Město (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Stella Gemmell
 |
Město je starodávné, mnohovrstvé. Kdysi bývalo prosperující metropolí, nyní se ale rozrostlo za své hranice, vyvolává nesčetné války se sousedními kmeny a vše, co dříve bývalo zelené a úrodné, mění v pustinu. Ve středu Města žije císař. Viděl ho jen málokdo, ale ti, kterým se to podařilo, ho popisují jako muže v nejlepších letech, přestože by měl být stařičký. Někteří lidé ponuře spekulují, že už není člověk, pokud jím vůbec kdy byl. Hrstka pak dospěla k zoufalému závěru, že válka skončí pouze tehdy, když ukončí císařův nepřirozeně dlouhý život.
Povstalci v bludišti stok Města, kde chudáci bojují ve tmě o přežití, i na krví promáčených bojištích, kde jen málo hrdinů dokáže vydržet nekonečné obléhání, upínají své naděje k jednomu muži – Shuskarovi. Bývalý císařův generál byl kdysi dávno zrazen a je považován za mrtvého. Pod různými falešnými jmény ale přežil, zřekl se Města a schovává se před svým nesmrtelným nepřítelem. Teď ale nadešel čas, aby se pustil do poslední bitvy za osvobození Města od stvůry, která se uhnízdila v jeho srdci a tahá za nitky, které udržují zemi ponořenou v krvi.
Ve snech se často ocital ve svěžím, zeleném údolí. Šedivé hory na vzdáleném obzoru pokrývaly třpytící se sněhové čepice. Klečel na kolenou v bujné, vlhké trávě. Každé stéblo bylo obtěžkané kapkami rosy a on rukama probíral chladivou tekutinu. Pak zvedl mokré ruce k tváři a stíral si jimi pot, krev a bolest. Potom vstal a rozhlížel se. Nikoho neviděl, žádné zvíře ani ptáka. Vzduch byl čerstvý, jako by ho nikdy nikdo nedýchal. Přemítal, jestli je to úsvit světa.
Jednou se zeptal věštce, co má ten sen znamenat. V týlu armády, když čekali na bitvu, (ačkoli Bartellus si nemohl vzpomenout, jaká to byla armáda ani jaká bitva), si postavil stan vrásčitý stařec, malý jako dítě. Po celou noc tento muž uklidňoval svou prací vyděšené vojáky, kteří před bitvou hledali útěchu.
„V tom údolí jste se narodil, generále,“ pověděl mu stařec a přitom se usmíval skrz poničené zuby. „Význam je jasný. Zelená vypovídá o plodnosti a údolí představuje nějakou ženu. Vašemu narození požehnali bohové. Budete dlouho žít, budete mít mnoho synů, a než zemřete, vrátíte se do toho údolí.“ Podíval se Bartellovi přes rameno – už vyhlížel měďák dalšího zákazníka.
Generál však zůstal sedět. Zamračil se. „Tvá slova mi nejsou jasná, starochu,“ řekl. „To údolí je má matka, nebo je to místo, kde jsem se narodil?“
„Obojí,“ odpověděl stařec vyrovnaně. „Zelené údolí…“
„Já jsem se totiž,“ odporoval Bartellus, „narodil na pusté planině Garan-Tse, uprostřed Třetí bitvy následníků. Do výkřiků mé matky znělo jako ozvěna úpění umírajících mužů a všude, všemi směry byla jen krev a bahno.“
Stařec na něj nedůtklivě zamžoural. „To je jen obrazné údolí,“ vysvětloval. „Všichni lidé se rodí v krvi a bolestech. Ale vy jste obklopen plodností. Máte syny?“ Bartellus kývl. „A jste bohatý?“
A když Bartellus znovu přikývl, staroch jen pokrčil rameny. „Pak jste šťastný muž.“
„Většina lidí by to o mně netvrdila,“ zavrčel Bartellus.
„Jste přece generál, generále,“ oponoval jemně věštec. „A žijete. Většina lidí by naopak nemoha tvrdit, že jste nešťastný.“
¤ ¤ ¤
Myriády odvodňovacích kanálu vsákly všechen déšť. Vtáhly jej do prastarého sytému trubek a rour, propustků a kanálků a odtáhly jej hluboko pod Město. Většina vody odtekla širokými struhami do velké řeky Menander, která protékala středem Města. Celá tíha deště se vsákla vrstvami historie Města, hluboko až tam, kde byly zhroucené a rozbité kanály, zploštělé břemenem času. Tisíce větví, naplavených v propustcích a protažených rozbitými mřížemi, vydrhly stěny kanálů, smyly špínu a smetí za celá léta. Na pár dní tak byly Chodby vyčištěné od odpadků a vzduch voněl po trávě a čerstvé hlíně.
Rosomák, usazený na vrcholu Žravé brány, si natáhl packy a rozložil své hubené tělo podél kusu trámu. Přimhouřenýma očima pozoroval, jak někteří Obyvatelé proplouvají mezi převalujícími se sudy brány, které je drtí. A potom zavřel oči a usnul.
Když rozbouřené vody rozervaly most, Elija se po něm právě vlekl krůček po krůčku. Bál se jen o svou sestru. Pokud zemřu, nebudu ji moci zachránit, přemýšlel. Zoufale se držel dřevěného prkna a snažil se přežít. Voda ho dlouho bičovala a mrskala jím. Konečně se přestal pohybovat a dokonce zjistil, že může dýchat. Vděčně se zhluboka a bolestivě nadechl. Jeho útlý hrudník byl celý bolavý a pohmožděný. Otevřel oči, načež zjistil, že se nachází v úplné tmě. Visel vzhůru nohama, zamotaný v lanech. Možná to byla lana z mostu. Nedaleko pořád slyšel dunění vody. S obavami zkusil pohnout rukama a nohama. Všechno ho bolelo, ale zdálo se, že nemá nic zlomené. Mohl se hýbat, ale nemohl se vymotat. A i kdybych se osvobodil, myslel si, kam v té tmě půjdu?
Visel bezmocně na zdi kanálu, v naprosté tmě, hluboko pod městem, spoutaný jako koza, přichystaná pro obětování. Začal křičet.
Bartellus nabyl vědomí. Okamžitě poznal, že se okolní atmosféra změnila. Dusivý puch, který působil na jeho smysly po všechny ty bezpočetné, zoufalé dny, najednou zmizel. Vzduch byl lehčí a voněl po mokrém seně, shnilém ovoci, kouři a slabě i po květinách. Bartellus ležel na zádech a jeho tělo v tom moři bolesti sotva přežívalo. Na hrudi mu spočívala jakási tíha. Otevřel oči, natáhl krk a uviděl malou holčičku. Nehýbala se. Myslel, že je mrtvá, ale když se pokusil posadit, mimovolně zaúpěl, a dívka se probrala a slezla z něj. Oči v jejím vyzáblém, bledém obličeji byly obrovské.
Pak se podívala nahoru a okolo sebe. Bartellovi došlo, že jeho oči opravdu vidí. Nacházeli se v kulaté kamenné komnatě. Na promočených stěnách se pohybovaly stíny z pochodní, uchycených v konzolách všude kolem. Kdysi na ty zdi někdo namaloval černé a bílé obrazy plachtících ptáků a poletujících per, teď už však byly vybledlé a málo viditelné. Bartellus s dívkou seděli na masivní římse vysoko nad proudem, jenž se v hlubokém kanálu propadal středem komnaty. Bartellus si položil hlavu nazad a odpočíval, přičemž si prohlížel ptáky, jak se tajuplně lesknou ve světle pochodní. Nic víc dělat nemohl.
Pak zaslechl šeptání. Znovu zvedl hlavu. Skrz žluté světlo k nim přicházela postava v plášti s kapucí. Pohybovala se jako přelud v jižní poušti. V Bartellovi už všechny jeho vojenské instinkty dávno zmrtvěly, proto zůstal ležet nechráněný až do chvíle, kdy osoba došla až k nim a zastavila se. Starý muž zahlédl pod okrajem pláště špičku meče. Pomyslel si, že by se měl pohnout a bránit sebe i dítě, ale neměl sílu.
„Nejste mrtví,“ promluvil lhostejný ženský hlas. Zlehka se odrazil od mokrého kamene. Bartellus byl na pochybách, zda je ta žena chtěla ujistit, nebo jestli svá slova pouze prohlásila jako fakt.
„Zachytila nás voda po bouřce,“ vysvětloval jí, ale při řeči si uvědomil, že žádné vysvětlování nejspíš není potřeba. Žena samozřejmě neodpověděla, jen se nad ním mlčky tyčila. Její přítomnost ho znepokojovala. Ztěžka se posadil. Celé tělo měl pohmožděné a záda rozbolavělá.
„Děvče potřebuje suché oblečení, jídlo a na pití čistou vodu,“ řekl ženě.
Chvíli trvalo, než odpověděla. Pak studeně řekla: „Jistě máš pravdu. Ale proč mi to povídáš?“
Nad vyčerpáním převážil pocit zuřivosti. Vojákovi vzplála v hrudi vzácná jiskra.
„Ubožáci, kteří tu žijí, jsou sice kalem Města,“ řekl. „Ale po dle mých zkušeností, mladá dámo, nikdo z nich nepotřebuje vysvětlovat, proč napůl utopené dítě potřebuje vodu, jídlo a pohodlí! Pokud nemůžeš poskytnout tomuhle děvčeti pomoc, kterou potřebuje, tak nás aspoň zaveď k někomu, kdo to udělat může!“
Jeho slova zněla i jemu samotnému nadutě a dítě začalo plakat. Bartellus byl bezradný. Došlo mu, že dívku vyděsil.
Žena na děj dál hleděla a nehýbala se. „Tohle není stánek trhovců, sirotčinec ani špitál, starochu.“
Tentokrát se mu podařilo udržet zlost na uzdě. „Ne,“ odpověděl uvážlivě, „ale ty jsi dobře živená, jak se tak na tebe dívám, a určitě je tu nějaká skupina. Nevěřím, že bys nemohla tomu dítěti donést talíř s jídlem. Žádám snad tak mnoho?“
„Proč myslíš, že je tu skupina?“ zeptala se žena.
Kývl směrem k pochodním. „Kdekoli v Chodbách by nehlídanou pochodeň ukradli za pár vteřin. Takže na tomhle místě působí nějaká autorita, a uznávaná.“
Pokývala v temné kapuci hlavou. „Výborně. Pojď, dítě,“ řekla, obrátila se a odcházela přes vymalovanou komnatu zpět.
Holčička se podívala na Bartella. Ten se povzbudivě usmál, a tak se vydala za ženou. Často se ovšem ohlížela, aby se ujistila, že starý muž je stále na svém místě.
Jakmile ty dvě zmizely, Bartellus se s námahou zvedl. Užasl, když zjistil, že nemá žádné kosti zlomené. Přešel ke kraji proudu a tam si dlouze, požitkářsky ulevil. Povzbudilo ho to a vydal se za ženou a za dítětem.
Prošel kruhem pochodní, načež jej znovu obklopila tma. Chvíli musel mrkat, než dostal z očí pryč špínu. Potom uviděl slabou zář. Obloukem po jeho pravé straně probleskovalo světlo. Stála tu zamřížovaná brána. Byla otevřená. Prošel jí a sledoval světlo, až dorazil ke kulaté komnatě, již osvětlovalo nikoli pichlavé světlo z pochodní, ale měkké svíčky. Stály jich tu spousty. Voják přimhouřil oči. Všude kolem se vypínaly kamenné pilíře, jejichž ozdobné hlavice byly vytesané ve tvaru sedících a hlídkujících ptáků. Místnost působila velmi staře a pohledy kamenných ptáků Bartella skličovaly.
Po děvčeti tu nebylo ani stopy, zato žena seděla u širokého dřevěného stolu. Sundala už mezitím kapuci a její vlasy se teď ve světle svíček rudě leskly. Měla mladou tvář, ale v koutcích očí, fialových jako violky, už se jí hromadily vrásky, způsobené životními zkušenostmi. Přes stehna měla položený vytasený meč.
„Kde to jsme? Co je tohle za místo?“ zeptal se jí.
„Obyvatelé mu říkají Chodba strážců. Bojí se sem chodit. Bojí se mých kolegů a mě.“ Líně položila ruku na jílec meče.
Bartellus k ní znovu pocítil odpor. „Pokud jsou tví kolegové něco jako ty, pak se Obyvatelé asi spíš bojí ostrých jazyků než ostrých mečů.“ Zamračila se na něj. „Nejdřív žádáš o pohostinnost, a pak mě urážíš?“
Rozhlédl se po komnatě, jako kdyby ho její slova ani meč nezajímaly. Na druhém stole stál džbán s vodou a podnos s masem a sušenkami. Žaludek se mu svíral hladem. Nonšalantně přejel jídlo očima. Raději by vyhladověl k smrti, než by svou potřebu ukázal téhle protivné holčici. „Jsi nedůtklivá a zbytečně rychle se rozzlobíš,“ poznamenal jemně, jakoby to nebylo důležité. „Kdybys byla jedním z mých vojáků, nesvěřil bych ti ani nožík na ovoce, natož meč.“
Žena s mečem v ruce vyskočila od stolu, ale vtom se ozval jiný, tichý hlas: „Indaro!“
Bartellus se rozhlédl. Příchozí stála v úzkém klenutém vchodu a napůl ji kryl nástěnný závěs. Měla dlouhé vlasy, bílé jako led, a zvrásněnou tvář. I ona oblékala přiléhavou koženou tuniku, stejně jako ta dívka Indaro. Ale zatímco mladší žena nosila kožené kamaše jako důstojník jezdectva, starší si vzala dlouhou tmavomodrou sukni a blyštivé boty. Okolo ramen jí splýval hnědý svrchník a na hrudi se jí lesklo stříbro. „On má pravdu, děvče. Moc snadno se urážíš,“ řekla. Indaro neodpověděla, ale na pokyn starší ženy odkráčela z místnosti.
„Kdyby byla jedním z vašich vojáků, generále, už by byla dávno mrtvá,“ pronesla žena, když Indaro odešla.
Bartellus cítil, jak se mu svírá hruď. Přes všechny hrůzy a strádání v Chodbách už si začínal zvykat na to, že je neznámý muž, jehož už nikdo neštve a nepronásleduje.
Žena přešla ke stolu a nalila sklenici vody. Podala mu ji. Byla vysoká a vznešená a on přemítal, kdo by to, ve jménu Bohů ledu a ohně, asi tak mohl být.
„Měl bych vás znát?“ zeptal se.
Udiveně se na ni podívala. „A neznáte?“ odpověděla. „Tak tedy já jsem Archange Vincerus. A jak vám se říká?“
Voják zaváhal. „Bartellus,“ řekl konečně.
„Příjemné jméno. Docela běžné. Hlavně u mužů z armády.“ Otočila se, vzala talíř s jídlem a podala mu ho. Vzal si sušenku a zakousl se do ní. Tou chutí a vůní v ústech se mu až zatočila hlava. Pomalu usrkl doušek vody.
„Archange. To jméno znám.“ Proklínal svou zrádnou paměť, v níž se jeho zážitky točily, uháněly, klesaly a plynuly jako mlžný závoj nad ledem. „Kdo jste, paní, a proč žijete v téhle stoce?“
„Nežiji tady. Jen to tu navštěvuji,“ řekla ostře.
Bartella najednou povýšené způsoby těch žen omrzely. Proč se staral o to, co si o něm myslí? Vzal talíř s jídlem, usedl ke stolu a bez ostychu začal jíst. Ona si sedla taky. Chvíli mlčela, zatímco on hltal maso a zbytky sušenek. Vypil dvě sklenice čisté vody. Chutnala jako ranní rosa na trávě.
A pak zavřel oči a opřel se zády o vysoké opěradlo židle, aniž by si všímal své společnice. Zjistil, že se mu v mysli mírně vyjasnilo. Dovolil si vzpomínku na ty druhé dvě děti, na své syny. Viděl je ve sluncem ozářené zahradě. Mávali mu, když od nich naposled odcházel. Starší Joron kynul nad hlavou dřevěným mečem, který mu otec toho dne vyrobil. Batole Karel mával podle bratrova příkladu vzrušeně také, ale byl ještě moc mladý na to, aby chápal, co se děje. Přestal mávat, jakmile zahlédl jedno z mladých štěňat. Batolil se k němu a Snowy, bílá fenka, proběhla zahradou, aby ohlídala své mládě. To byl Bartellův poslední pohled na menšího syna – jak chlapec boubelatýma rukama objímá krk trpělivého psa, přičemž na tátu už zapomněl.
Vojákovi se po tvářích řinuly slzy.
Jeho žena Marta nebyla venku, nemohla ho vyprovodit. Ležela v posteli, vyčerpaná posledním stádiem namáhavého těhotenství. Políbil ji na rozloučenou a slíbil, že bude do zimy doma. Nebál se o ni; její dva předchozí porody byly těžké, ale synové se narodili zdraví a ona v průběhu několika dní znovu nabyla sil. Litoval, že tam nebude, viděl by tak narození své dcery. Byl si jistý, že tentokrát to bude dcera.
Nemohl si vzpomenout na to, jak Martu políbil na rozloučenou. Věděl určitě, že to udělal, poněvadž to dělal vždycky. Jenže tenkrát ho zneklidňovalo blížící se vojenské tažení a políbil ji bez přemýšlení, dal jí jen všední hubičku na tvář. Poslední políbení.
Pak odjel pryč se svým starým přítelem Astinorem Redfallem, který ho přijel povolat. Onoho zářivého rána ještě nevěděl, že jde ke krátkému soudu, a že se mu dostane trestu. Tehdy a ještě ani rok poté nevěděl, že do hodiny ležela celá jeho rodina mrtvá a vytoužená dcera vyhozená z velké trhliny v Martině břiše.
- Stella Gemmell: Město
- Fantom Print, 2014
- překlad: Jan Kozák
- obálka: Raymond Swanland