Mistr Stínu, Stín 3, John Sprunk
 |
Zasněžené vrcholky Jeleních hor ohlodávaly břicho ponurého nebe a karavana se mučivě vlekla úzkým průsmykem. Caim sledoval, jak se od východu blíží bouřková mračna a zahlcují obzor. Hasnoucí paprsky slunce se odrážely od ledu na stěnách kaňonu. Už brzy.
Velitel karavany, který seděl na kozlíku prvního vozu, se ohlédl a jako obvykle se mračil. Taky je cítíš? Sledují nás. Měl jsi s sebou vzít víc mužů, Teromichu.
Caim si sáhl pod vlněný plášť a uvolnil nože v pochvách. Před dvaceti sedmi dny opustili Gerakovu Skálu, poslední výběžek civilizace na jih od Jeleních hor. Karavana sestávala ze tří vozů plných zboží k prodeji, povětšinou výrobků z bronzu, a sedmi strážců na koních. Aemon s Drayem jeli asi uprostřed a hovořili spolu. Tedy spíše se hádali. Malig byl vpředu a přes široká ramena měl přehozenou medvědí kůži. Caim se hrbil v plášti a litoval, že si na sebe nevzal něco teplejšího. Už v Eregotu byla velká zima, jak ale postupovali dál na sever, byla stále horší. I v rukavicích sotva cítil špičky prstů. A dny se krátily.
Najednou se narovnal v sedle grošovaného valacha, vzadu na krku totiž ucítil mrazivé pohlazení, jeho původcem však nebyla Kit. Stín mu odhalil šest snědých mužů v kabátech z jelenice schovaných za skalním výběžkem. Jiný stín se mu otřel o kotník a ukázal mu sedm podobně oděných mužů, kteří vyrazili zpod převisu. Caim pomalu vydechl. Očekával, že útok zahájí salvou šípů nebo lavinou kamení. Místo toho se odvážně blížili pěšky, běželi v podřepu a v rukou drželi dlouhé nože, které ve skomírajícím světle připomínaly stříbrné jazyky. Povědomé nože. Caim poslal stíny na stráž. Kde byla Kit? Od minulé noci ji neviděl. Neměl ale čas uvažovat o tom, kam se poděla, protože průsmykem se rozlehl hlasitý jekot, načež se před i za karavanou vyrojili bandité. Bylo jich jenom třináct, Sueti ale prosluli násilnickou povahou. Nic nepředstírali.
Vozkovi na kozlíku prvního vozu se do krku zabodl nůž. Muž spadl na zem, ještě než stačil zabrzdit. Vůz jel dál a koně ržáli, Teromichovi se ale podařilo seskočit. Zezadu se k němu přiřítil Suet – snědý mladík s hladkými tvářemi a světle modrýma očima – než ale mohl velitele karavany zabít, musel uskočit před oštěpem. Aemon vjel na koni mezi ně, aby se Teromich mohl odklidit do bezpečí. Potom dorazil zbytek strážců. Tři ozbrojenci vypadali jako nemotorní, přerostlí farmářští synci, kteří se rozhodli, že mávat mečem bude zajímavější než kydat hnůj. Dva z nich ihned padli. Caimova družina si vedla lépe. Malig si držel jednoho horala od těla širokou sekyrou, zatímco Dray a Aemon se zaměřili na jiného, kterého málem rozdupali jejich koně, když se řítili kolem. Dray se otočil rychleji, sklouzl ze sedla a postavil se Suetovi na zemi. Horal k němu s děsivou rychlostí přiskočil a Dray jeho bleskové útoky sotva stačil odrážet. Stačilo by jedno škobrtnutí, a bylo by po něm, pak ale přes jeho rameno přilétl Aemonův oštěp a Sueta probodl. Bratři bok po boku vykročili podél karavany, aby si našli nového protivníka.
Caim kopl koně do slabin, trhl otěžemi a obrátil ho. Sedm Suetů za karavanou se roztáhlo do stran a blížilo se. Zdálo se, že si dávají na čas a odhadují jejich obranu. Caim si všiml, že někteří mají ve vlasech šediny, a pochopil, že jde o zkušené válečníky, veterány kmene. Nebyli to zbrklí mladíci, a proto byli obzvlášť nebezpeční.
Sklouzl ze sedla a tasil nože. Horalé se zadívali na jeho suetskou čepel. Vyměnili si pohledy a jeden vykročil vpřed, aby se mu postavil. Caim přesunul váhu na špičky, vyrovnal ji a čekal, dokud se horal neocitl na dosah. Od stěn průsmyku se odrazil pronikavý břinkot, jak jejich nože opsaly ve vzduchu oblouk a srazily se. Válečník měl na čele a na tvářích řady malých bílých jizev. Jeho dlouhé vlasy volně vlály ve větru. Byl dobrý, rychlostí se ale Caimovi nevyrovnal. Stačily dva rychlé zásahy a horal klesl na kolena. Krvácel z podpaží a podbřišku.
Caim se chystal zasadit mu ránu z milosti, když koutkem oka zachytil stříbřitou šmouhu. Byl to vrhací nůž, který srazil stranou seaxem, a poté se otočil ke dvěma suetským válečníkům, kteří se k němu blížili rychlým klusem z boku. Zaujal obranné postavení a horalé se rozdělili, aby ho napadli ze stran.
Oba válečníci měli v očích stejnou prudkost. Připomínali mu lovící kočky. První zaútočil nízko u země a Caim se otočil, s pomocí stínů se přitom pohyboval tak rychle, že málem zakopl o vlastní nohy, když ránu odrazil a oplatil. Druhý se pokusil společníka zachránit, Caim ale před jeho nožem uhnul. Nato se zableskl jeho vlastní suetský nůž a válečník zavrávoral dozadu. Po kožené tunice se mu jako husté červené víno roztekla krev.
Zavytí Caima varovalo, že se do útoku vrhl i zbytek horalů. Caimovi se podařilo odtančit stranou, přesto utržil škrábanec na zápěstí. Odrazil rozmáchlé seknutí, pak druhé a třetí. Nože se s hlasitým řinčením srazily, odskočily a opět o sebe břinkly, Caim byl ale neustále o krok napřed. Právě se chystal zablokovat bodnutí, když v nohou ucítil třas, který se mu rozšířil do celého těla. Potemnělo mu před očima a málem by zakopl, stačil se ale narovnat, než ho muži po stranách mohli zákeřně napadnout. Když se mu vrátil zrak, spatřil, že se na něj řítí dva válečníci a chystají se ho vykuchat. Caim se natáhl po stínech schoulených ve škvírách ve stěnách kaňonu a přesunul nože tak, aby mohl útok odrazit. Než se k němu ale horalé dostali, zalila je vlna temnoty. Caim ucouvl, protože Sueti se začali točit a sekat po stínech, jež jim trhaly kůži z těla. Vzpomněl si na lorda Ariona Eviskina, vévodova syna; na to, jak se on a jeho muži snažili se stíny bojovat a prohráli, jejich smrt ale na svědomí neměl.
Na suchém dně kaňonu se objevily krvavé skvrny, jak se horalé vrhli na zem a váleli se po ní, aby ze sebe temnotu, která jim pronikla do šatů, setřásli. Caimovi se zatočila hlava a musel se odvrátit. O kus dál v průsmyku už bylo po boji. Dray a Aemon pomáhali Teromichovi zpod vozu a kupec divoce gestikuloval.
Caim se nadechl. V uších mu duněl vlastní tep. Nepříjemný pocit se vytrácel, ale slabost a mdloba mu až příliš připomínaly záchvaty, jimiž dříve trpěl. A stíny. Slyšel, jak chlemtají chladnoucí krev. Pustil se do čištění nožů a poslední paprsky slunce se odrazily od kalených linií na čepeli jeho seaxu. Dostal ho od Keegana, když opouštěl Liovard. Patřil mladíkovu otci. Byl z dobré oceli, která měla tady, uprostřed ničeho, větší cenu než zlato. Caim schoval seax zpátky do pochvy, klekl si a vzal jednomu z mrtvých z ruky nůž. Byl těžší než jeho suetský, čepel byla méně vytříbená a jílec z paroží ohlazený používáním. Nebylo na něm nic elegantního. Odhodil ho na zem.
„Hej!“ Malig se přišoural blíž. Jeho tvář vypadala jako vytesaná z kusu staré borovice. Díky široce posazeným očím působil rozvážně, Caim však zatím v paličatém muži žádnou rozvahu neobjevil. V boji se na něj ale dalo spolehnout a byl vyšší než dva muži dohromady. Ruce a paže měl zjizvené a i na tváři měl několik jizev, od chvíle, co opustili Eregot, k nim navíc přidal další.
Jejich čtveřici – jemu, Maligovi a bratrům Drayovi a Aemonovi – trvalo skoro měsíc, než prošli Velkým severním lesem. Byl tak divoký a krutý, že Caim už nikdy nechtěl podobné místo znovu spatřit. Na sever od lesa se pak připojili k Teromichově karavaně a vydávali se za zkušené strážce, které opustilo štěstí. Skromná odměna Caimovi nevadila, hlavně že mířili dál na sever. Ukázalo se, že Teromich je jedním z mála kupců, kteří se odvažovali přejít hory a obchodovat se seveřany na jejich opačné straně.
Malig sebral ze země zahozený nůž a přidal ho ke třem za svým opaskem. „Za tyhle břichkuchače můžu dostat hezký peníz.“
Zezadu k němu přistoupili bratři, kteří sice byli umazaní od krve a utržili několik řezných ran a škrábanců, vážně zranění ale nebyli. Dray byl o několik palců vyšší než Caim a ze všech tří měl nejtmavší pleť a nejtemnější povahu. Černé vlasy měl vpředu ořezané těsně nad huňatým obočím, vzadu ale byly dlouhé. „Jo,“ řekl. „Jestli tě s nimi ale uvidí nějaký Suet, podřízne tě.“
Aemon kývl. Byl o trochu vyšší než bratr, blonďatý a lehce kulhal. „Nestojí to za to, Male.“
Malig pokrčil rameny a prohlédl si svoji sbírku. „Caim má taky jeden.“
Caim si upravil rukavice. Malig nebyl spokojený, dokud si na něco nestěžoval, a Dray nebyl o moc lepší. Aemon měl jako jediný trochu rozumu.
„Kolik mrtvých?“ zeptal se Caim.
„Všichni tři milovníci ovcí,“ odpověděl Dray a myslel tím strážce karavany.
„A taky dva vozkové,“ dodal Aemon. „Teromich je pořád trochu otřesený.“
V přední části karavany hovořil Teromich s jedním ze svých mužů, neustále ale pokukoval po Caimovi. Ostatní vozkové měli plné ruce práce se zvířaty. Zpoza jednoho vozu se ozvalo drsné zaryčení zabíjeného koně.
Malig se zasmál. Byl to ošklivý zvuk. „Bojí se, že se z něho pokusíme vymačkat víc stříbra, když jsme teď to jediné, co stojí mezi ním a studeným hrobem.“
„Měli bychom to udělat,“ opáčil Dray. „Zasloužil by si to.“
„Chce vyrazit znovu na cestu, aniž by pohřbil mrtvé,“ pravil Aemon. Jeho tón napovídal, že se mu ta představa nelíbí.
Caim prozkoumal pohledem skaliska nad průsmykem. O Jeleních horách toho věděl málo, vlastně jen to, co se dozvěděl z Kasových historek z dob, kdy sloužil jako voják v imperiální armádě a zúčastnil se tažení do severských pustin. Příběhy plné bitev a padlých se mladému chlapci zdály vzrušující, obzvláště pak proto, že Kas sloužil pod velením jeho otce, barona Du’Varty. Nyní Caim litoval, že starý muž nebyl sdílnější. Nikde nikoho neviděl, to ale nic neznamenalo. Nebýt stínových špehů, vůbec by si Suetů nevšiml. Chystal se odvrátit, pak ale zahlédl vysoko ve skalách pohyb. Když se však tím směrem znovu zadíval, nic nespatřil.
„Dobrá,“ pravil. „Jděte říct našemu šéfovi, že vyrazíme.“
Malig a Dray se vydali podél vozů dopředu a chvástali se, jak jim to v boji šlo, Aemon ale zůstal a opřel se o oštěp. Zbraň byla do poloviny umazaná od krve. „Další problémy?“
„Nevím.“ Caim se zadíval dopředu, za horské vrcholky, na něco, co nemohl vidět, vzadu v hlavě ale cítil tah. „Mějte oči otevřené.“
„Jo. Jedno se ti musí nechat, Caime. Člověk se s tebou nenudí.“
Aemon se vydal za ostatními a Caim si šel pro koně. Sebral otěže a zkontroloval popruh na sedle, přitom ucítil šimrání vzadu na krku.
„Ahoj, krasavče,“ pošeptala mu Kit do ucha. „Mohl bys mě svézt?“
Na sobě měla krátké modré šaty. Bolestivě krátké šaty, které neponechávaly nic na představivosti.
„To záleží,“ odvětil Caim tiše. „Kam máš namířeno?“
Kit mu položila hlavu na rameno. „S tebou kamkoli. Překvap mě.“
„Máš ráda překvapení?“ Caim zvedl krvácející zápěstí. „Ten útok byl docela hezký.“
„Ach!“ Kit se kolem něj obtočila, aby si mohla ránu lépe prohlédnout. „Asi to dost bolí, co? Proč sis to ještě neobvázal?“
„Měl jsem co dělat, abych zůstal naživu. Nemohla jsi mě před nimi varovat?“
Svraštila jemné obočí nad úzkým kořenem nosu. „Varovala jsem tě!“
„Kdy přesně?“
„Před třemi nocemi. Copak si nevzpomínáš? Seděl jsi s Aemonem u ohně, jedl jsi něco odporného s fazolemi a já ti řekla, že tady v horách žijí vlci.“
Zíral na ni. „Vlci? Tomu říkáš varování?“
Kit se mu prošla prsty po hrudi. Její nadpřirozený dotyk mu pronikl šaty, jako by je na sobě ani neměl. Vršek její hlavy mu dosahoval sotva k bradě, přestože se vznášela několik palců nad zemí. Dlouhé stříbrné vlasy se jí při pohybu pohupovaly, na vítr ale nereagovaly. „Myslela jsem, že budeš vědět, o čem mluvím. Banditi. Vlci.“
„Sakra, Kit. Zemřeli lidé.“
Vyšpulila spodní ret. „Ty ne. Ty jsi v pořádku. Máš jenom škrábanec na ruce. Budeš…“
„Měla jsi mi říct, že se blíží, Kit.“
- překlad: Kateřina Niklová
