Metro 2033, Dmitry Glukhovsky
 |
Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu. Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru je nucen putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale i v podobě temných sil z povrchu…
Tolik anotace, která láká na knížku ruského autora Dimitry Gluhhovského a kterou si bohužel většina návštěvníků knihkupectví spojí s nedávnou akční PC hrou. Proč bohužel? To trochu předbíhám.
Děj knihy opravdu začíná na stanici moskevského metra VDNCh, kde se
seznamujeme s mladíkem Arťomem, který nás pomalu uvádí do reálií
postkatastrofického světa. Autor barvitě popisuje život v metru a
neskutečné útrapy, kterými si lidstvo musí v jeho fantazii projít.
Všichni jsou zaprášení, vyhladovělí a zubožení. Stanice VDNCh má
ještě v systému metra dobré postavení, protože se na ní pěstuje
speciální houbový čaj, který je vyhledávanou komoditou. Řada jiných
stanic takové štěstí neměla a pokud si její obyvatelé nenašli způsob,
jak zúročit své skromné prostředky, se prostě propadla na samé dno
lidskosti.
Život všem stěžují i následky radiace na povrchu – ďáblové, kteří
stále častěji pronikají k barikádám VDNCh a přivádějí její obyvatele
k šílenství. A to doslova.
„Vestibul stanice Botaničeskij sad byl téměř zničený, střecha se napůl zřítila a takto vzniklým otvorem bylo vidět tmavě modrou letní oblohu bez mračen radioaktivního prachu, zato posetou nesčíslnými hvězdami. Co je však hvězdná obloha pro dítě, které si ani neumí představit, co to znamená nemít nic nad hlavou? Zvednout pohled a nevidět betonový strop nebo plesnivé propletence kabelů a trubek, nýbrž azurovou propast, která ti zničehonic zeje nad hlavou – jaký je to pocit? A hvězdy! Může si člověk, který nikdy neviděl hvězdy, vůbec představit, co je to nesmrtelnost?“
Glukhovsky vykresluje ve svém románu opravdu neutěšenou budoucnost, kde i sklenice čisté vody může být cennější než lidský život a kde jsou běžnou měnou patrony do kalašnikova. Atmosféra je hustá jako kaluž zasychající krve a dusivá jako uhelný prach. Autor má schopnost zaujmout a připoutat vás ke stránkám.
Jak ale pokračujete od kapitoly ke kapitole a Arťom od stanice ke stanici, začínají se projevovat i nedostatky. Glukhovskému mnohem více záleží na jeho vizi světa, než na samotných hrdinech. Tam kde se i několik stran utápí v popisu společenství, zůstává hlavní hrdina jen papírovou figurkou zběžně načrtnutou tupou tužkou – a takový zůstane až do konce. Uběhne několik set stran a hrdina je stále tentýž naivní mladík, který si sice projde peklem, ale plameny ho neočistí. To je veliká škoda a nevyužitá příležitost. Na Arťomovi vám opravdu záležet nebude. Navíc je hrdina vyslán na svojí pouť křečovitým způsobem a osobně jsem až do konce nechápal jeho motivaci.
Další neduh se váže se samotným zrodem knihy. Byla totiž původně internetovým projektem, jenž se vyvíjel a formoval dle připomínek jednotlivých čtenářů. To by samo o sobě nebylo špatné, ale autorovi se nepodařilo udržet jednotný ráz. Některé kapitoly sklouzávají k zvláštní parodii na ruskou společnost a mentalitu, aby byli vystřídány hutnou hororovou kapitolou, která neladí s předchozím laškováním o vztahu Leninismu k mutantům.
„Postižený chlapec zakřičel, vycenil zuby, kroutil krkem a pokoušel se Arťoma kousnout do ruky, takže ten ho v panickém strachu odhodil. Váněčka se znenadání postavil, zaklonil hlavu a ozvalo se strašlivé dlouhé zavytí, před kterým mladík uprchl na VDNCh. Pobíhající děti se zastavily a začaly se zvolna přibližovat, stále s odvrácenými obličeji a aniž by na něho pohlédly. Za nimi se vypínaly obří budovy temné jako smrt, které se k němu zřejmě také posunovaly. Nakonec se děti, které vyplnily veškerý zbývající volný prostor mezi gigantickými konstrukcemi staveb, připojili k Váněčkovu vytí, byl to hrůzný zvuk naplněný zvířecí nenávistí a současně pochmurným žalem. A potom se všechny malé vyjící bytosti k němu otočily. Neměly obličeje, jen masky z černé kůže, s roztřepenými ústy a třpytivými temnými očními bulvami bez zorniček… “
Knize by ze všeho nejvíce prospěla taková menší kastrace – vyházet třetinu textu a zvýšit spád. Pak by to byla bomba, protože Glukhovsky není špatný spisovatel a má množství nápadů. Prakticky kdykoliv se v knize začne něco dít, propadnete se do stránek jako Alenka zrcadlem a temný svět metra ožije svým vlastním hrůzným způsobem, který je plný příšer, mutantů a ďáblů. Dříve nebo později ale přijde zase na řadu nějaké to zamyšlení, které je ale jen mlácením prázdné slámy a slova knihy se začínají táhnout jako žvýkačka na podrážce bot.
Osobně mi také vadilo prolínání snů Arťoma s reálným světem, které vytvářelo až přílišnou psychedelii. Ke konci jsem už začínal trochu trpět, ale kapitoly ze zamořeného povrchu mě udržely při knize až do konce.
Hostitel se opřel o loket. Ve žlutém světle svíčky mladík
rozeznal jeho rozmrzelý obličej.
„Stopaři tvrdí, že když se ocitneš tam nahoře, nesmíš se dívat na
Kreml, hlavně ne na hvězdy na věžích. Jakmile se totiž zahledíš,
nedokážeš od nich odtrhnout oči. A čím déle se na ně díváš, tím
víc tě začínají přitahovat. Není přece náhoda, že všechny brány
Kremlu jsou dokořán.“
Musím uznat, že finále velmi zlepšuje celkový dojem z knihy a přestože není ničím originálním, obsahuje několik působivých scén a atmosférou nešetří. Takže po zaklapnutí knížky jsem ochoten pár bodíků přidat a ohodnotit ji na 70%, tři hvězdičky z pěti či jednoho stříbrného bludišťáka.
Dílko je to hodně přemýšlivé, aniž by kolikrát mělo o čem. Svět a jeho uspořádání je pro autora mnohem důležitější než váš průvodce po něm. Občas se můžete ztrácet v prolínajících se vizích a tempo vyprávění někdy nepříjemně zakolísá. Vedle toho dostanete pořádnou porci apokalypsy takového rozměru, že by se za ní nemusel stydět ani Roland Emmerich a atmosféru temnou jako všechny hříchy lidstva. Kniha je to dobrá a nelituji, že se mi dostala do rukou, ale nic mě neponouká k tomu, přečíst si ji znovu.
A co se týče té poznámky o fanoušcích počítačových her? Inu pokud si knihu někdo koupí proto, že se mu líbila hra a že toto by mohlo být její fajnové literární zpracování bude asi silně zklamán. Akce tam příliš není a i když nastane, působí trochu odtažitě, protože Arťom má do svalnatého bijce stejně daleko jako Jevgenij Pljuščenko k Arnoldu Schwarzeneggerovi. Pokud ale neočekáváte od knihy rachocení samopalů a statečného hrdinu probíjejícího se přes hordy nepřátel mohla by se vám líbit.
- Dmitry Glukhovsky: Metro 2033
- vydal: Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2010
- přeložil: Rudolf Řežábek
- přebal: 3H Creative Studio
- 472 stran / 399 Kč
