Mlok, Pulci a ti ostatní, pohled administrátora
 |
Cena Karla Čapka, československá literární soutěž, byla poprvé vyhlášena v roce 1982, a jak čas běžel, vyvíjela se a měnila a přežila i rozdělení republiky. Koho zajímá historie, může do ní nahlédnout na fandom.scifi.cz. Nechci se opakovat ani předmluvou, kterou jsem do Mloka 2007 jakožto administrátor na jedno použití psal, ani laskavým doslovem, který pro nás napsal Mirek Žamboch, nepokusím se ani o recenzi, nejspíš se to blíží reportáži.
V prvé řadě jsem se jako řadový porotce spolu s ostatními dobrovolníky, kteří hodnotí celé záplavy hrůzného textu, hrozil, že letošní ročník je zase o něco horší než předchozí. Podobá se to naříkání starousedlíka, který vzpomíná na staré zlaté časy, protože už zapomněl na ty špatné věci, co se mu za jeho mládí staly. Stejně tak se probere bahno soutěžních balíků, aby se z něj vylouplo několik Pulců a zářivý Mlok, následovaný menšími nepojmenovanými stvořeními, která mají také nárok na publikování. Jak se totiž začala scházet hodnocení a formovalo se pořadí, najednou se úroveň hodně zvýšila, pokud byste četli jenom ty práce, co dostávají hodně bodů. Nahoru vyskočila jedna vynikající novela, Pulcem oceněná Poslední hlídka Tomáše Petráska, překvapivě vyzrálá prvotina, která napovídá, že autor už několikrát něco napsal, aniž by se s námi scifisty o to podělil, což je na jednu stranu škoda, protože jsme nemohli vidět jeho vývoj, ale aspoň zachránil kategorii novel, aby na ni porotci úplně nezanevřeli.
V krátkých povídkách se rozhořel nevídaný boj všech proti všem. Vítězný Dům smíchu, dům smutku dělí od druhého Beštiária jen 18 bodů a dnes už můžu prozradit, že kdyby jeden porotce sledoval termín posledních odevzdání hodnocení a neposlal svůj žebříček měsíc po uzávěrce, Pulce by dostal Daniel Klimek. Stejně tak šestému v pořadí (prvnímu nepublikovanému) scházely do pátého místa neskutečné 4 body, ale to je holt osud – jednomu přeje, a druhému ne.
Stejně srovnané bodově byly povídky, ačkoliv první a vítězná Anna „konečně Mlok“ Šochová odskočila o krapítek dopředu, i když já osobně jsem měl favority ve druhé, čtvrté a páté povídce – hard space-opera Jany Rečkové, heroická ironická fantasy Konstantina Šindeláře a téměř asimovská SF Jana Kovanice mne nadchly a naladily přesně podle záměru autorů.
K mikropovídkám jsem přistupoval, stejně jako hodně porotců, s nedůvěrou. Vždyť znám minimálně jednu osobu, co raději napsala vlastní mikropovídku, než aby musela tuto kategorii hodnotit jako porotce. Taky já jsem jednu hříčku napsal a nevedla si špatně, ale mezi první tři se nedostala. Tady se ovšem opakovala situace z novel, kdy Zuska Minichová, v civilu působící jako skromná a nenápadná, natrhla všem zadky (promiňte mi ten výraz, ale je namířen i na mě) a její syrová a neutěšená vize budoucnosti jednoho malého děvčátka v poválečném světě zákonitě zvítězila nad poměrně vtipnou procházkou labyrintem Jindřicha Rohlíka a debatou spisovatele s fyzikem v koncích Martina Heislera.
Nevyjmenoval jsem všechny autory a všechny povídky, to už bude na vás, abyste si sborník Mlok 2007 pořídili a udělali si vlastní názor, kdo byl lepší a kdo nejlepší. Přeji dobrou zábavu, aspoň tak dobrou, jakou jsem zažil já.
Poznámka šéfredaktora: Recenzi na sbírku Mlok 2007 přineseme v nejbližší době.
10. července 2007, Roman Paulík