Midwichské kukačky, John Wyndham
 |
Pokud se řekne „klasická sci-fi“, vybaví se mi robotické povídky od Asimova, Clarkova 2001: Vesmírná odysea, Den trifidů a Midwichské kukačky od Wyndhama. Poprvé u nás vyšly „kukačky“ v roce 1994 a nyní vycházejí ve stejném překladu znovu. Nakladatele je třeba za takový počin pochválit, protože možná nevydal kasovní trhák, ale taková klasika by jednou za deset let vyjít mohla. Doufejme, že se nakladatelství Fuego zhostí i dalších autorových děl a dá jim jednotný kvalitní vzhled, který si zaslouží – první vydání bylo totiž graficky ohavné.
Při prvním vydání v roce 1957 (u nás téměř o 40 let později) byl děj i styl knihy velice inovativní a objevný. V současnosti jsme zahlceni tunami popsaného papíru, ale román si stále zachoval část své síly a má stále co říci.
Chápou to i filmaři, kteří natočili v roce 1960 filmovou verzi (Village of the Damned), o tři roky později její druhý díl a v roce 1995 se látky znovu chopil John Carpenter a natočil remake.
O co jde: Midwich je poklidná anglická vesnička, která se jednoho dne jaksi neprobudí. Její obyvatelé nejsou mrtví, ale v podivné mlze všichni ve vesnici a okolí prospali jeden celý den. Už to samo by bylo zvláštní, i kdyby se všechny plodné ženy neprobudily těhotné.
Taková situace se nestala pouze v Midwichi, ale i v dalších oblastech a obyvatelé každé z nich se s tím vypořádali po svém – Inuitové v severní Kanadě děti pobili ihned po narození, v Austrálii děti zemřely samy po několika týdnech a na Sibiři Sověti vesnici rozstříleli i s obyvateli na dálku. Zbývá Midwich a otázka – co s nepřirozenými zlatookými dětmi dál.
Knihu rozhodně nelze označit jako akční, spíše naopak. Hlavní těžiště je v psychologii postav a jejich rozhodování, což dobře koresponduje s hororovým podtónem knihy. Děti nejsou zrovna andílci a jejich nepřirozené vlastnosti, typu velmi rychlého vývoje, telepatie apod., sílí až k terorizování celé vesnice. Rozhodně je to působivější hrůzná myšlenka než věčná slizká monstra vylézající zpod postele.
Román pokládá vážné otázky, na které není jednoduchá odpověď: Jak se vypořádat s infiltrací cizích bytostí, když vypadají jako děti? Lze je vychovat do lidských norem, nebo budou navždy cizí? Jak velké představují nebezpečí?
Není nijak jednoduché si vnitřně odůvodnit zabití něčeho, co může být nevinným lidským dítětem, které má jen nějaké nepřirozené schopnosti. Zároveň však hrozí, že by přehnaná útlocitnost mohla zahubit celý lidský rod – kdo ví, proč se tu objevili a kdo je sem podstrčil (odtud kukačky v názvu)…
Román je objevný mimo jiné i tím, že děti jsou postaveny do vysloveně záporné role, kdy bezohledně ovládají celou vesnici a tvrdě se mstí za jakékoli příkoří. Děti v roli hlavní záporné postavy nebývají zrovna často k vidění.
Pro srovnání musím ještě dodat, že v roce 1979 (česky 1980) vyšla kniha bratří Strugackých Brouk v mraveništi, kde se setkáte s nachlup stejným dilematem, které je pojato tak nějak „po sovětsku“. Tím tuto knihu rozhodně nechci hanět, vřele ji doporučuji k přečtení.
Celkově Midwichské kukačky hodnotím velmi vysoko – je to jedna ze základních knih žánru a rozhodně to není odpočinková četba na jeden večer, byť tloušťkou by to tak vypadalo. Nutí člověka přemýšlet nad dilematy, která hlavním hrdinům jistě nikdo nezávidí. Kdo se tedy nebojí trochy filozofování a psychologie, je to kniha přesně pro něj.
- John Wyndham: Midwichské kukačky
- vydalo: Fuego 2007
- přeložila: Jitka Minaříková
- obálka: Martin Zhouf
- 144 stran / 199 Kč