Mega hustej nářez, Bratrstvo krve 3, František Kotleta
 |
Těžko říct, kdo velel útoku na salonek, ale byl to někdo, kdo považoval legionáře za kanónenfutr. Faktem ovšem je, že paradoxně měli proti nám větší šanci než robokopové. Zatímco kartana v bojovém skafandru jsme dokázali zabít jedinou střelou, na kartany vytvořeného upíra jsme potřebovali určitě tři, možná čtyři. Jenže my jsme měli hodně nábojů.
První čtyřka legionářů zemřela dřív, než vůbec dokázala vystřelit. Další skupina už byla tvrdší oříšek. Šli na nás pomalu a systematicky. Kryli se za zdi a stříleli nazdařbůh do místnosti. Kulky lítaly všude okolo, ale to nám nemohlo výrazně ublížit. Zalitoval jsem, že nemám své Desert Eagley. Dalo se s nimi účinně střílet skrze zeď, a vraždit tak bastardy, kteří se za ní schovávali.
Rozhodl jsem se to zkusit i se Šneky.
„Ááááá!“
Nádhera.
„Ty kundy s ulitama střílejí skrz a ještě sejmou legionáře!“ informoval jsem nadšeně Gerharda. Měl jsem z těch Librových udělátek čím dál větší radost.
Za chvíli byla zeď do chodby plná děr. A podlaha za nimi plná mrtvých legionářů.
¤ ¤ ¤
Se třetím útokem si dali načas. Dostali jsme k dobru možná dvacet minut. Brzy nám došlo proč. Sháněli totiž někde dýmovnice. A bohužel je sehnali.
¤ ¤ ¤
„Dýmovnice!“ zařval jsem. Nevím proč, ale ve vypjatých situacích mám prostě tendenci říkat nahlas očividné věci.
Ještěže jsme nepotřebovali dýchat. Na rozdíl od barbara. Mimozemšťan asi prožíval skutečná muka, protože z klece, kterou jsem za chvíli už neviděl, se ozývalo písklavé kašlání. Napadlo mě, že nepřítel našich nepřátel tohle malé dobrodružství asi nepřežije.
Místností explodoval kartanský granát a z oken se vysypalo veškeré sklo. Na tahu byli robokopové.
Po páté explozi se zhroutil kus zdi. Ke kouři z dýmovnice se přidal ještě prach z drcených stěn. Kolem nás už nebylo vůbec nic vidět. A jenom těžko bylo něco slyšet, protože robokopové, kteří se k nám řítili, stříleli z kulometů.
Jediná naše šance byla pokrývat palbou celou oblast. Hlava mi duněla ze všech těch zvuků, ale pořád jsem dokázal klidně střílet. Skrz kouřovo-prachovou clonu jsem dokonce spatřil, jak se nejodvážnější z robokopů zřítil po zásazích k zemi.
¤ ¤ ¤
A pak do místnosti vpadli tři najednou. Šlo to jenom díky tomu, že salonek už neměl dveře a celá stěna sousedící s chodbou zmizela.
„Buch, buch, buch!“ exploze kartanských granátů otřásla místností. Část bočních stěn se zhroutila. Převrácený stůl odletěl tlakem až ke zdi a přimáčkl mě ke stěně. Byl plný střepin a děr. Vypadal jako extravagantní cedník na špagety.
„Prásk. Prásk. Prásk…,“ vystřílel jsem do nich celý zásobník. Dost ledabyle, těžko jsem mohl mířit. Navíc se mi třásla ruka, která byla plná střepin, jako bych měl Parkinsonovu chorobu v pokročilém stádiu. Dva robokopové padli, třetí vystřelil granát.
Směrem ke Gerhardovi.
Exploze vyhodila do vzduchu nejen kus místnosti, ale salonkem se rozletěla i krev a kusy masa.
„Nééééé!“ přeskočil jsem zbytek stolu a vystřílel do kartana zásobník z druhé pistole. Žlutá šťáva z něj stříkala na všechny strany a nakonec i on padnul k zemi.
Vyměnil jsem zásobníky a přes zranění se dobelhal tam, kde dřív ležel Gerhard.
Pořád jsem kvůli dýmu a prachu pořádně neviděl okolo sebe, ale jak jsem se belhal ke Germánovi, zakopl jsem o jeho botu. Byla v ní i jeho noha. Pořádný kus i s holení.
12. března 2013, František Kotleta
