Město , Stella Gemmell
 |
Město je starodávné, mnohovrstvé. Kdysi bývalo prosperující metropolí, nyní se ale rozrostlo za své hranice, vyvolává nesčetné války se sousedními kmeny a vše, co dříve bývalo zelené a úrodné, mění v pustinu. Ve středu Města žije císař. Viděl ho jen málokdo, ale ti, kterým se to podařilo, ho popisují jako muže v nejlepších letech, přestože by měl být stařičký. Někteří lidé ponuře spekulují, že už není člověk, pokud jím vůbec kdy byl. Hrstka pak dospěla k zoufalému závěru, že válka skončí pouze tehdy, když ukončí císařův nepřirozeně dlouhý život.
Povstalci v bludišti stok Města, kde chudáci bojují ve tmě o přežití, i na krví promáčených bojištích, kde jen málo hrdinů dokáže vydržet nekonečné obléhání, upínají své naděje k jednomu muži – Shuskarovi. Bývalý císařův generál byl kdysi dávno zrazen a je považován za mrtvého. Pod různými falešnými jmény ale přežil, zřekl se Města a schovává se před svým nesmrtelným nepřítelem. Teď ale nadešel čas, aby se pustil do poslední bitvy za osvobození Města od stvůry, která se uhnízdila v jeho srdci a tahá za nitky, které udržují zemi ponořenou v krvi.
Indaro uhnula před bodným úderem, zavrčela a oběma rukama zabořila svůj meč nepříteli do krku. Kost křupla jako stará větev. Vytáhla zbraň právě včas, aby vykryla sečný úder zprava. Navíc jí do štítu narazilo vržené kopí, které jen o vlásek minulo její obličej. Po téhle ráně pozbyla rovnováhu. Otočila se, máchla mečem vpravo a nepřítele rozpárala. Jen zavřeštěl. Pozvedla štít, čímž zablokovala vražedný úder zleva. Potom vysoko sekla a zabila jednoho válečníka bez přilby.
Doon vedle ní vyskočila na záda nějakého mrtvého muže a rychlými švihy podřízla hrdla dvěma útočníkům. Chvíli postála, usmála se na Indaro a pak sestoupila ze zad mrtvoly dolů.
Indaro ustoupila od vojáka, který se zmítal v agónii u jejích nohou, a vrazila mu meč do srdce.
Potom se rozhlédla a snažila se vyciťovat rytmus boje. Válečníci Města od rána vytrvale postupovali kupředu a krok za krokem potlačovali útok nepřátel. Sluneční světlo se vkrádalo pod zakrvavené brnění u jejího krku. Bojují už od úsvitu a teď je skoro poledne. A pořád jsou silní. V té malé přestávce kolem ní proběhli dva spolubojovníci. Zamířili k nepříteli a s řevem se vmísili do bitky.
Kousek před nimi se jeden z nepřátelských vojáků osvobodil a vrhl se na ně. Doon vydala bojový pokřik, pronikavý vřískot, po němž nepřátelům tuhla krev v žilách, a vyrazila na něj. Sehnula se před prudkým máchnutím a prosekla mu mečem koleno. A už k nim běželi tři další nepřátelští vojáci. Indaro přeskočila mrtvého muže a hned se jim postavila. Nejdřív zablokovala výpad, načež muže málem zpětným úderem setnula. Druhý bojovník sekl Indaro do boku a třetí už mířil ránu na její tvář. Ale vtom se zjevila Doon, zablokovala jeho ránu pozvednutým mečem a pak ho rozdrtila.
Se znepokojeným výrazem se obrátila k Indaro. „Je to zlé?“ Indaro pokrčila rameny. „Jen povrchové zranění.“ Netušila, jak moc je zraněná. Rána byla strnulá, ale Indaro cítila, jak jí pod koženou suknicí stéká po boku krev. Nebo to možná byl pot.
Rozhlédla se, překročila jakési mrtvé tělo a sehnula se. Přitom sebou trhla – rána bolela. Sebrala spadený štít Modrých a svůj starý a prasklý odhodila. Nový štít navlékla na levou ruku, aby si chránila poraněný bok. Zamyslela se – kolik štítů už od rána vystřídala? Šest, možná sedm. Štíty Modrých byly nejlepší.
Napravo vrávoral voják v červeném brnění, omámený ránou mečem. Indaro se chystala, že mu půjde na pomoc, ale vtom muže sekl do krku nepřátelský voják. Vytryskla krev a Modrý se obrátil k Indaro. Mračil se a po plavých vousech mu stékala čerstvá krev.
Indaro zaútočila. Nepřítel se ráně vyhnul a Indaro jen tak tak unikla před vražedným protivýpadem. Přesto jí voják protnul mečem koženou vestu. Tohle je zručný bojovník, pomyslela si a začala sbírat síly. Modrý po ní znovu vyrazil s vražednou rychlostí. Indaro pochopila, že bojuje o holý život. Zoufale se vyhýbala a blokovala rány – a nepřítel ji krok za krokem tlačil vzad. Ten muž bojoval ladně. Když se Indaro podívala do jeho klidné tváře, poznala, že si s ní jen hraje. Mohl by ji v mžiku zabít.
Jak ustupovala, vrazila nohou do mrtvého těla. Pozbyla rovnováhu a Modrý jí zaútočil přímo na srdce. Neohrabaně uhnula a spadla na koleno. Pak máchla štítem směrem nahoru. Nepřítel stál nad ní a ona viděla, jak ji pohledem hodnotí.
Najednou zavřeštěla trumpeta a zavelela nepříteli na ústup. Muž se zarazil a pak ustoupil. Spořádaně se i se svými druhy stahoval zpět, přičemž chránili své zraněné. Indaro ho ze země pozorovala, jak odchází. Štít držela stále ještě pozdvižený. Pak malátně vstala, náhle přemožená únavou, a vstoje čekala na rozkazy. Za chvilku prořídlými řadami zaznělo: „Zpět k náspu!“
Indaro se dívala kolem, kde je Doon. Pomáhala jednomu zraněnému druhovi do bezpečí. Indaro se vracela k náspu, který ráno za úsvitu opustili, přitom se každou chvíli ohlédla na ustupující armádu Modrých. Na všech stranách, kam jen oko dohlédlo, se válel šedý prach a mrtvoly mezi spoustou krve. Nerostly tu rostliny, stromy, nebyly tady kopce ani jiné zřetelné body v krajině. Nejspíš už na tomhle prostranství o několika stech stopách bojovala aspoň tucetkrát. Ničím se nelišilo od jiných bitevních polí. Pokaždé cítila potřebu udělat tu nějakou značku, která by sdělovala, kolik statečných mužů a žen zde padlo a obětovalo za Město svou životní mízu. Chápala dobře, proč staří budovali kamenné mohyly jako připomínky míst, kde došlo k bitvám. Smutně se usmála. To by tahle zaprášená planina musela být poseta mohylami a každá by vypovídala o nějakém střetu v bitvě, která trvala už půl roku. Vzpomínala, jak na téhle pláni bojovali v zimě, nohy i ruce obalené vlnou. Obě armády se bály omrzlin, což jim při boji jen překáželo. Teď bylo časné léto a pot z ní tekl proudem. Zanedlouho udeří taková horka, že vojáci začnou po stovkách umírat žízní a na úpal.
„Indaro!“
Ohlédla se. Zjistila, že se zatoulala od své roty poněkud stranou. Klusal k ní důstojník.
„Jsi zraněná?“ zeptal se.
Vzpomněla na zranění na boku a s námahou sundávala brnění. Odchlípla vestu. Důstojník se krátce podíval na ránu. „Máš štěstí,“ řekl. „Zašijí ti to.“
Ukázal k lazaretu, ale jakmile se otočil zády, Indaro si sedla na zem do prachu. Rána krvácela, ale ne moc a ona se nechtěla přidat k vážně zraněným. Jejich výkřiky a úpění se nesly po celé planině, zatímco chirurgové dělali svou strašlivou práci.
Seděla na místě a čas pomalu ubíhal. Potom si vedle ní dřepla Doon a podala jí džbánek s vodou. „Je ti dobře?“
„Až se to uklidní, dám si to zašít.“ Indaro vypila půlku vody, lehla si do prachu a povzdechla. „Jsem unavená,“ vysvětlila.
Ucítila, jak jí Doon bere meč z ruky. Byl přilepený k její kůži, celý lepkavý od krve. Uslyšela, jak zajel do pochvy. Doon jí sundala brnění a Indaro, jakmile ucítila volnost na hrudi, lačně nasála vzduch, třebaže páchl krví. Doon jí zlehka nadzvedla hlavu a podsunula pod ni cosi měkkého.
A potom Indaro usnula a vzdálené výkřiky raněných se ve snu o domově změnily v křik mořských ptáků.
Domov byl hebký šedivý kámen na vrcholku strmého šedého útesu, místo, kde ve slunečním svitu kroužili a křičeli racci.
„Drž se stranou od útesu,“ říkali jí vždycky. „Nechoď až ke kraji.“
Ale jí byly teprve tři a neměla ponětí, co je to útes. Docapkala ke kraji a sledovala velké bílé ptáky, jak se vznáší v modrém světle. Mávala rukama, snažila se je napodobit – a poskakovala na trávě. Když se podívala dolů, nedokázala pochopit, co vidí. Dál už nebyla zem, před jejími prsty u nohou nebylo nic, jen daleko vpředu bílé jiskry.
„Daro, nehýbej se! Zůstaň stát, dítě!“
Byl to tatínkův hlas a ona se otočila tak rychle, že málem spadla. Pak ji popadly hrubé paže a svíraly ji tak pevně, až to bolelo. Na tvářičky se jí vykutálely teplé slzy.
Indaro se ve spánku pohnula a pokusila se otočit, avšak bolest v boku ji probudila. Obrátila se tedy na záda a hleděla do tmavnoucího nebe. Potom malou holčičku zavřeli v šedém domě, k němuž patřily pěstěné zahrady, plné ušlechtilých květin a vkusně upravených cestiček. Když po letech znovu vystoupala na útes a podívala se na příboj hluboko pod sebou, křik racků tišil bolest v jejím srdci. Její matka tu noc zemřela. Otec seděl u svého stolu a nepřítomně zíral do zdi. Indaro právě ten den minulo šestnáct a začínal jí nový život.
Šedý dům stál vysoko nad Městem, čelem k zapadajícímu slunci. Indaro po velkou část života neslyšela o Městě vůbec nic, a pokud ano, netušila, že je součástí tohoto města, že k němu náleží.
A tak o těch šestnáctých narozeninách přišli do domu dva vojáci a vzali ji pryč. Minuli tiché stráže, ostražité sluhy, přičemž matka stále ležela na smrtelné posteli a otec, zdrcený žalem, jen bezmocně seděl. Indaro odvedli do výcvikového tábora na jihu, kde zůstala dvacet dní. Naučili ji tam, jak zabíjet Modré, navlékli jí uniformu po nějakém mrtvém bojovníkovi, dali jí starý meč a poslali na pustou planinu Araz, aby bojovala v bitvě. Ta později vešla ve známost jako Ústup od Arazu, slabé místo v dějinách Města a ostuda těch, kdo ji přežili.
Ještě když bylo Indaro deset a dostávala všechno, co jen na světě chtěla, představili ji šermířskému mistrovi. Byl to štíhlý postarší muž se zjizveným obličejem, který ji učil rafinovanému umění meče. Má v sobě přirozenou ladnost a rovnováhu, říkal zdvořilý starší pán, a matka se usmívala a otec se dmul samou pýchou, když viděl, jak rychle si jeho dcera osvojuje dovednosti prvotřídní bojovnice.
Jenže na pláni Araz tyhle dovednosti moc k potřebě nebyly. Proti jednotkám Města vytáhla jedna z největších armád, jakou kdy svět viděl, a za dva dny nepopsatelného masakru je zcela zničila. Nepřátelé po celou dobu jen sekali do masa, kovu a kostí, dokud se oběť nepřestala hýbat. Byla to bitva, kterou nikdo nepřežil. Nebo alespoň žádný z těch, kdo žili, nepřiznal, že se jí zúčastnil. Indaro si ty dny vybavovala jen v záblescích, prosáklých krví. Například jeden z nich – v chatrném koši z vrbového proutí ji táhnou nahoru za Zeď vítězství. Nic z toho, co zažila za ty dva dny bitvy, se nevyrovnalo hrůze, jakou cítila v těch posledních chvílích. Ten děs, že naděje – nenadálá a nečekaná po tom všem zoufalství a beznaději – v poslední chvíli selže kvůli nějaké nepřátelské střele. Byla jedna z posledních, koho vytáhli po zdi do bezpečí. Ostatní proutěné koše protivníci zničili a zbývající přeživší, kteří se navzdory všemu dostali až k úpatí zdi a měli pomoc na dosah, pochytali a povraždili.
„Je načase, aby sis to dala zašít,“ promluvila Doon.
- Stella Gemmell: Město
- Fantom Print, 2014
- překlad: Jan Kozák
- obálka: Raymond Swanland