Mráz a hry, Cyklus Algor 1, Jan Hlávka, Jana Vybíralová
 |
Viridian
Fotografie pohledného mladíka líbajícího blondýnku s dobře vyvinutým poprsím se i s celou stránkou novin měnila v nadrobno roztrhané cáry, plující po hladině čisté vody v záchodové míse. Stisknutí stříbrného splachovadla, známý zvuk a zavíření. Hotovo.
Její Výsost princezna Viktorie Tereza Talminis zažila mizernou noc. Jen zakrýt make-upem oči opuchlé od nevyspání i pláče jí zrána zabralo půl hodiny, přesto když vyšla z toalety, vypadala už klidně. Velkými okny komnat zářilo ranní světlo, slyšela tiché štěbetání ptáků. Začínal krásný den… kdo v takový potřebuje chlapa? K čemu jsou vůbec dobří?
Došla ke stolu, kam už služebná postavila ranní kávu. Obrazovka počítače vedle byla dosud temná, dotekem ji oživila. V posledních dnech Viktorie zanedbávala práci, úkoly se hromadily, byl čas s tím něco udělat. Správa charitativních nadací je přece mnohem záslužnější než brečet nad jedním lhářem.
Fajn, ještě tomu tak skutečně uvěřit.
Komunikátor zazvonil právě v okamžiku, kdy ze šálku upila první doušek. Instinktivně chtěla pokračovat, ať to byl kdokoliv, mohl snad chvilku počkat, jenže si uvědomila tón toho zvonění.
Krizová linka.
Rychle stiskla komunikátor na kraji stolu. Hlas v něm zněl stroze, přesto z něj čišela potlačovaná hrůza a Viktorie cítila, jak jí dech vázne v hrudi.
„Co ministr obrany? Ano, jistě. Někdo z generálního štábu, možná šéf tajné služby… ano,“ snažila se udržet klidný tón. „Za deset minut v Modrém salonku… seženu ho. Hlavně zabraňte panice!“
Dobrá rada, když od ní sama měla jen krůček.
Dvě vteřiny uvažovala, kde je Georg, nebo spíš, u které dámy tráví noci tento měsíc. Nakonec prostě vyhledala na displeji komunikátoru jeho jméno, vteřiny vyzvánění se táhly pomalu jako celé dny.
„Co je?“ ozval se konečně rozespalý hlas. „To jsi ty, sestřičko?“
„Ano. Musíš sem přijít, hned!“
„Proč? Hoří palác, že mě budíš tak brzy?“
Znuděně otrávený tón způsobil, že Viktorii vedle strachu bodl vztek a její odpověď přetékala sarkasmem.
„Ne. Jenom začala válka, Vaše Veličenstvo!“
Zlostně přerušila spojení a dopřála si minutu na uklidnění. Během ní ji vlastní představivost stihla vyděsit ještě víc.
O osm minut později vstoupila do Modrého salonku. Generál Norbert Gleason z hlavního štábu přecházel po místnosti jako lev v kleci, přestože obličej měl popelavý.
„Madam,“ zasalutoval, Viktorie postřehla, že se mu chvěje ruka.
„Generále,“ přikývla, ale než mohla pokračovat, dveře se rozletěly. Ministr obrany Antonius a ředitel vojenské rozvědky Michail Petrov. Ministr byl vysoký, urostlý muž důstojného vzezření, Petrov naopak malý, hubený, téměř vychrtlý, jako by bez ustání na něco stonal. Viktorie ho neměla ráda, zdál se jí jaksi neurčitě slizký. Za ním se do pokoje protáhl jeho asistent nebo spíš osobní gorila, skoro dvoumetrový voják se jmenovkou Beck. Viktorie se už nadechovala, aby ho vyhodila za dveře, ale v tu chvíli salonek otevřel další muž a ona na něj rázem zapomněla.
„Veličenstvo!“ generál znovu zasalutoval. Georg Filip Talminis, král Viridianu, mrzutě mávl rukou. Světlé vlasy měl rozcuchané, zřejmě se nestihl učesat. Vypadal udýchaně, pod dokonale padnoucím sakem mu byla vidět nakřivo zapnutá košile, ale z nějakého důvodu to nepůsobilo vůbec nevhodně. Naopak, Georgovi to dodávalo šarm a kouzlo ležérnosti, které fungovalo jako magnet nezadaných dam. Často i těch zadaných. Poslední úlovek musel být odněkud z paláce, jinak by nepřišel tak brzy.
„Tak co se děje, pánové?“ padl vyčerpaně do vysokého křesla.
„Vaše Veličenstvo, před dvaceti minutami provedla k našemu majáku skok mohutná algorská flotila,“ promluvil Norbert Gleason. „Výchozím bodem byl Leoben… což by samozřejmě nemělo být možné, ale nějak to dokázali. Část z nich blokuje maják, ale zbytek, asi dvacet lodí, směřuje značnou rychlostí k Viridianu. Mám tu snímky ze satelitů.“
Generál přistoupil k velké obrazovce v čelní stěně a chvíli pracoval na terminálu vedle. Scéna, která se pak objevila, způsobila, že Viktorii na okamžik vynechalo srdce.
„Co je, sakra, tohle?“ vydechl Marcus Antonius při pohledu na plavidlo se svisle rozšířenou přídí připomínající kladivo – hodně velké kladivo, třebaže obrazovce chyběla perspektiva. „Takovou loď jsem nikdy neviděl.“
„Ani já ne, pane ministře,“ odvětil generál škrobeně. „Je o sto metrů delší než standardní křižníky třídy Devlin, které tvoří páteř algorské vesmírné armády. Nese emblémy císařovy vlajkové lodi, to znamená, že Andrej Korwarian je osobně přítomen na palubě. V té flotile jsou ještě další tři stejného typu.“
„Úžasné,“ procedil Antonius mezi zuby. „Vynikající zpravodajská práce, že, pane Petrove,tohle přehlédnout.“
„Tohle, jak říkáte, nepochybně pochází z Mrtvé díry,“ odvětil Petrov klidným hlasem. „Kdybyste četl zprávy, které vám posílám, než je zahodíte jako nepodložené, věděl byste, že rozvědka už rok upozorňuje na potenciálně nebezpečné projekty, co tam probíhají.“
„Kromě těchto lodí se ve flotile nachází sedm křižníků Devlin a osm torpédoborců Saratoga,“ pokračoval znovu Gleason. „Na orbitě Viridianu budou současnou rychlostí za hodinu.“
Dalších pár vteřin ticha.
„Říkali něco?“ otázal se Georg. „Začali střílet?“
„Ne, Veličenstvo. Ignorují výzvy k zastavení a nepodali žádné vysvětlení, ale ani nevyvíjí zjevně nepřátelskou aktivitu. Zatím.“
„Doufám, že jste se je nepokusili zastavit násilím.“
„Ne. S deseti policejními křižníky Vesmírné služby by to bylo poněkud… nerozvážné,“ v Gleasonově hlase hořkla ironie.
„Co algorská ambasáda?“ promluvila Viktorie. „Jejich velvyslanec neřekl, co je mohlo tak naštvat? A co Menabaran a ta slavná úmluva o obraně?“
„Obávám se, že je už bezpředmětná, Výsosti,“ Antonius sklopil oči. „Algoru se povedl dokonale překvapivý úder. Kurýra na Menabaran jsme samozřejmě poslali, ale případné posily vletí u majáku rovnou do pasti. Nemyslím, že to budou riskovat. Z algorského vyslanectví na písemnou nótu neodpověděli a komunikační linky jsou hluché. Pozorovatelé hlásí, že celá budova je uzavřena se zvýšenou ostrahou.“
„Invaze,“ shrnul Norbert Gleason krátce.
„Ale proč?“ namítl Antonius tiše. „Bez výstrahy, žádná provokace, neměli důvod…“
„Důvod?“ generál se ušklíbl. „Možná se Korwarian jenom špatně vyspal a řekl si, že by mu to spravilo den.“
„Pokud je to invaze, co budeme dělat, pánové?“ promluvila znovu Viktorie. „Co můžeme postavit na obranu… nepočítaje těch deset policejních křižníků,“ nutila svůj hlas k věcnému tónu.
„Doporučuji vyhlásit poplach, madam,“ odvětil Gleason. „Patrně nedojde k plošnému ostřelování povrchu orbitálními zbraněmi. To by mohlo nezvratně poškodit ekosystém Viridianu, algorská flotila spíš provede pár přesných úderů a poté vylodí okupační síly. Pokud jsou ty největší lodě přepravní, může v každé být až padesát tisíc mužů nebo autonomních bojových prostředků… a viridianská armáda má v tuto chvíli sto deset tisíc bojeschopných vojáků včetně záloh. Proto doporučuji zahájit přípravu na partyzánskou válku.“
Viktorie polkla nasucho. Pokusila si představit, co všechno se v těch dvou slovech skrývalo. I Georg zbledl – a rozhodně zavrtěl hlavou.
„Pomalu, generále. Při vší úctě, slyším až moc domněnek. Zmínil jste třeba údery na centra obrany. Myslíte, že algorská armáda ví, kde se nacházejí, že znají polohu našich základen?“
„Myslím, že je to dost pravděpodobné… že, řediteli?“ Gleasonův pohled se upřel do Petrovovy nečitelné tváře a Antonius se ušklíbl.
„Nespadá tohle také do vaší práce?“
„Co po mně chcete, pane ministře?“ Petrov ani teď nedal najevo sebemenší emoce. „V těch zprávách, co jsem zmínil, jsem psal i o vzrůstající algorské zpravodajské aktivitě. Ovšem s možnostmi tak omezenými jí těžko můžu efektivněji bránit.“
„Ano, ta otravná lidská práva, že? Ne jako na Algoru. Kdybyste si mohl pozvat na pomoc třeba graciány, to by…“
„Pánové, dost!“ přerušil je Georg. „Na debaty, kdo co zbabral, bude čas pak… pokud nějaké pak bude. Petrove, myslíte, že generál má s tou invazí pravdu?“
„Nevím, Veličenstvo,“ ředitel naklonil hlavu stranou a Viktorie si uvědomila, že jeho klid nervozitu kolem spíš zvyšuje. „Skok, který provedli, dokazuje, že zvládli významně zdokonalit Lawrencův pohon nebo získat mnohem kvalitnější vortexové krystaly, pokud ne oboje. To je strategická výhoda, kterou prozrazením ztratí. Musí tedy mít v úmyslu něco, co ztrátu vyváží, třeba dobytí Viridianu, ovšem na algorského císaře je postup nečekaně mírný.“
„Mírný?!“ Antonius málem vyprskl. „Tohle vám přijde mírné?!“ ukázal na obrazovku plnou válečných lodí, ale Georg přikývl dřív, než mohl ředitel reagovat.
„Dobrý postřeh. Komunikaci majáku mohli odříznout tak rychle, že by nestihl ani nouzový signál, a pak zničit každou loď v dosahu. Navíc tenhle průvod sice vypadá nebezpečně, ale nevidím třeba ani jednoho Škorpiona.“
„Co je Škorpion?“ zeptala se Viktorie. Snad by si vzpomněla, ale bylo toho trochu moc, blesklo jí hlavou, kam se podělo krásné ráno…
„Loď, madam,“ odvětil Gleason. „Malá, rychlá, zpravidla nese dvě těžké rakety. Určena pro překvapivé, přesné údery.“
„Tedy takové, o jakých jste mluvil,“ kývl Georg. „Stačila jedna letka, dosáhla by naší orbity někdy před čtvrthodinou a zastihla nás úplně nepřipravené.“
„To… možná. Ale, odpusťte, Veličenstvo, algorský císař není…“
„Algorský císař hlavně není hlupák, zvlášť pokud jde o válku. Nezapomeňte na Dieterův masakr. Nevěřím, že tohle je útok. Možná nás zkouší vyděsit, abychom se vzdali bez boje, nebo chce úplně něco jiného. Armáda má pohotovost, ale ať se nikdo nesnaží na tu flotilu střílet. Dokud se Andrej Korwarian neuráčí povědět, proč přiletěl, bereme to jako algorskou státní návštěvu. Přivedl si, pravda, pořádný doprovod, ale je císař.“
Viktorii zacukaly koutky. Ne, nemohla se smát, a ani to nebylo míněno jako záměrný žert. Georg prostě dokázal instinktivně odlehčit situaci – další součást jeho kouzla, která občas přišla vhod, i když kolem nebyla žádná ženská trofej.
„Jak chcete, Veličenstvo,“ Petrov bez odporu kývl. Antonius po něm hodil zlým pohledem, generál naopak zavrtěl hlavou.
„Pochybuji, že máte pravdu, i když bych byl rád. Ovšem vy i lady Viktorie musíte odsud. Utopia bude určitě jeden z prvních algorských cílů, později…“
„Ne, generále. Viktorie samozřejmě odjede, ale já zůstanu. Palác má ochranný kryt a snad souhlasíte, že je nutné, aby se král i bezprostřední následník trůnu nenacházeli na stejném místě.“
„Palácový kryt je ale navržen proti živelným pohromám nebo běžným bombám, ne algorským theta střelám. Stačí jedna, a nezůstane tu vůbec nic, Veličenstvo, prosím…“
V té chvíli se ozval nový hlas z terminálu vedle obrazovky.
„Generále, tady plukovník Daniels. Máme tu přenos! Slyšíte?“
„Ano,“ generál rázem spolkl zbytek věty. „Jaký přenos?“
„Vysílání z algorské vlajkové lodi, pane. Císař Korwarian žádá o rozhovor.“
Gleason i Antonius ztuhli, Petrovovou reakcí bylo jen zvednuté obočí. Georg pomalu vstal a došel k terminálu.
„Dobrá, plukovníku. Spojte nás.“
„Já… lituji, Veličenstvo, ale císař nechce mluvit s vámi.“
„Tak s kým?“
„S princeznou Viktorií, pane.“
Okamžik hrobového ticha. Viktorie cítila srdce až v krku. Skoro se divila svému klidu, když vstala a došla před terminál.
„Ano, plukovníku. Jsem tady, spojte nás.“
„Rozkaz, Výsosti.“
Obrazovka blikla.
Válečnou flotilu vystřídal válečník.
To bylo první slovo, které Viktorii napadlo, když spatřila muže stojícího před šedou stěnou s velkým znakem Algoru. Vzpřímený, v černé uniformě včetně zbraně u pasu. Krátké vlasy, přísná tvář středního věku s tenkými rty, oči chladné a hluboké. Neusmál se, jen kývl.
„Vaše Výsosti. Je mi ctí i potěšením, že vás poznávám.“
„Mně také, Vaše Veličenstvo,“ Viktorie rychle polkla. Uvědomila si, že nějak nemůže odtrhnout pohled z těch očí. „Právě… právě jsme diskutovali nad účelem vaší nečekané návštěvy.“
„O tom nepochybuji, Výsosti. Je nešťastné, pokud jsem vás nějak rozrušil. Účel mé návštěvy je ryze přátelský.“
„Skutečně?“ hlesla Viktorie, pocit úlevy se však mísil ještě s něčím ani zdaleka ne tak příjemným…
„Ano,“ Andrej Korwarian přikývl, hlas s patrným algorským přízvukem hladký jako samet. „Přišel jsem vás požádat o ruku.“
Ticho.
Pokoj okolo Viktorie se zahoupal. Kolena se jí roztřásla, ze všech sil se snažila stát rovně.
„To… to… je nečekané,“ vypravila ze sebe. „A že jste přivedl celou flotilu…“
„Není celá ani zdaleka. Pouze doprovod odpovídající významu této události.“
Viktorie riskla pohled stranou. Norbert Gleason byl bledý, Petrov vše sledoval s tím protivným klidem. Georg… vypadal, že se pohybuje kdesi mezi mdlobami a výbuchem smíchu.
„Nezdá se vám vaše žádost poněkud unáhlená, když se osobně vůbec neznáme?“ dostala ze sebe.
„Potom je nejvyšší čas to změnit, má paní.“
Při tom oslovení sebou Viktorie trhla.
„Co… co když odmítnu?“
Tentokrát Andrej nereagoval hned. Díval se, chladně ji studoval a Viktorie musela odolávat nutkání se pod tím pohledem přikrčit.
„Vaše Výsosti, snad víte, že muž odmítnutý ženou se může zachovat nerozvážně. Často dokonce hrubě… velmi hrubě.“
V těch slovech nebyla hrozba. Nebylo tam nic, žádný cit, ale o to děsivěji to znělo. Viktorie stěží dokázala odpovědět.
„Když… když si vás vezmu, odletí ta flotila, odkud přišla?“
„Ovšem. Vrátí se na Algor se mnou i s vámi,“ Andrejův první úsměv připomínal povytažené ostří meče.
„Kdy… mohu si to rozmyslet?“
„Jistě, Výsosti. Máte dvacet sedm minut, než mé lodě dosáhnou orbity Viridianu. Pak očekávám odpověď. Přeji příjemný den.“
Obrazovka potemněla, než Viktorie stihla odpovědět, ale jí se už stejně nedostávalo slov. Pomalu se otočila a přejela očima po bledých tvářích.
„Pánové… omluvte mě,“ čí byl ten hlas? Zněl mírně povědomě. „Obávám se… potřebuji ven.“
„Doprovodím tě!“
Georg rychle vstal. Viktorie se o něj musela opřít. Vyvrávorala ze dveří, a než se zavřely, přes hukot v uších ještě uslyšela ředitele Petrova.
„Tak tohle bude zajímavé.“
¤ ¤ ¤
„Je ti líp?“
Viktorie otočila kohoutkem a zastavila ledovou vodu. Ruce se jí pořád třásly, teď už spíš zimou. Nejraději by do toho proudu strčila celou hlavu, ale za námahu přivést pak svůj vzhled zpět do reprezentativního stavu to nestálo.
„Ano,“ přikývla, zatímco si utírala ruce. „Trochu.“
„Co chceš udělat?“ zeptal se Georg tiše. Stál krok vedle ní a měřil si ji pohledem vážným jako málokdy.
„Co myslíš? Ještě včera jsem se stejně chtěla vdávat. Takže se nic nezměnilo… tedy kromě ženicha.“
Snažila se, aby to znělo pobaveně i statečně, ale výsledek byl v obou směrech žalostný a Georg překvapeně zavrtěl hlavou.
„Ty a Simon… sakra, já myslel, že vám to klape?“
„Klape?“ Viktorie se ušklíbla. „Je vidět, že nečteš noviny. Simon… má na občasná povyražení jinde podobný názor jako ty. Doufám, že aspoň v tom bude algorský císař diskrétnější.“
„Neblázni!“ vybuchl Georg. „Tohle je vydírání, únos! Nemůže tě takhle nutit, řekni prostě ne…“
„A pak co? Slyšel jsi ho. Neblafuje, vezme Viridian útokem. A i kdybychom se ubránili, potrvá to měsíce, roky. Zničená města, všechno, co jsme od Exodu budovali, v troskách… ne. Jestli se stačí vdát za cizího chlapa, abych tomu zabránila, je to malá cena.“
„Ty a tvoje pitomá zodpovědnost! Tohle přece není nějaká rovnice, jde o celý tvůj život! Navíc, chápeš politické důsledky?“
„Právě teď mi to nemyslí moc svižně. O čem mluvíš?“
„O nástupnické linii… a zákonech. Pokud si ho vezmeš, stane se váš potomek následníkem trůnu hned po tobě a mně. Navíc císař získá občanství i titul viridianského prince. Bude mít právo účastnit se jednání vlády i neveřejných kabinetů. Tajná služba, obrana, ekonomika… proboha, dokonce i Archa! Jako bychom Algoru otevřeli dveře dokořán, přitom máme pořád platné vojenské svazky s Menabaranem. Tušíš, co to může vyvolat?“
Viktorie bolestně přivřela oči. „Tomu prvnímu nezabráníme. Leda by sis místo povyražení na týden konečně našel skutečnou ženu. A zbytek nesmíš připustit, i kdybys měl dekretem zakázat přístup do vlády všem nezúčastněným osobám včetně mě. Parlament tě podpoří a já… nemyslím, že na Algoru budu mít možnost starat se o naše věci. Budu nejspíš ráda, když se postarám o ty svoje.“
Při těch slovech si Viktorie znovu uvědomila, co ji čeká.
„Musíme jít,“ zamířila ke dveřím. „Zbývá pár minut, nechci mu dát záminku.“
„Jako by nějakou potřeboval!“ procedil Georg.
Když znovu vkročili do Modrého salonku, Gleason stále přecházel po místnosti, Petrovův bodyguard někam zmizel a ředitel vypadal znuděně. Zato ministr Antonius měl rudou tvář, Viktorie tušila, že za její nepřítomnosti se odehrála další potyčka.
„Něco nového, pánové?“ donutila se usmát.
„Ano, Výsosti,“ odvětil generál škrobeně. „Zprávy o té flotile se šíří a před chvílí přišlo další vysílání. Korwarianovi lidé kontaktovali zpravodajské redakce s oznámením, že císař navštívil Viridian a během pár minut učiní významné prohlášení. Ústředna v paláci je už na zhroucení pod dotazy, co to má znamenat.“
„Nebetyčná drzost!“ prskl Antonius. „Jak si dovoluje, když ani nezná vaši odpověď!“
„Kdo říká, že nemá připravené obě verze?“ opáčil Petrov. „Pokud Jeho Výsost přijme, bude zprávou oznámení svatby. Když ne, bude to: připravte se na obsazení. Tak či tak to rozhodně je významné.“
Viktorie v jeho hlasu ucítila pobavení a znechuceně na něj pohlédla, ale té úvaze se nedalo nic vytknout.
„Ano,“ souhlasila. „A protože čas právě vypršel, nenecháme Jeho Veličenstvo čekat. Spojte mě s vlajkovou lodí, generále.“
„Jistě.“
Viktorie postřehla generálův pohled, vyděšený i soucitný. Neptal se, co udělá, věděl to stejně jako ona, a na obrazovce se znovu objevila postava algorského císaře. Stál na stejném místě, jako by se celou dobu nepohnul.
„Nuže, Vaše Výsosti?“ otázal se věcně. „Jaká je vaše odpověď?“
„Odpověď je ano. Vezmu si vás, pokud vaše flotila ihned opustí prostor Viridianu.“
Paradoxně ucítila úlevu. Vlastně to bylo snadné… a pořád měla čas. Potrvá měsíce, než se taková svatba na nejvyšší úrovni zorganizuje. Za tu dobu si na tu vyhlídku snad zvykne, možná i najde způsob, jak…
„Jsem neobyčejně potěšen, má paní,“ promluvil císař znovu a přetrhl její myšlenku. „Během třiceti minut dorazí člun, který vás dopraví na palubu mé vlajkové lodi, abyste si mohla vybrat vhodné svatební šaty.“
Viktorie sebou trhla. „Vy… vy máte na lodi svatební šaty?“
„Ovšem, má paní. Nepřiletěl bych žádat o vaši ruku nepřipraven. Mám na palubě všechen nutný personál, kněze i nezbytné doplňky.“
„Kdy… na kdy tu svatbu plánujete?“ vypravila ze sebe Viktorie. Už zase cítila závrať, a navíc šílenou chuť se rozesmát. On přivezl na válečné lodi svatební šaty, kněze, proč ne družičky a sbor… ohromené ticho za ní dosvědčovalo, že ostatní sdílejí její pocity.
Císař pokrčil rameny. „Bylo mi řečeno, že příprava nevěsty k obřadu je časově náročná. Takže odpoledne viridianského času, pokud budete připravena, má paní.“
„Odpoledne?“ zopakovala Viktorie omráčeně. „Jako… dnešní?“
„Jistě,“ potvrdil Andrej. „Večer už můžeme být na cestě zpátky na Algor. Chtěla jste přece, aby flotila odletěla co nejdříve, nebo se mýlím?“
Viktorie mlčela. Bezradně zírala na obrazovku – co teď? Požádat o víc času? Na co? I kdyby vyhověl, zjevně nehodlal odletět bez ní. Znamenalo by to další týdny, po které bude lidem na Viridianu nad hlavami kroužit algorská hrozba. Všechny dotazy, komentáře v tisku… anebo válka, pokud se Antonius zmýlil a Menabaran vyšle svoji flotilu. Nebylo nakonec lepší odbýt to rychle jako bolestivou injekci…
„Jak si přejete,“ promluvila Viktorie odevzdaně. „Pošlete svůj člun. Já… budu připravena.“
„Děkuji,“ císař se podruhé usmál. „Budu vás očekávat.“
Obrazovka potemněla. Viktorie udělala krok zpět do nejbližšího křesla. Za okny Modrého salonku viděla vrcholky stromů palácové zahrady, pod nimi střechy Utopie a blankytně modré nebe. Krásné dopoledne, které bylo tisíc světelných let daleko, kolem ní vládlo stále ticho…
„Dobrá,“ Petrov rázně vstal. „Soudím, že toto je vyřízeno. Vaše Výsosti, rád bych s vámi mluvil v soukromí. Ihned.“
Viktorie na něj upřela nepřítomný pohled. Co ten člověk chce… zaplavila ji prudká nechuť se právě s ním teď bavit. Všimla si, že také Beck už je zpátky, i když ho nepostřehla přicházet, stál za Petrovovým křeslem – zavrtěla hlavou.
„Řediteli, obávám se, že nemám čas. Musím zařídit spoustu věcí, nemohu…“
„Já vím, madam,“ přerušil ji důrazně. „Právě proto byste mi měla věnovat pár minut. Prosím.“
Viktorie sevřela rty. Odpor přetrvával, ale uvědomila si, že je to snad poprvé, co v Petrovově hlase slyší naléhavost – nebo co z jeho úst vyšlo slůvko prosím.
„Pět minut. Pánové, omluvte nás… i ty,“ zadívala se na bratra. Hlavně ne další přesvědčování… ještě by nakonec mohla poslechnout.
Zdálo se, že Georg pochopil, protože kývl, stejně jako Antonius. Jakmile za sebou zavřeli, Viktorie se zadívala do Petrovovy tváře.
„Takže o co jde?“
„Výsosti, vím, že mne nemáte v oblibě,“ spustil klidně. „Také nepopírám, že při dnešních událostech cítím jisté zadostiučinění, které ale nemá co dělat s mou prací ani s vámi.“
„Jistě. Možná jste vážně upozorňoval na hrozbu, a vždy se držíte stranou, takže máte šanci, že až začnou padat hlavy, vaše nebude jednou z nich. Gratuluji. Pokud je to všechno…“
„Ještě okamžik,“ přerušil ji znovu. „Můj úřad má k dispozici řadu informací o představitelích algorského císařství, o říši i o Algormontu. Protože tam zřejmě strávíte delší dobu, mohly by vám v začátcích pomoci.“
„Ano, ale teď nemám čas je studovat.“
„Proto jsem nechal přinést toto,“ Petrov vytáhl z kapsy paměťový čip. „Je kompatibilní s běžnými typy čteček a upravený, aby ho nezachytily běžné skenery. Když ho budete mít u sebe, museli by vás podrobit přímé osobní prohlídce, aby byl objeven. Pokud byste ho potřebovala zničit, stačí ho hodit do vody, jde dokonce spolknout.“
Viktorie se překvapeně zarazila. Poprvé se zadívala na Petrova jinýma očima. Zatímco ostatní za její nepřítomnosti naříkali nebo se obviňovali, on dal přednost něčemu praktičtějšímu.
„Děkuji,“ obrátila čip v ruce. „Co… co byste mi radil hlavně?“
„Nedůvěru, Výsosti. A opatrnost. Andrej Korwarian poznal zradu i převrat z první ruky, má reputaci paranoika. Potrvá asi dlouho, než získáte jeho důvěru, pokud vůbec. Také netuším, zda sňatek chápe jako strategický tah, nebo očekává… intimní sblížení.“
„Tu otázku si také kladu,“ odvětila Viktorie tiše. „Zvlášť při jeho pověsti, ty řeči o sadismu, o něm a graciánech…“
„Výsosti, věřím, že většina z nich jsou pomluvy vytvořené císařovými nepřáteli, nebo dokonce jím samotným. Andrej Korwarian umí dobře těžit z pověsti krutého tyrana, ať už je oprávněná, nebo ne. Graciánům ovšem na algorské poměry toleruje opravdu dost. Netuším proč a nemohu vyloučit žádnou možnost, ale pokud se vyhnete konfliktu s nimi…“
„Zrovna jim se budu vyhýbat nejvíc ze všech,“ Viktorie se otřásla. Hlavou se jí mihla vzpomínka na historky, kterými ji Georg strašil jako malou, a rychle je zapudila, ale Petrov její gesto postřehl. Náhle sklopil oči.
„Výsosti, umím ocenit, když někdo přijme nevyhnutelnost. Císař sice navenek projevuje vybrané chování, ale realita v soukromí může vypadat jinak a vaše situace skončit různě. Proto…“
Rychlým pohybem si stáhl z prostředníčku jednoduchý zlatý prsten. Podal ho Viktorii, ihned si všimla malé dutiny na vnitřní straně. Uvnitř byla zalisována temně rudá pilulka, ne větší než zrnko pšenice.
„Co to je?“ otázala se. Po zádech jí přeběhl mráz, protože tušila odpověď a Petrov kývl.
„Mají ho někteří naši agenti v terénu. Rychlé a bezbolestné. Rozhodně to není návod, jen mám jistou zkušenost s algorským zajetím. Člověku přináší úlevu vědomí, že aspoň vlastní život má pořád ve svých rukou.“
„Chápu,“ odvětila Viktorie tiše. Kdyby tohle slyšel Georg, Petrov by v mžiku letěl z úřadu, možná i z okna… rychle si prsten navlékla. Ředitel měl útlé prsty, padl dokonale. Potlačila další nával chladu a kývla. „Děkuji. Teď už vážně musím jít.“
„Ovšem, Výsosti,“ Petrov vstal. „Nějaká další přání? Cokoliv?“
„Ne… snad jen jedno,“ Viktorie se na něj pevně zadívala. „Jsem vám vděčná za pomoc. Možná ji ještě v budoucnu využiji. Pokud by vás ale měla přivést do situace, kdy budete nucen volit mezi zájmy mými a Viridianu, vždy dejte přednost jemu.“
Petrov přivřel oči. „I kdyby to bylo proti vůli vašeho bratra, Výsosti? Protože oba víme, že pro něj jste vždy hlavní vy. Splnění toho přání by mohlo znamenat, že budu muset jednat za jeho zády.“
Viktorie neodpověděla. Petrov měl pravdu, to nemohla popřít. Pokud řekne ano, nejen že tím navádí ke zradě jeho, ale zrazuje i Georga. Její odměna za jeho starost… pitomá zodpovědnost…
„Ano,“ přinutila se kývnout. „Pokud jste k takovému jednání ochoten i vy, řediteli.“ Petrovův levý koutek vylétl vzhůru. „Ministr Antonius o mně tvrdí, že postrádám charakter. Má úplnou pravdu.“
„Dobře. Z Algoru vám samozřejmě nebudu moci pomáhat, budete na vše sám. Snažte se neztratit bratrovu důvěru. Myslím, že teď spíš vzroste, jen co si přečte zprávy, o kterých jste mluvil, a pokud někdo půjde, bude to Antonius. Generál… ten za nic nemůže.“
„Ovšem. Tohle se vojensky vyhrát nedalo. Museli bychom mít menabaranskou flotilu připravenou přímo v našem systému, což by vláda bez jasných důkazů o přípravě invaze nikdy neschválila. Naštěstí… ale na tom nesejde,“ Petrov mávl rukou.
„Děkuji, řediteli. Nezapomenu vám to.“
„Sloužím Viridianu, Výsosti.“
Petrov se uklonil, v bledé tváři opět nečitelný výraz. Viktorie pocítila zlou předtuchu prvního bolestného kompromisu z mnoha, ale teď se jím nemohla zabývat.
Byl čas si sbalit.
- Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Mráz a hry (Cyklus Algor 1)
- Brokilon, 2013
- obálka: Ch. Balaskas
- 502 stran, 328 Kč
