Hlavně se neptejte: PROČ. Ve městě, které je zřejmě moderní, se odkudsi vzalo sanatorium pro mladistvé choromyslné, střihnuté vikoriánskými pochmurnými romány nebo filmovými horory. Nezáleží na tom, protože město samo se na příběhu podílí jen kradmo. Tu a tam zmínka o rekvizitách současnosti, které se ale v samotném sanatoriu nijak výrazněji neobjevují. Žádný středověk, ale také jen velmi málo z dnešních dní. Prostor mimo čas – a rozhodně mimo realitu.
Město přihlíží opodál s potměšilou grimasou a jen přistrkuje nové oběti. Cítíme však, že okázalý nezájem města má svůj účel, že město (nebo ti, kteří v něm rozhodují) tuší, spíš ví, co se ve zdech sanatoria odehrává, a úmyslně se zbavuje těch, kteří mu překážejí… Protože jsou jiní. Překážejí. Ruší. Jsou – duševně nemocní.
Kolik z nás, kterým se pletou sny s realitou a v čase mezi dřímotou a probuzením se stávají někým jiným, si může spolu s dívčí hrdinkou románu šeptat mantru podvržených:
„Jsem blázen, který nikoho nepotřebuje. Všem se hnusím a nic se mne netýká. Jsem potrestána a patří mi to.“
Emě Hockaday způsobila psychickou poruchu násilná smrt jejího mladšího bratra a přivedla ji do Darkwoodu; jistě především proto, že dívka na sebe vztahuje vinu za tragickou událost. Ale možná že je všechno jinak: pod maskou chladné, odtažité a frustrované teenagerky přebývá elfí šlechtična a bojovnice, lady Ronwain. A pak… někde hluboko v její paměti nebo v jiném světě zůstává vize vlaku smrti…
Neptejte se, proč nejsou „vyšinuté“ děti léčeny. Tohle je fantastický svět, chladný, ostrý, plný zvláštních barev a komíhavých stínů. Není to atraktivní thriller z lékařského prostředí.
Nechtějte vědět, proč sanatorium nazvané Darkwood stojí za městem na pokraji přízračného lesa, který mu dal jméno. Pochopíte, že v jeho zdech živoří děti a dospívající hoši a dívky se skřítčí duší, podvrženci Malého národa… nesmrtelné ratolesti elfů, zbloudilí převtělenci, ztracené bytosti s útržky věkovitých vzpomínek.
Ale proč proniká hrůza až do nevlídných zdí Darkwoodu? Jsou jeho vladařské dvory, jeho tísnivé divadlo, jeho postavy a rituály odvozené z komedie dell'arte, z keltských vyprávěnek o skřítcích a vílách, z fantazií romantických poetů nebo z rmutného pradávna, které každý z nás ukrývá pod černým závěsem v koutku vědomí? A co je pak temný les se svými nástrahami a příšerami, lačnými nepřáteli a obyvateli, kteří mohou být i užiteční?
Záleží na tom? Nehádejte, nechte se nést příběhem.
Netíkův román, temný, snový, plný imaginace a důmyslných souvislostí, přijde vhod pozornému čtenáři, který čte mezi řádky a prožívá si dějové obrazy. Přesto je kniha plná napětí, akčních scén s až drastickou působivostí. Připomíná trochu crossover mezi Holdstockovými díly „Les mytág“ a „Lavondyss“ a „Alenkou v říši divů a za zrcadlem“ (což je rozhodně knížka s dost hororovým dějem), ale jde vlastní, velmi osobitou cestou.
Sanatorium „Darkwood“ nemusí čtenář navštívit poprvé. I když by se obešel bez úvodní části „Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana“, daleko víc si text vychutná, pokud ji nevynechá. Zřídka se povede autorovi, aby druhý díl byl stejně dobrý jako první, ne-li ještě zdařilejší, ale „Meluzína“ drží laťku vysoko.
Jestliže v „Zeleném skřítku“ jménem Bo se stala hrdinkou dívenka, v „Meluzíně“ je to dospívající dívka. Chystaná závěrečná část bude vyprávět o mladé ženě: „Tanečnice, věc jménem Sined“ – oškubaná, v nevzhledné košili, hovořící baletními pohyby. Trojice se proplétá třemi knihami: v té poslední se rozuzlí tajemství Darkwoodu i osudy skřítků, kteří našli v sanatoriu vězení – a útočiště před hrozbou Temného lesa.
Možná je sanatorium sám současný chladný a nelítostný svět, ve kterém jsme nuceni žít?
„Ve světě lidí bloudí podvržení. Kde jsou země, které je zrodily? Špína, křik a bolest dneška mění světy i místa našeho původu. Spaluje kořeny této reality, neboť my jsme kořeny. My, první bohové lidských kmenů, jejich učitelé i lovci.“
Není to román ze současnosti, a je víc než pouhá fantasy. Troufám si tvrdit, že Netík se dostal na vlnu New weird možná první z našich autorů: určitě nejvýrazněji. Jsou knihy, ke kterým se budete vracet, a další, u nichž vám připadá, jako byste je sami prožili. Netíkovy romány z Darkwoodu budí dojem, že to vám se zdál ten živý a tajuplný příběh.
V uzavřených blocích sanatoria pro jeho neobyčejné pacienty umírá naděje každý druhý den. To znamená, že každé první jitro se zrodí znovu…

• Ondřej Netík: Meluzína, dívka jménem Ema
• vydaly: Straky na vrbě, Praha 2008
• obálka: Lucie Netíková
• 376 stran / 190 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).