“ řval Girgas rozzuřeně. „Děláte si ze mě šašky?“
„Já umím počítat!“ tvrdil Balbok.
„Ne, neumíš!“ stál si na svém jeho bratr.
„Umím!“
„Neumíš!“
„Ale umím!“
„Ne, zatraceně!“ Aby svým slovům dodal důraz, popadl Rammar kopí, ale Balbok se tím nenechal zastrašit.
„Naše skupina se skládá z osmadvaceti orků,“ počítal nahlas, „včetně velitele Girgase. To dělá dvaapadesát nohou a osmačtyřicet očí, pokud zohledníme amputace a jednooké.“
Na to už nemohl nic říct ani jeho bratr a i na ostatní orky to udělalo značný dojem. Prosté počítání bylo samo o sobě uměním – ale zvládat ještě početní úkony byla schopnost, která bývala vyhrazena starým a moudrým (a jenom velmi málo orků se dožilo tak požehnaného věku).
Girgas se ukázal být smířlivý. „Dobře, přesvědčil jsi mě. Půjdeš a zjistíš sílu gnómů. A ty, Rammare, ho doprovodíš!“
„Já – já ho mám doprovodit?“ Rammar lapal po vzduchu. „A– ale, velký Girgasi…“
„Kriok!“ Tímto jediným slovem prohlásil velitel diskusi za ukončenou – každému, kdo by ještě odporoval, muselo být jasné, že tím riskuje své údy.
S tichým reptáním se Rammar odvrátil a za škodolibých pohledů kamarádů zahájili oba bratři misi.

Poklusem za sebou nechali mýtinu, na které se orkové shromáždili, a klestili si cestu křovím. Ozbrojeni byli oba sarapakem, kopím vybaveným zpětným háčkem, které orkové používali nejraději a jež se dalo použít i v boji zblízka. Balbok měl kromě toho luk a šípy a za opaskem příruční bojovou sekeru. Vydali se cestou, kterou šel i předchozí zvěd a která byla na obou stranách lemována hustým kapradím a strmými skalami.
„Jsi pitomý syn ještě pitomější matky!“ hřímal Rammar bez ohledu na fakt, že tím urážel i vlastní matku. „Nechápeš, cos mi nadrobil? Teď máme tenhle nebezpečný úkol na krku oba!“
„No a?“ zeptal se Balbok úsečně.
„No a? Nemám nejmenší chuť se kvůli tobě nechat zuřivými gnómy rozsekat na kusy. Snažil jsem se tě zachránit před vlastní hloupostí, ale tys musel dělat, jako bys byl moudrý Anartum osobně. A teď se podívej, čeho jsi tím dosáhl – ženeš nejenom sebe, ale i mě do zkázy!“
„My se neženeme, my jdeme! A já jsem se tě neprosil, abys mě doprovázel.“
„Jako by to bylo třeba, stačilo vidět, jak se na mě díváš! Přímo jsi tím pohledem žadonil o pomoc. Kdybych jenom věděl, čím jsem si to zasloužil! Ale tak je to pořád. A to jenom proto, že jsem z nás dvou starší a Kurulova vůle mě do sochgalu vyplivla před tebou! Měl jsem tě rozpárat a vnitřnostma nakrmit bahenní šotky, aby ses konečně naučil, jak…“
Když se najednou ozval tlumený zvuk bubnů, zmlkl uprostřed věty, a zastavil se tak nečekaně, že mu Balbok narazil do zad a on klopýtl ještě dva tři kroky dopředu.
„Slyšíš to?“ zašeptal Rammar a našpicoval už tak dost špičaté uši.
„Ano,“ zaznělo přihlouple za ním. „To jsou gnómové.“
„Hlupáku!“ Další tvrdý úder do žeber. „To vím taky, že to jsou gnómové. Ale z kterého směru přichází to bubnování? Nedá se to určit…“
„Odtamtud,“ tvrdil Balbok a ukázal příslušným směrem.
„Jak to víš?“
„Cítím je,“ vysvětlil hubeňour a ukázal na svůj dlouhý nos.
„Co to má znamenat, že je cítíš? Nikdo nemůže gnómy cítit na takovou vzdálenost!“
„Já jo.“
„Takže říkáš, že jsou tamhle?“
Balbok přikývl.
„Tak dobře,“ zavrčel Rammar s nevolí, „pojďme se podívat. Ale běda ti, jestli mi věšíš trola na nos, moje pěst se postará, abys už nikdy nic nevyčmuchal.“
Balbok chtěl jít první, ale jeho bratr jej zadržel a sám se ujal vedení. S nastraženýma ušima se plížili houštím a s každým krokem, který udělali v Balbokem určeném směru, bylo jasnější, že Balboka nos nezklamal. Bubnování bylo stále silnější a nakonec mohl vyčenichat páchnoucí přítomnost gnómů i Rammar.
Vzhledem k blízkosti nepřítele přestal Rammar bratra trápit dalšími nadávkami. Čím blíže se dostávali k táboru gnómů, tím opatrněji se pohybovali. Balbokovi se s jeho štíhlou postavou dařilo proklouzávat mezi kapradím a skalami mnohem lépe než bratrovi, který zůstával tu a tam někde viset a občas polohlasem procedil nějakou kletbu. Pak se ale před nimi houští prosvětlilo.
Bratři se spustili na všechny čtyři a plížili se dál až na samý okraj lesa, kde se kapradí ztrácelo ve vysoké trávě, která pak visela přes příkrý svah. Před nimi se rozprostíralo údolí obklopené temnými úbočími a šedivými skalami. Na východě, tam kde slunce prvními paprsky osvětlovalo drsný hřeben Západních hor, se vodopád řítil do jezera, kolem kterého se shromáždili gnómové – tvorové malého vzrůstu v černých brněních a se zelenou kůží. A i když člověk neuměl počítat, bylo možné konstatovat: Je jich mnoho!
Velmi mnoho…
Zatímco Rammar mumlal tiché kletby a ptal se sám sebe, jestli se osmadvacet orků zvládne vypořádat s takovou přesilou, Balbok už začal počítat, což nebyl zrovna lehký úkol, protože gnómové, shromáždění dole na dně údolí, běhali a hemžili se jeden přes druhého, takže ork nikdy přesně nevěděl, jestli už toho nebo onoho započítal, nebo ne. Znovu a znovu musel začínat znovu, zatímco jeho bratr ustaraně sledoval, jak se gnómové připravují k odchodu.
„Už budeš hotov?“ zasyčel Rammar. „Jsou po zuby ozbrojení a nevypadají, že si sem vyrazili do lesa na procházku.“
„…dvaačtyřicet, třiačtyřicet… pětačtyřicet…“ přišla tichá odpověď.
„Mají s sebou lukostřelce a několik vrrků. Jestli nás ty potvory zvětří, jsme ztraceni. Tak si laskavě pospěš!“
„…sedmašedesát, osmašedesát, devětašedesát…“
„Zajímalo by mě, co ti zelení mizerové chtějí tak daleko na jihu. Každý ví, že Plesnivá marka patří orkům. Ale jejich všivé malé mozky asi nejsou dost velké na to, aby to pochopily.“
„…pětaosmdesát, šestaosmdesát, sedma…“ Balbok najednou přestal.
„Co se děje?“ vyzvídal jeho bratr.
„Nic. Už to skoro mám.“
„Tak na co ještě čekáme, ty synu ubohého červožrouta? Vypadněme odtud!“
„To nejde.“
„Ne?“ Rammar se jen stěží ovládal. „A proč ne?“
„Protože nevidím tam na ty v trávě,“ vysvětlil Balbok prostě. „A když na ně nevidím, nemůžu je spočítat.“
„Co to vykládáš za nesmysly? O jakých gnómech mluvíš?“
„O tamhletěch,“ odpověděl Balbok a ukázal na levou stranu úbočí.
Na první pohled nemohl Rammar nic rozeznat a už chtěl bratra odkázat do patřičných mezí. Pak si ale všiml, že se vysoká tráva na několika místech podezřele pohybuje, jako by se někdo plížil po čtyřech.
„Pro Kurulovu lásku!“ uniklo mu. „Gnómští válečníci! Plíží se k nám! Objevili nás!“
Jako na potvrzení jeho slov bylo náhle slyšet ošklivé zasvištění – a těsně před Rammarem, jen na šířku dlaně od jeho masivní lebky, se do měkké půdy zabořil šíp.
„U Torgových střev…!“
Dříve než mohl alespoň jeden z orků zareagovat, vynořili se z vysoké trávy čtyři zelení mrňousi s tvářemi zkřivenými nenávistí. Se šavlemi a luky v rukou se řítili nahoru na úbočí. Rozcuchané černé vlasy jim vlály kolem hlavy, oči se blýskaly zuřivostí a bojechtivostí a široce otevřená ústa vyrážela divoké válečné skřeky.
„Vidíš, co jsi natropil!“ obvinil Rammar bratra. To už přiběhl první gnóm a ork ho přivítal sarapakem.
Útočník vběhl přímo do záhuby. Kopí mu vniklo do hrudi, provrtalo trup a krvavý hrot se strašlivým zpětným háčkem se vynořil ze zad.
Nadávajícímu Rammarovi dalo spoustu práce setřást zmítajícího se gnóma ze zbraně; jeho bratr mezitím popadl luk a dva útočníky zastřelil. To, že byl Balbok tak obratný v zacházení s lukem a šípy, Rammara vždycky naplňovalo závistí a tajně štvalo – teď ale byl rád.
Poslední gnóm zaútočil s chraptivým pokřikem, ale sotva se k orkům přiblížil, už mu Balbokova sekera rozpoltila lebku. V přívalu zelené krve šel útočník k zemi.
„Tři už jsem vyřídil!“ křičel Balbok triumfálně.
„Jenom si nic nenamlouvej!“ prskal Rammar na bratra. „Lepší válečník jsem z nás dvou pořád ještě já!“
Ze dna údolí k nim pronikl vzrušený řev. Strážci gnómů boj samozřejmě zaznamenali a vyhlásili poplach – načež okamžitě vyrazily dva tucty válečníků a se zuřivým řevem zaútočily nahoru na úbočí.
„A co teď?“ zeptal se Balbok přihlouple.
„Blbá otázka,“ zakňučel jeho bratr. „Zdrhej!“
Rammar se otočil a utíkal pryč tak rychle, jak jen jeho krátké nohy zvládaly nést objemné tělo. Balbok zastrčil topůrko sekery za široký opasek, popadl luk a pokropil několika šípy svah úbočí. Protože se gnómové nijak nekryli a útočili v široké formaci, každá ze střel zasáhla cíl, ale pronásledovatelé se tím nenechali odradit. Právě naopak, s každým druhem, kterého proklál orkův šíp, se jejich zuřivost jenom zvětšovala. Se znepokojivou rychlostí šplhali nahoru; v horní části, která byla příkrá, lezli po čtyřech a v tmavém brnění a s dlouhými, vychrtlými končetinami vypadali jako velcí brouci.
Stejnou cestou, kterou přišli, se Rammar a Balbok dali na útěk. Řítili se lesem, přičemž Rammarovi s jeho krátkýma nohama dalo skákání přes úlomky skal a kořeny mnohem víc zabrat než jeho štíhlému, hubenému bratrovi. Mnohokrát zakopl, natáhl se jak široký, tak dlouhý a zmítal sebou na zemi jako hmyz, dokud mu Balbok nepomohl zpátky na nohy. Pak pokračovali v divokém útěku, s vřeštěním a vytím gnómů za zády.
„Rammare?“ vyrazil ze sebe Balbok v běhu.
„Ano?“
„Musím ti něco říct.“
„Umbale!“ supěl jeho druh. „Teď není čas se svěřovat. Ale jestli to chceš nutně vědět – jsem taky rád, že jsi byl můj bratr.“
„Na to jsem nemyslel.“
„Ne?“
„Ne. Jenom mě právě napadlo, že jsme nesplnili úkol. Ještě pořád nevíme, kolik těch gnómů je, a…“
„Myslíš, že to teď ještě hraje nějakou roli?“
„Nakonec jsem jich napočítal sedmaosmdesát. Ty čtyři, které jsme vyřídili, už nemusím počítat, a bez těch, které jsem dostal šípy, to dělá…“
„Balboku?“
„Ano, Rammare?“
„Prokaž mi laskavost,“ vyrazil ze sebe jeho bratr a lapal po dechu. „Drž už zatraceně hubu, rozumíš?“
„Ano, Rammare. Ale počet gnómů…“
„Ještě jedno slovo o počtu gnómů a už si s tím nebudeš muset lámat hlavu – urazím ti ji sám, zatracený umbale! Všechno je to tvoje vina!“

Pádili lesem, jak jen to Rammarovy zakrslé nohy dovolovaly, až konečně dorazili na mýtinu, kde na ně čekal Girgas se zbytkem hordy. Když je velitel uviděl, okamžitě pochopil, že něco není v pořádku.
„Co se děje?“ zavolal na ně. „Vypadáte, jako byste potkali Kurula osobně.“
„Gnómové…!“ To bylo všechno, co ze sebe Rammar vypravil, zatímco s chrčením lapal po vzduchu.
„Co je s nima?“
„Oni… oni… nás objevili a…“
„Objevili vás?“ Girgasovy oči se rozšířily.
„Ano, velký Girgasi,“ skuhral Rammar. „Pár jsme jich zabili, ale teď jsou na cestě sem. Musíme rychle utéct a…!“
V tu chvíli uslyšeli křik pronásledovatelů a zdálo se, jako by se les otřásal dusotem mnoha nohou.
Orkové na sebe vyděšeně pohlédli. Několik z nich se chtělo dát na útěk, jak k tomu nabádal Rammar, ale Girgas se proti nim postavil. Přitom držel v ruce meč, na jehož zubatém ostří svědčily zaschlé skvrny zelené gnómské, rudé lidské, ba i černé orcké krve o úspěšně přestálých bojích.
„Zůstaňte tady, vy červi!“ zvolal. „Vy zbabělci, kam chcete jít?“
„Pryč, rychle pryč!“ křičel jeden z válečníků – načež mu Girgas neprodleně setnul hlavu. Lebka žuchla na vlhkou lesní půdu, vyděšený výraz v obličeji zůstal.
„Nikdo neopustí tuhle mýtinu!“ řval Girgas do křiku gnómů, který byl hlasitější a hlasitější. „Vy ubozí psi, tady zůstanete a budete bojovat. Ukážeme těm proklatým gnómům, co to znamená být ork, a vykoupeme svoje čepele v jejich smradlavé zelené krvi. Rozuměli jste mi?“
Odpovědí mu bylo chraptivé spílání – na víc se většina válečníků, poté co ucítili druhovu krev, už nezmohla. Jejich žluté oči se divoce obracely v jamkách, pěna jim stříkala z úst. Pevně stiskli jílce mečů a kopí a otočili se ve směru, odkud přicházeli gnómové. Girgas se protlačil do první řady.
„Kolik jich teda je?“ zeptal se Balboka, který stál vedle něho.
„Přesně to nevím,“ odvětil hubeňour rozpačitě. „Něco přes osmdesát, řekl bych.“
Girgas krátce přemýšlel. „Je to víc než tucet?“ zeptal se pak.
„Myslím, že jo.“
Přes Girgasovy zjizvené rysy přelétl neohrožený úšklebek. „Tak to je jich fakt hodně…“
Najednou zaznělo z lesa protáhlé, nepřátelské vrčení. Orkové strnule civěli do temné zeleně. Zase bylo slyšet vrčení, pak praskání a lámání větví a haluzí. A o úder srdce později vyrazilo z křoví něco velkého a šedivého. Když uviděl zaútočit mohutného vrrka, vyrazil Girgas hlasitý bojový pokřik. Vrrci nebyli obyčejní vlci, ale obrovské a vražednými drápy vybavené bestie. Za časů Druhé války je zrodilo temné kouzlo a kdysi sloužili orkům jako jezdecká zvířata. V průběhu staletí se je ale naučily zkrotit i jiné rasy; hlavně gnómové prosluli svým jezdeckým uměním. Válečník, který seděl na vrrkově úzkém hřbetě, se smál, ječel jako rozumu zbavený a hnal bestii Girgasovým směrem.
Orcký velitel jednal bez váhání.
S rychlostí, kterou by člověk u bytosti s jeho postavou čekal jen stěží, vyrazil vpřed a ťal mečem nahoru přesně v okamžiku, kdy ho vrrk dostihl a vztyčil se před ním na zadní běhy. Girgas zarazil bestii zbraň do hrudi až po jílec, ještě dřív, než ho vrrk mohl zasáhnout vražednými tlapami. Že tím je vyřízená, nepochopila stvůra hned; pořád se před orkem tyčila a řvala. Řev ale přešel v chrčení, když Girgas vrrka rychlou ranou mečem po celé délce rozpáral.
Zvířecí vnitřnosti se vyřinuly na Girgase, ale toho to jenom více rozohnilo. Když se před ním vrrk zhroutil, setnul Girgas nešťastnému jezdci hlavu dřív, než vůbec pochopil, co se stalo.
Se zakrvácenou čepelí v ruce vyrazil Girgas triumfální výkřik, ke kterému se přidali i ostatní válečníci orcké tlupy. Nesl se mýtinou a jako vlna se řítil vstříc gnómům, kteří v příštím okamžiku vyrazili z houští.
Girgas měl pravdu – skutečně jich bylo hodně. Z lesa se vylila opancéřovaná zelená vlna, a ačkoliv se gnómové nemohli orkům vyrovnat velikostí těla, byl na ně děsivý pohled. S ústy doširoka otevřenými k divokému válečnému pokřiku zírali na orky s nenávistí v očích, nastoupení do bojového šiku plného vražedných zbraní.
„Lukostřelci!“ stihl ještě Girgas zavolat, už zdaleka ne všichni orkové ale stihli vyslat z tětivy opeřenou smrt. Jen několika – mezi nimi i srdnatému Balbokovi – se to podařilo a zdálo se, že gnómové v nejpřednější útočné linii narazili do neviditelné zdi. To už se ale přiřítila další vlna útočníků a orkové uvízli v zuřivém boji zblízka.
„Vpřed, vy červi!“ řval Girgasův silný hlas. „Chcete žít věčně?“
Nepřátelské oddíly na sebe narážely se strašlivou silou. O vyrovnané bitevní linii nemohla být ani řeč – v případě orků, protože neměli čas ji vytvořit, u gnómů proto, že ve své zuřivosti neuznávali žádný řád. S divokým řevem dotírali na orky, ale útočníky, kteří se postavili přímo Girgasovi nebo Balbokovi, čekal rychlý konec.
S chraptivými výkřiky nechával Girgas tančit sekeru; jeho meč vězel v rozpolcené lebce jednoho z nepřátel. Opisoval zbraní široký kruh, aby si udržel útočníky od těla. Rány, které jako břitva ostrá čepel sekery zanechávala, byly vražedné. Velitele orcké tlupy obklopovaly proudy zelené gnómské krve, jako gejzíry prýštily do výše všude tam, kde Girgasova sekera našla potravu. Balbok po jeho boku odhodil luk a sáhl po sarapaku, kterým útočníky probodával po celých řadách.
I ostatní orkové se drželi statečně, ale masa válečníků, která se tlačila na mýtinu, na ně zle dotírala. Stále více orckých bojovníků klesalo mrtvých k zemi, do krví nasyceného močálu, ve který se mýtina pod dusajícíma nohama proměnila. Zpočátku tady byl vždycky další ork, aby zaplnil místo po padlém kamarádovi, ale brzy jejich řady prořídly, a i když na každého zabitého orka připadali dva mrtví gnómové, byla přesila útočníků čím dál tíživější.
Byla to nemilosrdná řež. Zelená krev gnómů se promísila s černou orků, napájela bahnitou půdu a starala se o to, aby celá příští desetiletí na této mýtině nevyrostlo nic živého. Pach potu a teplé krve obtěžkával ranní vzduch, zatímco všude na pasece se bojovalo, zabíjelo a vraždilo.
Ve středu bitvy stál Girgas. Jednomu válečníkovi gnómů odťal sekerou pravou ruku a hned se věnoval dalším dvěma, které skolil jediným úderem mocné zbraně. Zmrzačeného gnóma s useknutou paží si už nevšímal, ale ten, ačkoliv těžce zraněn, se přes těla pobitých kamarádů připlazil ke Girgasovým nohám, ve zbylé ruce dýku. A zatímco Girgas dalšímu gnómovi roztínal lebku, jednoruký udeřil.
Velitel orcké tlupy zabručel právě tak překvapeně jako rozzlobeně, pohlédl dolů a spatřil ve své vysoké botě trčet gnómovu dýku. Jeho sekera zasvištěla a zabila mrzáka, který tento zákeřný čin spáchal; byl to skoro nedbalý pohyb, jako by ork chtěl odehnat obtížný hmyz. Přesto byla Girgasova pozornost na chvilku odlákána – a této krátké nepozornosti využili ostatní protivníci, kteří ho obklopovali.
Když si Girgas všiml škubnutí v levém rameni, nejdříve nechápal, co se stalo. Teprve když chtěl paži zvednout a nepodařilo se mu to, všiml si šípu, který pronikl mezi brnění a nárameník. Gnómům nestačilo opatřovat hroty svých šípů zpětnými háčky – napouštěli je i jedem. Girgas už cítil jeho působení a jeho pohyby ztěžkly a byly trhavé. Ale bojoval dál, zuřivě rozhodnut strhnout s sebou do Kurulovy temné jámy tolik útočníků, kolik jen bude možné.
„Tak jen pojďte!“ křičel jim hněvivě vstříc. „Jeden vrrk a pár šípů? To je všechno, co můžete nabídnout?“
Gnómové se rozzuřili ještě více a dotírali na něj o to rozhodněji. Odněkud se mihlo kopí a zabořilo se do Girgasovy pravé nohy, a zatímco klesal do kolen, skočil na něj další gnóm jako divoká šelma. Zatínaje drápy do orcké hlavy, postaral se mrňavý válečník o to, že Girgas neviděl a mohl kolem sebe jen slepě bít.
„Pomozte mi!“ volal na své válečníky. „Zatraceně, vy červi, tak mi přece pomozte!“ Ale ostatní orkové, včetně Balboka, měli plné ruce práce s tím ubránit vlastní kůži.
Girgasovi se konečně podařilo setřást z hlavy gnóma, který ho připravil o zrak; že jeho pařáty zanechaly v obličeji hluboké, krvavé škrábance, nebral Girgas vůbec na vědomí. Vymrštil malého zeleného mizeru vstříc útočníkům, ale když znovu pozvedl sekeru, aby jí rozpoltil lebku jednoho z nepřátel, proťala jeho paži pod loktem rána šavlí, a spolu s pařátem, který ještě pořád křečovitě třímal topůrko, přistála sekera v bahně.
Girgas pohlédl na krvavý pahýl a zařval hněvem a zuřivostí – to už se na něj gnómové vrhli jako hejno cvrčků a velitel orcké tlupy se s kletbami a naříkáním uprostřed klubka zelených těl zhroutil.
Rammar to z určité vzdálenosti sledoval a rozhodl se, že bitva je tím pro něj dobojována. Dokud Girgas stál na nohou, existovala (i když mizivá) naděje, že by orci mohli bitvu vyhrát. O tuhle naději teď přišli, ale Rammar se cítil příliš mladý na to, aby zemřel.
Po celou dobu se podsaditý ork zdržoval na okraji bitvy; většina gnómů se tlačila tam, kde byla nejdivočejší vřava, a křídla byla vystavena méně zuřivým útokům. To se teď Rammarovi hodilo. Ještě jednou máchl sarapakem a proklál jím gnóma, který na něj s řevem skočil. Vyprostil kopí tím, že šlápl na hruď umírajícího a trhl sarapakem tam a zpátky, a pak se obrátil na útěk.
Jak bylo pro jeho prozíravost typické, Rammar si už vyhledal úkryt. Na okraji mýtiny, ve skále porostlé mechem, byla trhlina, která byla dost široká, aby se do ní vešel – za předpokladu, že stáhne břicho a zadrží dech. Ale tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, které mu hrozilo, to pro něj nebyla výzva, které by nedostál.
Rammar samozřejmě věděl, k čemu ho zavazuje krevní pouto. Pátravě se rozhlédl kolem sebe a uviděl bratra uprostřed prskajícího houfu gnómů, kteří na něj ze všech stran dotírali.
„Sbohem, bratře!“ zašeptal Rammar a naznačil úklonu – pak běžel ke skalní trhlině.
Ve zmatku, který panoval na bitevním poli, si ho nikdo nevšímal, a tím, že se ztenčil, jak jen mohl – přičemž „ztenčil“ byl samozřejmě vzhledem k výsledku nevhodný výraz – podařilo se Rammarovi do tmavého otvoru vecpat.
Tam čekal.
Čekal.
A čekal…

Na vzdáleném místě, v chladné temnotě prastaré zříceniny, shlížely krví podlité oči do mlhavé hlubiny ocoulónu.
To, co tam viděly, způsobilo, že se úzká štěrbina pod upřenými zraky roztáhla do spokojeného úsměvu.
Gnómové úkol splnili. Všechno se vyvíjelo podle plánu – bytost teď musela jen čekat.
Už brzy jí bude patřit to, po čem tak dlouho toužila…
„Zabijte je, mí stateční gnómští bojovníci,“ pravila bytost tiše do ocoulónu. „Zabijte je, až na toho jednoho. Nejstatečnější z nich se stane mým nástrojem…“

• přeložila: Svatava Kretková

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).