Magie střelného prachu, Svět Kate Daniels, Ilona Andrews
 |
Andreu Nashovou možná vykopli z řad Rytířů milosrdné pomoci jen proto, že je podle nich „hřích“ být kožoměncem, ale ona se odmítá stáhnout do ústraní a lízat si rány. Možná přišla o vše, na čem celý život pracovala, ale když jí život staví do cesty překážky, je připravená se s nimi porvat – jen si na to musí vybrat ten správný kalibr. Zatímco se snaží znovu najít pevnou půdu pod nohama, pracuje pro Špičkově ostrou vyšetřovací agenturu, firmu své nejlepší kamarádky Kate Danielsové. Ale když někdo nečekaně zabije kožoměnce pracující pro Rafaela Medranu, Andreina bývalého milence a alfa samce v klanu Boud, dostane na starost ten nejhorší případ ve své kariéře. Andrea a Rafael budou muset spolupracovat, aby polapili mocného zabijáka, a stihnout to dřív, než se stačí zabít navzájem nebo než to jejich záhadný cíl udělá za ně. Ale když zachraňujete svět, občas je nějaká menší oběť potřeba, nebo ne?
Vkročila jsem do chodby. Uslyšela jsem, jak za mnou na dveřích zapadla závora.
Ta „bílá hmota“ se v dlouhých světlých vláknech roztahovala po zdech. Připomínala pavučinu – tedy kdyby měl pavouk velikost bowlingové koule a místo spirály se rozhodl snovat jen vertikálně. Přešla jsem podestu a nadechla se. Většinou tu byl průvan, vzduch stoupal od předního vchodu vzhůru až k vršku budovy. Dnes se na schodišti nepohnulo nic, ale i tak jsem ucítila ostrý kovový pach čerstvé krve. Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru. Dravec ve mně, druhé já spící hluboko uvnitř, otevřel oči.
Tiše jsem zamířila dolů, zlehka našlapovala na betonových schodech, brokovnici pohotově připravenou. I když magie mohla za to, že vůbec existuji, neznamenalo to, že jsme spolu vycházely zrovna v dobrém. Radši dávám přednost fungujícím pistolím než kouzlům.
Pavučiny zhoustly. Na patře Haffeyových se v nich utopily stěny i dřevěné zábradlí. V mezipatře jsem zahnula, zamířila ještě níž. Pach krve mi zaútočil na nosní dírky, cítila jsem ho až na jazyku. Všechny smysly se mi rozběhly na plné obrátky. Srdce se mi rozbušilo. Zorničky se rozšířily, abych lépe viděla. Dech se mi zrychlil. Sluch se mi zostřil, takže jsem zachytila vzdálený zvuk. Sice tlumený, ale jinak nezaměnitelný. Hluboké, hrdelní štěkání buldoka.
Udělala jsem dalších pár kroků. Schody byly potřísněné krví, a hodně, mohlo jí tam být nejméně pár deci. Všechna ve velkých, kulatých kapkách. Buď někdo krvácel a šel, nebo krvácel a kdosi další ho nesl. Jen ať to není Darin. Měla jsem ho ráda, i jeho ženu. Byla ke mně vždycky hodná.
Přízemí vypadalo jako jeden velký tunel v pavučině. Dveře do bytu 1A byly nedotčené, ale pohřbené pod bílými vlákny. Ta samá pevná bílá zeď mi znemožňovala jít dolů. Nebylo na ní přetržené ani vlákno. Takže tudy Darin asi nešel. Dveře do bytu 1B ležely rozmlácené na třísky. Přes práh se táhly krvavé stopy, mířící kamsi dovnitř. Někoho tam odtáhli.
Vkročila jsem do chodby. Do nosu mě praštil nový pach, lehce nakyslý a řezavý, a instinkty mi v hlavě začaly bít na poplach. To nebylo dobré.
Byt měl úplně stejný půdorys jako ten můj: úzká chodba se dveřmi do kuchyně po pravé straně a obývákem po levé a pak první ložnice a krátká chodba kolmá k hlavní. Ta vedla do komory, do koupelny pro hosty a konečně do hlavní ložnice s vlastní koupelnou.
Vešla jsem dovnitř, zlehka a pomalu, a obcházela roh: začala jsem u zdi a pak jsem postupovala v devadesátistupňovém úhlu od ní a lehce se nakláněla, abych viděla hrozbu za rohem dřív, než zahlédne ona mne. Vyskočit zpoza rohu sice vypadá velmi dramaticky, ale někdo by vám tak snadno mohl ustřelit hlavu.
Kuchyně… čisto.
Přesunula jsem se do obývacího pokoje.
Nalevo u konferenčního stolku stál na zemi velký proutěný koš plný příze. Do něj byly nakřivo zabodnuté dvě dlouhé, dřevěné jehly. Vedle košíku ležela utržená lidská ruka. Z ní vytekla krev, vsákla se do béžového koberce a udělala na něm tmavorudou skvrnu.
Světlá kůže. Takže to nebyl Darin Haffey. Ne, tohle byla nejspíš paní Trumanová, která žila tady v bytě se svými dvěma kočkami. Ráda hrála bridge s ostatními z klubu pletení a sbírala přízi na „zvláštní“ projekty, se kterou stejně nikdy nic neudělala.
A teď její utržená paže ležela vedle košíku s pletacím náčiním. Nebyl čas to vstřebat a vypořádat se s tím. Pořád jsem musela najít Darina.
Šla jsem dál. Kyselý, pronikavý pach sílil.
Ložnice… čisto. Koupelna… čisto.
V podlaze komory zela obrovská díra. Něčemu se podařilo prorazit otvor v kachličkách a podlaze pod nimi.
Obkroužila jsem díru, s brokovnicí namířenou dolů.
Žádný pohyb. Patro pode mnou vypadalo prázdně.
Pak ticho prořízl tlumený zvuk.
Uši mi zacukaly.
Haf! Haf!
Chief byl stále naživu a někde tam dole. Skočila jsem do díry, dopadla na betonovou podlahu ve sklepě a pak se rychle klidila ze světla proudícího dírou dovnitř. Není potřeba ze sebe dělat lehký cíl.
Ve sklepě bylo šero, sbíralo se na pavučinách a shromažďovalo se v tmavých rozích. Stěny tady přestaly existovat. Zbyla jen pavučina, bílá a nekonečná.
Oči si zvykly na tmu. Zrak kožoměnce mi zaručoval, že dokud tady bude alespoň trochu světla, do ničeho nenarazím.
Beton hyzdily tmavé, vlhké šmouhy. Krev. Sledovala jsem je až k puklině v betonu.
V podlaze zela dlouhá trhlina, nejméně metr široká. Náš činžovní dům nebyl už tak zrovna bytelný. Magie nenáviděla vysoké budovy a nahlodávala je, drtila cihly a maltu, dokud se celá stavba nerozpadla. Čím byla budova větší, tím rychleji se zhroutila. Náš dům byl příliš malý a nízký, takže jsme zatím unikali zkáze bez větších následků, ale obrovské díry ve sklepě nevzbuzovaly zrovna důvěru.
Z pukliny se ozvalo odfrknutí. Naklonila jsem se nad ni. Oblil mě závan smradu z psí srsti. Chiefe, ty troubo pitomý.
Dřepla jsem si vedle díry. Dole se kroutil buldok a frkal jako o život. Musel tam spadnout a stěny pro něj byly příliš strmé, takže nedokázal vyskočit ven.
Položila jsem brokovnici na zem, naklonila se dolů a popadla Chiefa za kůži na zátylku. Musel vážit nejmíň čtyřicet kilo. Čím ho proboha paní Haffeyová krmí? Malými slony? Prudce jsem ho vytáhla ven a vyskočila zpátky na nohy s brokovnicí v rukou. Celá záležitost nezabrala víc než půl vteřiny.
Chief se mi přitiskl k noze. Byl to staroanglický buldok, vzpomínka na doby, kdy se tohle plemeno používalo při býčích zápasech. Byl to silný a hbitý pes, nebál se popelářských vozů, ani koní nebo toulavých psů. Ale stejně tady stál a naprosto vyděšeně se mi tiskl k lýtku.
Věnovala jsem vteřinu tomu, abych se sehnula a pohladila ho po velké hlavě. Bude to v pořádku, chlapče. Teď jsi se mnou.
Vyrazili jsme vpřed a pomalu zamířili z první úzké místnosti do širší komory. Pavučina se rozpínala po stěnách, takže v rozích vznikly skrýše. Vypadalo to tam pekelně děsivě.
Opatrně jsem zahnula za roh. U protilehlé zdi po mé pravici stály vedle sebe dva kotle. Elektrický pro chvíle, kdy měla technologie navrch, a staromódní obludnost na uhlí, používaná během vln, kdy nás magie obrala o elektřinu. Napravo od kotle na uhlí stál velký zásobník na uhlí, metr dvacet vysoká, dřevěná bedna, naplněná uhlím. A na hromadě uhlí ležel zpola pohřbený pan Haffey.
Před košem se na betonu pohybovala dvě stvoření. Asi pětasedmdesát centimetrů vysoká a nejméně metr a půl dlouhá, připomínala obrovské vosy bez křídel. Široká hruď se jim zužovala, než se opět prudce rozšířila v masivní zadek. Béžová, téměř průhledná těla jim pokrývaly tvrdé hnědé štětiny. Hlavy měly stvůry větší, než byla masivní Chiefova lebka, a zdobily je kusadla o velikosti zahradních kleští. Při každém pohybu jim drápy škrábaly o beton. Odporný, děsivý zvuk.
Stvoření nalevo se zastavilo a pevně se rozkročilo na šesti nohách, pokrytých chitinem. Zdvihlo konec ocasu a z něj vystřelil proud lepkavé kapaliny a přilnul ke zdi. Stvoření si otřelo zadek o podlahu, aby tam proud upevnilo, a pohnulo se dál, zatímco jeho výměšky tvrdly ve světlou pavučinu.
Fuj. Fuj, fuj, fuj.
Pan Haffey zdvihl hlavu.
Stvoření se zastavila, soustředěná na pohyb.
Stiskla jsem spoušť.
Brokovnice vyštěkla a ozvalo se zahřmění. První střela se zabořila do stvoření napravo, projela chitinem, jako by šlo o překližku, tenkou jako papír. Hmyzák se rozpadl na dvě poloviny. Vlhké vnitřnosti se vysypaly na podlahu jako kupa rybích měchýřů svázaných dohromady. Aniž bych se zastavila, otočila jsem se a druhou střelou počastovala jeho kamaráda. Chief vedle mě štěkal a cvakal zuby. Stvoření sebou cukala a bezmocně mlátila kolem sebe, tahala za sebou kusy vlastních těl. Kyselý, ostře pronikavý zápach naplnil vzduch.
- Ilona Andrews: Magie střelného prachu (Svět Kate Daniels)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Hana Šimečková
- 352 stran