Maronna, Vladimír Medek
 |
Vladimír Medek, kterého čtenáři znají především jako jednoho z překladatelů románového cyklu o kouzelnickém učni Harrym Potterrovi, se rozhodl na čas pověsit práci na hřebík a místo překládání příběhů jiných autorů zkusil napsat vlastní. Ačkoliv má na kontě už několik publikovaných textů, román Maronna je jeho prvním vstupem do žánru fantasy. Na více než pěti stech stranách tu rozehrává rozsáhlý epický příběh, ve kterém…
Většinu Známého světa už dlouhá staletí ovládá mocná a temná Říše, v jejímž čele stojí krutý čaroděj zvaný Vládce. A přece, po dvou tisících letech poroby, v téměř zapomenutém království Maronna, vypuká dlouho připravované povstání vedené tajným králem země Haradem z rodu Jézu. Ovšem Říše je stále silná, a tak po prvních vítězstvích vzbouřenci zjišťují, že se na ně valí ohromná přesila říšských vojsk. Proto králi nezbývá než rozpustit vojsko a upřít veškeré naděje k prastarému pergamenu.
Podle něj lze Vládce porazit mečem Š´ív, v němž je ukryta většina Síly Země. Aby ho však Harad získal, musí nejprve nalézt sedm klíčů ukrytých v rozličných koutech světa a otevřít jimi skrytou jeskyni. Vydává se tedy na strastiplnou pouť, která ho zavede takřka do všech koutů Známého světa, od zaniklého království krále Hvara, přes Vládcovu zbrojnici – zemi Aruna – až do Zapovězeného kraje mezi prastaré mágy. Na této cestě ho čeká spousta překážek, nebezpečí a protivníků, a pokud chce dosáhnout cíle, musí překonat nejen je, ale i sám sebe…
V Maronně se Medek pokusil o velký epický příběh takřka tolkienovských rozměrů. Inspirace dílem velkého Profesora je ostatně patrná z celého textu. Projevuje se v jeho celkovém rozvržení, stejně jako v některých jednotlivostech a detailech. I zde stojí na jedné straně Říše jako symbol zla, jejíž obludná mašinérie se snaží s brutální nemilosrdností potlačit i sebemenší projev svobodného myšlení či odporu. K tomuto účelu má i patřičné prostředky a aparát v podobě obrovských armád rychle se množících krunů a tajné říšské policie. Aroganci moci i stihomam a nedůvěru, které ji provázejí, ztělesňuje právě postava samotného Vládce.
Jeho opakem je hlava vzbouřenců, skrytý král Harad. Ten vstupuje do povstání plný optimismu, nadšení, ale také naivity, když očekává, že Maronna bude pro upadající Říši příliš vzdálenou a bezvýznamnou provincií, než aby na ni plýtvala svými zdroji. Vládce však není žádný hlupák a ví, že i malý kamínek může spustit lavinu. Proto proti povstalcům pochodují další a další armády. Teprve když Haradovi mág dom Ary ukáže skutečné možnosti Říše, král si uvědomí, s jakým obrem se to vlastně dal do boje. Pochopí, že bez skutečně pořádné magické zbraně a dalších spojenců prakticky nemá žádnou naději.
Autor zde využil jeden z nejoblíbenějších, ale také z nejprofanovanějších fantasy motivu – hrdinskou výpravu, na jejímž konci je magický meč, který pomůže hrdinovi vyrovnat síly se zlem. Jeho král Harad tedy bez meškání nasedá na koně (pardon, na zagarra) a vydává se za svým cílem. A to dává, kromě možnosti vykonat hrdinské činy a prokázat odvahu, jemu i čtenáři dostatek příležitostí poznat autorův svět a případně se i dozvědět něco o jeho historii. A kam se nedostane král sám, tam se vetřou v přestrojení jeho věrní. A hle, ukazuje se, že Říše není takovou jednotnou celistvou silou, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Medek bohužel většinou rezignuje na jakoukoli hlubší psychologii jednotlivých postav. V jeho světě je téměř vše striktně rozděleno na dobré a zlé, bílé a černé. Přitom to špatné má většinou tvář nelidí, zejména krunů a ghúrů. Ve službách Říše jsou samozřejmě i lidé, většinou se však jedná o brutální tvory zkažené mocí, nebo v jádru čestné muže, kteří jen čekají na příležitost, aby to svým bývalým chlebodárcům pořádně nandali. Neznamená to však, že mezi Haradovými nejbližšími spojenci nelidské rasy chybí. Naopak, je zde více než dost stvoření, kterým Říše a Vládce leží pěkně v žaludku, takže skrytý král na svých cestách nachází překvapivě mnoho spojenců.
Děj samotný někdy působí trochu „suchopárně“, což je zčásti důsledek zvolené formy vyprávění. Bohužel se mu nevyhnuly ani některé začátečnické chyby. Jednou z nejviditelnějších je vytváření co největšího množství ras a jejich následné pojmenovávání co nejexotičtějšími jmény. Když k tomu připočteme velké množství zemí a občasné použití cizího pojmenování pro různé věci či hodnosti, vzniká docela solidní propletenec. Navíc se autor pokusil do textu vtělit příliš mnoho, takže je místy trochu nepřehledný. Na druhou stranu však román vzbuzuje dojem uceleného a velmi promyšleného díla. Je poznat, že Medek pravděpodobně strávil hodně času přípravou podkladů a s vlastním psaním si dal na čas. Navíc autor velmi dobře využívá bohatého jazyka, což text ozvláštňuje.
Maronna rozhodně není žádné „veledílo“ a svým pojetím dá zařadit spíše mezi průměrná, až lehce podprůměrná díla klasické „krmné“ fantasy. I přesto však naznačuje, že se zrodil docela slibný spisovatel, který má potenciál napsat i něco mnohem lepšího. Stačí jen, když vytrvá, bude na sobě dál pracovat a pak se od něj pravděpodobně dočkáme překvapujících věcí.
- Vladimír Medek: Maronna
- vydala: Euromedia Group, Praha 2007
- obálka: Jan Patrik Krásný
- 522 stran / 259 Kč