Když Hollywood vztáhne ruce na božstvo, jakým je Max Payne (předem upozorňuji, že jsem oba díly dohrál minimálně třikrát), nemůže to dopadnout dobře. Člověk má téměř tendenci očekávat tragédii s mezinárodními důsledky. Pokusme se nyní rozebrat, zda a proč by se jeho očekávání naplnila.

Důsledně a co možná objektivně zhodnotit tento film je velmi těžké, už jen proto, že je – co se výstavby týče – naprosto necitlivě a brutálně rozetnut na dvě části. Obě tyto části (ke kterým se dostanu dále) vykazují těsnou spjatost se svou předlohou a jejími principy, jenže zatímco ve hře fungují v dokonalé harmonii, ve filmu se na sebe vrhají jako rozzuření psi. Max Payne stojí a padá se stejnojmennou počítačovou hrou. A jakkoli může pravověrný fanoušek ve mně slintat blahem, filmový kritik to označuje za zatracenou škodu a promarněnou šanci.

Venku se prohání sněhová bouře, vichřice odtrhává plakáty z oprýskaných zdí, počestní občané jsou zalezlí doma a ti ostatní v drogových doupatech. Město se vrhá na své vlastní obyvatele jako hladová šelma – Noir York, místo kam slunce nesvítí. Jediný muž si razí nocí cestu za svým osudem. V rukou zbraně, které nikdy nevychládají. Anděl pomsty a vyšinutý maniak. Max Payne.

Myslím, že většině populace se nestává, že by se opakovaně, dobrovolně a ráda nořila do příběhu, který nenabízí nic než beznaděj a depresi nejtěžšího kalibru. Příběhu, jehož hlavní hrdina už na začátku přišel o vše, a přesto je jisté, že jeho cesta skončí tím, že přijde o mnohem víc. Max Payne ho před lety nabídl a podal tak, že se nedalo odolat a mnozí se k němu s pocitem „další týden budu seriózně uvažovat o sebevraždě, ale stejně si zahraju Maxe“ zas a znovu vraceli. K hrdinovi, s nímž se sice lze jen těžko ztotožnit, ale kterému i přesto fandíme. K temnotě, která nenabízí naději, ale přesto, či právě proto, je na ní cosi čarokrásného. K romantickému tématu, jak má opravdu být – krvi, hnusu a smrti. To byl podle mě hlavní důvod jeho úspěchu. Dalšími byly dokonale sugestivní prostředí, skvělá hudba a tzv. bullet time – mód zpomaleného času v přestřelkách.

Odpověď na otázku, co si z výše jmenovaného odnesl film, je jednoduchá a tkví v ní základ jeho reflexe. Zní: všechno. Dopadlo to tak, že zhruba dvě třetiny filmu jsem seděl přikovaný do sedadla, zatínal prsty do opěradel, rychle mrkal a nevěděl, jestli mám dřív juchat nad hudbou, naprosto úchvatným prostředím (zvlášť nad místy přímo převzatými ze hry, jako Roscoe Street Station), nebo v depresi přemýšlet, zda se mi podaří přehryzat vlastní žíly. Opravdový noir film se vším všudy (zásadami jak příběhovými, tak technickými – Max Payne se věrně drží prachbídného osvětlení, ideálně skrze žaluzie, a spousty temných koutů) na trhu citelně chyběl. Jen těžko by se hledal lepší materiál k jeho realizaci než právě Max Payne, leč dále se dostanu k velkému ale.

Zhruba v oněch dvou třetinách, tedy když se Max vrátí do řeky, v níž si plave na začátku, aby se následně vrhl do retrospektivního vyprávění, přichází zmíněný zlom. Mám podezření, že scénáristu na tom místě vyhodili, režisér začal předlohu hrát až moc a dekoratérovi spadla na nákresy paleta s pestrými barvičkami.

Max se nadopuje drogami, podlehne šíleným vizím, zároveň se stane superválečníkem a nevšímaje si čehokoli, včetně kulek zavrtávajících se mu do hrudi, jde a se sveřepým výrazem rozstřílí všechno, co se hýbe. K tomu provádí takové kousky jako zpomalený skok vzad s trojitým výstřelem z brokovnice. Dialogy po zbytek filmu se zredukují zhruba na dvě věty typu „Běž!“ či „Támhle je ještě jeden, zastřel ho taky.“

Problém je, že to všechno je také součástí hry. Jenže jak se ukázalo, právě to, že se tvůrci rozhodli vzdát hře absolutní hold a zanechat z ní úplně všechno, se stalo kamenem úrazu. Protože film a počítačová hra jsou rozdílná média s rozdílnými pravidly. Mně osobně by nejvíc vyhovovalo, kdyby celý film zůstal, jak začal – poctivá noir detektivka s ne nějak přehnanými přestřelkami. Klidně bych tvůrcům odpustil, kdyby se vzdali všeho, co dělá Maxe Payna počítačovou hrou, a plně se soustředili na příběh. A za takového předpokladu musím říct, jako Maxův obdivovatel nerad – protože mě filmové zpracování k vlastnímu překvapení spíše nadchlo, než zklamalo –, že by udělali mnohem lépe, kdyby přišli s originálním příběhem, který by mohli zpracovat čistě podle filmových pravidel. Takhle jsem měl během závěrečné vyvražďovačky pocit, že sleduju počítačovou hru, a začal jsem se nudit. Protože jak známo, není zdaleka taková zábava někomu koukat přes rameno jako sám hrát.

Co se týče příběhu – zde je zevrubná znalost předlohy rozhodně výhodou. Tvůrci ze hry vyhodili více než polovinu postav a ty, které zůstaly, se tak staly spíše fragmenty sebe sama – bez nutných vazeb na ony chybějící. Tyto fragmenty se ne úplně povedlo provázat do nového funkčního celku, což zaráží další hřebíček do rakve diváckého zážitku u někoho, kdo jde na film hrou nepolíben. Navíc, ač příběh jedničky zcela vyčerpali, pouhou změnou hlavního padoucha dosáhli tvůrci toho, že bude (jak naznačuje post-titulková ukázka) roztažen na dva filmy. Což vzhledem k řečenému znamená, že dvojku (film) bude třeba zaplácat spoustou smyšleného balastu. A já můžu jen doufat, že tvůrci sáhnou aspoň po postavě, která mi zde nejvíc chyběla – ruském mafiánovi Vladimiru Lemovi s jeho skvělou hláškou „Have no fear, Vlad is here!“.

V celém filmu nenajdete jediný výraznější herecký výkon, což ale až tak nevadí, protože hlavními herci jsou zde prostředí a atmosféra – oboje perfektní. Navíc toho režisér využil k jednoduchému, ale velmi účinnému triku: Když se Wahlberg – jinak hrající celou dobu s naprosto kamenným obličejem – jedinkrát za film usměje nad fotkou svého dítěte, scéně to dodá neuvěřitelnou sílu.

O hudbě na druhou stranu není nejmenších pochyb – je brilantní, ať už v podobě temné depresivní elektronické muziky, vyřvávající v drogových klubech, nebo v klasické instrumentální, doprovázející rozmáchlejší, většinou venkovní scény.

Sečteno a podtrženo, Max Payne je značně svébytným filmem, zjevně primárně určeným fanouškům předlohy, což byl od tvůrců velmi odvážný krok, protože to často končí minimálně ukřižováním režiséra. Jenže se jim snažil zavděčit natolik, že – ač si jako hráči nemají šanci na cokoli stěžovat – zapomněl, že jsou v tomto případě především filmovými diváky.

Na hodnocení dobrý/špatný se v tomto případě opravdu necítím být kvalifikován. Rozhodně ale mohu doporučit na film zajít a udělat si názor sám. Vyhozené peníze to určitě nebudou.

• Max Payne
• USA, 2008, 100 min
• režie: John Moore
• hrají: Mark Wahlberg, Mila Kunis, Beau Bridges, Ludacris, Donal Logue, Chris O'Donnell ad.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).