Měsíční zahrady, Steven Erikson
 |
„Líčením, o čem kniha vypráví, nebudu mařit tvůj čas, milý čtenáři. Život je krátký, takže bys mohl vydechnout naposled, než bych s tím líčením byl hotov. Povím ti raději, o čem kniha nevypráví. Nevypráví o sklonu k samovolným potratům…“
Máte pravdu, moc originální to není. To samé – jen trochu pozměněné – použil už Jerome Klapka Jerome ve své knize Tři muži ve člunu. Ale i tak se mi tato věta hodila na úvod recenze – kdybych měl totiž podrobněji převyprávět děj knihy, potřeboval bych na to rozhodně víc než půl stránky. Zkusím vás alespoň trochu uvést do obrazu.
Císařovna Malazské říše Laseen se rozhodla dobýt celý známý svět (a možná i ten neznámý), a to rozhodně ne mírovou cestou. Díky svým Spárům (profesionální zabijáci) si nemusí dělat starosti s nepřátelskými mágy a díky verbířům si nemusí dělat starosti s vojáky. Nikdo jí zatím neodolal. Zatím jen vždy přišla, viděla a zvítězila… Ovšem po devíti letech vlády už to vypadá hůře. Na některých místech se objevuje úspěšný odboj a míst k dobývání neustále přibývá. Lidé se netváří nijak spokojeně pod krvavou tyranií a ne všem se zamlouvají čistky ve vlastních řadách. Je proto důležité zasadit zdrcující úder do srdce nepřítele. Tím srdcem je poslední svobodné město: Darúdžhistán. Jenže pak se do toho vloží bohové, jejichž úmysly jsou nevyzpytatelné…
Tím jsem opravdu jen velmi hrubě načrtl průběh knihy. Celkový děj je daleko složitější a rozsáhlejší. Ale stačilo by, abych ho jen trochu rozvedl, a už bych se z toho nevymotal. Hlavní příčinou je to, že zápletka se v knize neustále vyvíjí a mění, a proto není jednoduché ji popsat. Jak už jsem řekl, život je krátký…
Velká výhoda (pro některé čtenáře možná i nevýhoda) knihy je v tom, že místo zdlouhavého úvodu, kde se pomalu začne formovat zápletka, zde jste už od začátku uprostřed děje. Postavy se vynořují jedna za druhou a vy ani netušíte, na kterou se máte zaměřit. K tomu člověk nemá možnost ani trochu se rozkoukat a už kolem něj lítají mrtvoly postav hlavních i vedlejších. Historii jednotlivých hrdinů autor moc nerozebírá, stejně jako historii svého světa. On to prostě bere tak, že postavy v knize takové věci vědí, a to, že je neví čtenář, je už jen a jen jeho problém. Samozřejmě že mu všechny souvislosti odhalí, ale po troškách a rozhodně ne na začátku. Ale nenechte se odradit, výsledek stojí za to. Erikson stvořil svět, vybočující ze všech ostatních. Svět hodně založený na magii, která je zde možná ne originálně, ale výborně zpracovaná. To, že má vlastní bohy, historii a poezii, je dnes už pomalu samozřejmostí, ovšem Erikson přidal něco více – temnotu. Jeho svět je tak temný, až to bolí. Lidé, kteří jsou hodní, spravedliví či dobráčtí, jsou zde už dávno mrtví. Hodně to připomíná atmosféru filmu Sedm, kde svět, v němž žijí hlavní postavy, už dávno ztratil budoucnost. Postavy, to je další věc, která zde stojí za zmínku. Není tu snad ani jediná, která by něco neskrývala. Jediná, která by byla úplně čistá, bohy nevyjímaje. Zabijáci, profesionální vrahové, vojáci, šílenci, zloději, temní mágové a intrikáni – to jsou lidé, kteří vás knihou provázejí. A každý se mění a přirozeně vyvíjí – ten, kdo byl hodný, je později zlý, a podobně. Nikdy však dopředu nevíte, kterých postav se to týká… Jednoduše řečeno, žádná veselá bajka to není.
Jazyk knihy je hodně pestrý a vybraný. Erikson není žádný pulpový autor a dokáže se slovy opravdové zázraky. A díky výbornému překladu Dany Krejčové máme možnost se s tímto stylem psaní seznámit o něco blíže.
- Steven Erikson: Měsíční zahrady
- vydal: Talpress, Praha 2002
- přeložila: Dana Krejčová
- obálka: Robert Čermák.
- 576 stran / 289 Kč
Recenze vyšla v časopisu Ikarie.
27. června 2007, Wojta Běhounek