Piotr Witold Lech: Nanebevzetí profesora Eberta

Když Adam přikázal oknu, aby se zavřelo, dole ještě pořád panoval zmatek. Dokonce i zde, ve dvanáctém patře luxusního třicetipatrového domu, byl slyšet hluk křičících hlasů. Chodci seskakovali z pojízdného chodníku, aby si mohli lépe prohlédnout ženu ležící v květinovém záhonu. A jak to je v podobných případech obvyklé, prosby policistů zajišťujících terén byly k ničemu. Ve vzduchu visela tři zásahová vozidla, skoro se dotýkala věžáku svými malými křidýlky, čtvrté stálo na bulváru vedle sanitky pohotovosti a pohřebního vozu, který dorazil před malou chvilkou. Policista s obdivuhodnou vytrvalostí opakoval do ampliónu:
„Rozejděte se! Nepřekážejte nám! Důrazně vás žádám, abyste si šli po svém…“ Dav se ale stále zvětšoval a tlačil se na několik svalnatých policistů. Okno se zavřelo a Adam byl zbaven hlasů zvukotěsným sklem.
„Whisky,“ prohodil k baru.
„S vodou?“ otázal se bar.
„Jo, a s ledem.“
Adam se usadil do hlubokého koženého křesla. Stihl si tvář ženy dobře prohlédnout, jelikož byl spolu s několika sousedkami první, kdo spatřil její tělo. Znal ji a teď uvažoval, proč baxterson přestal zabírat.
„Zajímavé,“ zabručel, když si z baru bral drink.
Vypil polovinu a začal se cítit mnohem lépe. Konečně, není nic příjemného vidět mrtvolu člověka, kterého vídával skoro každodenně. Napadlo ho, že by mohl zavolat manželce a všechno jí říct, ale rozmyslel si to. Byla příliš citlivá, takové příhody prožívala těžce. Řekl si, že by se měl nějak uvolnit. Zvedl se z křesla, opět přistoupil k oknu a pohlédl na oblohu. Vyprskl smíchem. Behaviorismus! To, jaké je počasí mimo Kopuli, se mohl dozvědět jen v médiích.
„Holovizor,“ řekl.
Malý šestistěn v segmentu vypustil proud světla, z něhož se vytvořil prostorový trojrozměrný obraz.
„Dobrý den,“ pozdravil jej hologram známé hlasatelky místní televize. „Dnes jsme pro vás připravili programový balík…“
„Zajímaly by mě zprávy,“ přerušil ji.
„Jak si přejete.“ Obrátila několik stránek, pak změněným hlasem začala hovořit: „Nové nepokoje v táboře Nereformovatelných v Bieczi. Zahynulo dvě stě Nereformovatelných a jeden dozorce. Mezinárodní stráž koncentračních táborů pro osoby ohrožující světovou bezpečnost po několika hodinách ovládla situaci. Smrt dozorce v Bieczi opět oživila diskusi o účinnosti táborů. Připomínáme, že v Bieczi byly internovány rodiny popravených vůdců několika nejdůležitějších islámských skupin, obviňovaných z terorismu. Včera večer přijel do Krakova na přátelskou návštěvu šanghajský president Hou Li Peng. Kromě návštěvy našeho krásného města jsou plánovány oboustranné rozhovory Li Penga s presidentem Lissowským o hospodářské a kulturní spolupráci mezi oběma městy. A nyní věda. Dobře informované zdroje tvrdí, že vědci z Jagellonské univerzity dokončují práce na přístroji, který umožňuje čtení myšlenek. Tento projekt má neoficiální název MRM a je přísně tajný. Budeme vás průběžně informovat, podle toho, jak se nám bude dařit získávat informace o tomto revolučním…“
„Počasí,“ přerušil Adam zprávy.
„A nyní předpověď počasí,“ hlasatelka s úsměvem otočila několik listů. „Pod Kopulí teplota dvacet pět stupňů, jsou plánovány dvouhodinové srážky – mezi dvanáctou a třináctou hodinou, a mezi sedmnáctou a osmnáctou. Bezvětří. Mimo Kopuli deset stupňů, částečně se protrhávající oblačnost. Biometeorologická situace pod Kopulí bez omezení, mimo Kopuli tlak devět set devadesát hektopascalů.“
„Děkuji, to stačí,“ řekl Adam a obraz zmizel. No, předpověď to nebyla nejlepší, ale to nevadí, na rybách už nebyl dlouho. Přešel k polici v předsíni.
„Udice,“ řekl, ale police nereagovala. Zapomněla, co to jsou udice, pomyslel si a pokrčil rameny. Tuhle informaci jsem jí asi nikdy nenaprogramoval.
Chtě nechtě si pod polici přisunul taburet, postavil se na něj a sáhl nahoru. Dlouho se v polici prohraboval, až se mu podařilo nahmatat dvě poškrábané udice a zaprášené navijáky. Sfoukl prach a vyzkoušel navijáky dvěma silnými záběry. Stále byly v pořádku. Svého času je vyrobila solidní francouzská firma, na jejíž název si už nedokázal vzpomenout.
Sbalil si do batohu vše potřebné, uvařil pár brambor na návnadu, v ledničce našel konzervu kukuřice, která se hodila na háček. Když odcházel z bytu, přikázal dveřím:
„Vyřiď ženě, že jsem šel na ryby. Vrátím se večer.“
„Provedu, pane,“ zaskřípaly dveře v odpovědi a zavřely se.
Poté, co vešel do výtahu, zůstal nerozhodně stát. Nakonec se rozhodl, že nepoletí stradoletem, ale že půjde pěšky.
„Přízemí,“ přikázal. Za pět vteřin byl dole. Vyšel z věžáku a naskočil na pojízdný chodník. Když projížděl kolem hromady květin přesvědčil se, že tělo ženy zmizelo. Zmizely i policejní stradolety, sanitka a pohřební vůz. Byl tam jen jeden policejní vůz, pomalu projíždějící mezi domy. Dav se rozcházel, lidé vyskakovali na chodník, spěchali do svých domovů, aby co nejrychleji podali hlášení rodinám a známým. Z médií se totiž nikdo nic nedozvěděl.
Adam dojel až k přechodovým komorám. Zde, hned vedle několika stovek elektronických kontrolních branek, jimiž musel každý pěší projít, se tyčil veliký novopolskokatolický kostel. Vedle mohutného čtyřstěnu fary, postavené ve stylu geometrického romantismu, ale jeho velikost příliš neohromovala. Nad kostelem visel modrý holografický kříž, nad farou pak roztahovala ruce Maryja v modrobílých šatech. Právě měla začít ranní mše, takže malý houf věřících na chvíli zablokoval průchod.
Protiteroristická kontrola trvala poměrně dlouho a Adam, který čekal u branky až přijde na řadu, zamyšleně hleděl na kostel. Náhle si totiž uvědomil, že zapomněl na mnoho věcí. Například na obličej sousedky, která před chvílí vyskočila oknem, i na obličeje ostatních sousedů, také na další, méně důležité věci, jako na interiér tohoto kostela a druh obřadu, který zde byl užíván (v novopolsko­katolické církvi neexistoval přesně předepsaný obřad a jednotliví faráři ho mohli celebrovat podle svého). Takřka hmatatelně cítil, jako kdyby mu někdo z mozku pečlivě vymazával vzpomínky. A začal mít strach.
A tak, poháněn spíše zvědavostí než duchovními potřebami, vešel do kostela. Protiteroristický skener u dveří tiše cvakl a nevinně vyhlížející muž Adama s profesionálním úsměvem rychle zkontroloval od hlavy k patám. Viditelně jej znepokojily kovové části rybářské výstroje ve veliké tašce, již měl Adam pověšenou přes rameno.
„Vejdi, bratře!“ zvolal radostně mladý kněz. „Pohlédněte sestry a bratři, máme nového věřícího!“ obrátil se na farníky, sedící ve velikém kruhu kolem něj. Ozval se potlesk.
„Vítej, bratře! Vítá tě Kristus!“
Adam se nepodivil. Věděl, že v této církvi je to obvyklá praxe. Vzájemné stvrzení. Zůstal stát u trapézového sloupu a čekal na ostatní. Někdo přející mu přisunul židli. Poznal muže od vchodu. Takže byl pořád sledován.
„Pomodleme se!“ zvolal kněz.
Ozvala se krátká litanie k Ježíši, v níž se nejčastěji opakovaly díky za mnohé milosti dočasného života. Pak kněz usedl na schůdky před oltářem.
„Kdo dnes začne?“ otázal se. „Jenny? Prosím, sestro, pověz nám, jaké milosti jsi v poslední době obdržela od Krista.“
Upravená, asi pětatřicetiletá žena vystoupila z řady.
„Kristus způsobil, že můj muž prohlédl a pochopil, že je lepší koupit nový stradolet než se pořád trápit s opravami starého.“
„Ano, vzpomínáme si,“ pousmál se kněz. „Tvůj muž nedokázal pochopit, že Kristus chce, abychom se zbytečně netrápili a dokázali být šťastni. Musíme se naučit odměňovat sami sebe, abychom plně pochopili dar života, dar světla, který jsme od něj obdrželi. A ty, Joanno?“ (Jméno Joanna vyslovil podle módy posledních let v anglickém znění: Džoano.)
Tázaná dívka, mladá, snad pětadvacetiletá, stejně dokonale upravená jako předcházející žena, vstala z lavice a udělala několik kroků do středu kroužku.
„Můj psychoterapeut posledně prohlásil, že účast v neokatechoka­tolických skupinách má na mou psychiku nepříznivý vliv.“
„Skutečně?“ staral se kněz.
„Říkal, že tady pěstujeme kult, který nejenže mate smysl víry, ale k tomu ještě povzbuzuje touhu vlastnit dočasné věci. A to vše pak, jak prohlásil, má na mě stresující vliv, poněvadž kladu příliš velký důraz na materiální stránku svého života. Doporučil mi relaxaci, která by spočívala v několikatýdenním prostém traperském životě v lůně přírody.“
„Kult materialismu?!“ Mladý kněz byl pobouřen. „Bratři a sestry! Zde vidíte, jak všelijací šarlatáni, vyzbrojení diplomy psychiatrů a psychologů, zraňují pravou víru! Ježíš v Káni Galilejské učinil zázrak a proměnil vodu ve víno, aby se svatebčané mohli radovat a bezstarostně se bavit! A copak není pravda, že zmnožil chléb a nakrmil jím pět tisíc na březích Galilejského moře? A dal jen chléb? Ne! Dal i ryby! Vzpomínáte si na podobenství o zapálené svíci? Kristus praví: Je-li veškeré tvé tělo jasné a není v něm částečky tmavé, bude celé jasné, jako kdyby tě svíce osvětlovala svou září!“
„Lžeš, farizeji!“ zvolal náhle někdo z hloučku. Lidé se rozestoupili, aby ukázali na hubeného človíčka s prameny mastných vlasů. Pod lesklýma očima měl kruhy. Vypadal jako v horečce, pleť měl nezdravou.
„Jste jako to zrno, jež padlo do trní,“ potřásal rukama. „Slyšeli jste Slovo Boží, ale jdouce cestou bohatství a rozkoší života podléháte pokušení a nedojdete dokonalosti!“
Na farářově tváři se objevil znechucený výraz.
„Kdo zase tohoto člověka pustil do svatyně?“ vrhl hněvivý pohled na muže, stojícího za Adamem. Strážný, zřetelně v rozpacích, okamžitě pošeptal několik slov do mikrofonu ukrytého v límci.
„Pravím vám: Proč mě oslovujete Pane, Pane, ale nečiníte, co říkám?“ volal hubeňour. „Jste podobni člověku, jenž vystavěl svůj dům na zemi bez základu; na ten se přivalila řeka, a hned padl, a nastalo hrozné zhroucení toho domu.“
V kostele se pozoruhodně rychle objevili v bílých overalech oblečení zaměstnanci Krajského střediska kontroly psychické hygieny obyvatelstva (KSKPHO). Sanitka, jak bylo zřejmé, čekala někde poblíž, což svědčilo o tom, že zde podobné excesy nebyly vzácné.
„Tak dobře, Ježíši,“ řekl jeden z ošetřovatelů. „Pokecal sis a nastal čas vrátit se domů. Teď se z paláce ven nedostaneš tak rychle.“
Človíček ani neprotestoval, když jej uchopili pod pažemi a vynesli z kostela.
„Sláva psychiatrům!“ zvolal ještě na rozloučenou. „Neboť v nich zůstala pravda.“
Farníci to vše sledovali, jedni starostlivě, jiní s ironickými úsměvy na rtech.
„Zde vidíte, jak nešťastní mohou být ti, kdož nepochopili Kristova slova,“ Prohlásil kněz s laskavým úsměvem, který se mu vrátil na rty. „Neboť Ježíš řekl: Nikdo, kdo přiloží ruku k pluhu a ohlíží se zpět nevejde do Království Božího. Znamená to, že započal-li jsi práci, nemůžeš v ní ustávat. A rozmnožování svého bohatství činíš ke chvále Ježíšově, neboť on nenávidí líné a zahálčivé. Ale pomodleme se i za toho nešťastníka, neboť Ježíš nás učí toleranci. Pomněme, co odpověděl Janovi, který jej upozornil, že jistý muž v jeho jménu vyhání démony. Ježíš mu odpověděl: Nechejte ho. Neboť kdo není proti vám, ten je s vámi.“
„Amen!“ odpověděli věřící sborově.
Kněz přelétl zrakem skupinu věřících a zastavil se u Adama.
„A ty, náš nový bratře, jakou milost jsi dnes obdržel od Krista?“
„Nevzpomínám si,“ odpověděl Adam upřímně.
Kněz vyslal krátký pohled k muži stojícímu vzadu.
„Jdu na ryby,“ dodal Adam rychle.
„Ach, na ryby,“ na mladou farářovu tvář se vrátil úsměv. „Takže ti Ježíš věnoval čas na aktivní odpočinek. Děkuj mu za to. A nyní, mí drazí, zazpívejme, abychom Ježíši poděkovali za obdržené milosti,“ dal znamení čtyřčlenné skupině po straně oltáře. Bubeník udal rytmus a v geometrickém sálu zazněl rytmický new-catholic. Lidé začali tleskat a tančit.
Adam zjistil, že potíže s pamětí nemizí. Když odpovídal na farářovu otázku, uvědomil si, že si jasně vzpomíná jen na cestu k rybníku. Najednou cítil, že musí kostel rychle opustit a okamžitě pokračovat v cestě na ryby. Zvedl se ze židle a protlačil se mezi lidmi. Muž stojící za ním jej diskrétně doprovodil ke dveřím.
Nedokázal by popsat, kdy přesně zapomínání začalo. Na tom pohyblivém chodníku, nebo dřív, v nějakém bytě? Anebo ještě dřív? Zapomínání přišlo tiše, vklouzlo do mysli, spolklo paměť a nepostřehnutelně se usadilo v jejích zbytcích. Pojednou ale Adam zjistil, že v tom nevidí nic špatného. Pocítil totiž úlevu, úlevu tak obrovskou, tak blahodárnou, tak uklidňující, jakou již dávno nepoznal. Cítil, že až k prasknutí nafouknutý balón nechtěných emocí upouští vzduch, vrací se do bezpečného stavu a srdce začíná pracovat v normálním, ospale pravidelném tempu. A už to nepíchá, nebolí. S potěšením nasával do plic dlouhá, klidná vdechnutí.
Vyšel z Kopule. Zde, venku, jej uvítal chlad a lehce zamračená obloha. Nevadilo mu to. Vstoupil na obyčejný chodník z dvacátého století. Kráčet bylo velice příjemné. Šel podél zdi Kopule a po druhé straně viděl barevné domky, před nimiž stály zaparkované stradolety a zahrádka tonoucí záplavě exotických tropických rostlin. Lidé a rostliny žili ve skleníku, v uměle vytvořeném příznivém mikroklimatu.
Ale zde, na druhé straně, stály barabizny pamatující ještě první polovinu dvacátého století. Dlaždice chodníku byly položeny ledabyle, asfaltová silnice samá díra. A nebyli zde skoro žádní lidé. Obyvatelé těch baráků, vyvržení za hranice dostatku, jen zřídkakdy nacházeli chuť k práci na zahrádkách. Proto místo nich všude rostly jen spleti psího vína, plevele a neuvěřitelně rozrostlé křoviny bývalých živých plotů. Za těmi houštinami se skrývali lidé opékající vepřové na staromódních grilech, popíjející levné pivo a nepřátelsky hledící na vetřelce.
Adam dorazil ke zpola zřícenému viaduktu. Prošel pod ním, vyplašil jakési zvíře, které z pískotem zmizelo ve vysoké trávě, a ocitl se u kolejiště dávno zapomenuté železnice. Odtud již viděl veliké jezero staré štěrkovny. Přeskočil koleje a prošel několik desítek metrů úzkou stezkou mezi budovami starého, zapomenutého nádražíčka.

• přeložil: Jiří Pilch

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).