Magické dary, Kate Daniels, Ilona Andrews
 |
Nakladatelství FANTOM Print myslí i na čtenářky a čtenáře, kteří nemohou být bez samotné Kate Danielsové, a přibalilo ke knize Magie střelného prachu ještě novelu Magické dary. V ní se Kate a Pán šelem rozhodnou pro romantickou večeři, což zní po těžkém dni v práci naprosto božsky. Jenže když se jedná o rande právě jich dvou, je téměř jasné, že si klidného večera moc neužijí. Než se nadějete, nemrtví vyvádějí jako utržení ze řetězu, padají hlavy, do zbraně jsou povoláni bojoví právníci a opilí Vikingové vyzývají lidi na souboj. Čtěte pouze na vlastní nebezpečí!
Curran se usmál. Byl to šťastný, nefalšovaný úsměv a z kolonky přitažlivý ho katapultoval přímo do sféry neodolatelnosti. Na veřejnosti se takhle příliš často neusmíval. Ten intimní úsměv měl obvykle vyhrazený pro soukromé chvíle, když jsme spolu byli sami.
Stáhla jsem si gumičku z ještě stále lehce navlhlých vlasů, a projela si je prsty. Curran upřeně sledoval mé ruce. Soustředil se mi na prsty jako kočka na složený papírový vějíř táhnutý na provázku. Potřásla jsem hlavou a vlasy se mi rozlily po ramenou jako dlouhá, tmavá záplava. A je to. Teď jsme oba byli ve svých soukromých podobách na veřejnosti.
V Curranových šedých zorničkách zahrály zlatavé jiskřičky. Měl necudné myšlenky, a když jsem viděla ten rošťácký nádech jeho úsměvu, měla jsem chuť vklouznout na sedadlo vedle něj a dotýkat se ho.
Museli jsme počkat. Byla jsem si docela jistá, že kdybychom si to tady vášnivě rozdali přímo na podlaze Arirangu, dostali bychom doživotní zákaz vstupu. Na druhou stranu, nejspíš by to stálo za to.
Zdvihla jsem svůj kalíšek v pozdravu. „Tak na naše rande.“
Zdvihl ten svůj a opatrně jsme si přiťukli.
„Tak jak ses dneska měla?“ zeptal se.
„No, nejdřív jsem honila obrovskou medúzu po předměstí. Pak jsem se hádala s Biohazardem, aby přijel a vyzvedl si ji, protože tvrdili, že je to záležitost Ministerstva lesního a vodního hospodářství. Tak jsem zavolala na Lesní a vodní hospodářství, a spojila je s hovorem od Biohazardu, a pak jsem poslouchala, jak se hádají a dávají si moc pěkná jména. Byli fakt nápadití.“
„A pak zavolal Jim,“ doplnil Curran.
Zašklebila jsem se. „Ano, to taky.“
„Je nějaký zvláštní důvod, proč se vyhýbáš našemu šéfovi bezpečnosti?“ zeptal se Curran.
„Pamatuješ si, jak moje teta zabila hlavu Cechu žoldáků?“
„Na to člověk jen tak nezapomene,“ řekl.
„Cech se pořád dohaduje, kdo by ho teď měl vést.“
Curran se na mě krátce zadíval. „Ale to bylo kdy, před pěti měsíci?“
„Přesně. Na jednu stranu jsou tu starší žoldáci s bojovými zkušenostmi, a pak administrativní pracovníci. Obě skupiny mají v Cechu díky Solomonově závěti přibližně stejný podíl, a navzájem se nenávidějí. Začínali si pomalu vyhrožovat smrtí, tak se rozhodli uspořádat nějaký druh arbitráže, aby rozhodli, kdo bude Cech vést.“
„Až na to, že se ocitli na mrtvém bodě,“ tipnul si Curran.
„Ano, to ano. A Jim si očividně myslí, že bych tam měla jít a nějak to rozseknout.“ Zesnulý zakladatel Cechu byl totiž skrytý kožoměnec a odkázal dvacet procent Cechu Smečce. Dokud Cech žoldáků zůstával na mrtvém bodě, nikdo nedostával peníze a alfové Smečky chtěli, aby ten zdroj příjmů začal opět fungovat. Tlačili na Jima a ten zas tlačil na mě.
Pro Cech jsem odpracovala dost let na to, aby mě považovali za veterána. Jim také, ale na rozdíl ode mě si mohl dopřát luxus polosoukromé identity. Většina žoldáků nevěděla, že ve Smečce zastává vysokou pozici.
Já jsem jako Choť Pána šelem žádné soukromí neměla. Byla to cena za to, že jsem s Curranem, ale nemuselo se mi to líbit.
Jeho Veličenstvo upilo trochu čaje. „Takže se netěšíš, až to tam urovnáš?“
„To budu radši žrát hlínu. Je to mezi Markem, dlouholetým asistentem Solomona, a veterány vedenými Jezdci apokalypsy. Navzájem sebou pohrdají. Nezajímá je dosažení nějaké dohody. Jen chtějí jeden na druhého házet špínu přes konferenční stůl.“
V očích mu zaplála ďábelská světélka. „Vždycky by ses mohla uchýlit k plánu B.“
„Mlátit všechny tak dlouho, dokud nesklapnou a nezačnou spolupracovat?“
„Přesně tak.“
To by mi určitě udělalo dobře. „Nebo bych to mohla udělat podle tebe.“
Curran zdvihl světlá obočí.
„Řvát, dokud se všichni nepočůrají strachy.“
Přes tvář mu na okamžik přeletěl stín samolibého výrazu, který nahradila nevinnost. „To jsou kecy. Jsem naprosto rozumný a skoro nikdy neřvu. Už si ani nepamatuju, jaký je to pocit, když lidem třískám hlavami o sebe.“
Pán šelem Atlanty, něžný a osvícený monarcha. „Jak pokrokové, Vaše Veličenstvo.“
Věnoval mi další uculení.
Navigátor v kóji vedle sáhl pod stůl a vykouzlil odtamtud obdélníkovou krabičku z růžového dřeva. Deset ku jedné, že uvnitř je nějaký šperk.
Kývla jsem na Currana. „Jsi na řadě. Co tvůj den?“
„Pracovní a plný hloupého svinstva, které se mi nechtělo řešit.“
Plavovláska otevřela krabičku. Oči se jí rozzářily. „Krysy mají nějakou vnitřní rozepři ohledně bytů, které koupily. Zabralo mi celý den, než jsem to vyřešil.“ Curran pokrčil rameny.
Žena z krabičky vytáhla zlatý náhrdelník. Čtyři centimetry široký, článkovaný obojek ze světlého zlata se zaleskl ve světle vílamp.
Dolila jsem nám čaj. „Ale nakonec jsi vytrval.“
„Samozřejmě.“ Curran upil z hrnku. „Víš, mohli bychom zůstat ve městě přes noc.“
„Proč?“
„Protože bychom se nemuseli táhnout hodinu zpátky do Pevnosti, než bychom si mohli zadovádět.“
Heh.
Výkřik mě donutil vyskočit na nohy. V kóji se plavovlasá nekromantka snažila servat si náhrdelník z krku, lapala přitom po dechu. Muž naproti na ni hleděl s vyděšeným výrazem. Žena si drásala krk, nehty si zarývala až do masa. Cosi jí v krku se suchým lupnutím povolilo a ona se zhroutila na podlahu. Mladík okamžitě sjel na zem a snažil se jí náhrdelník strhnout. „Amando! Bože můj!“
Za ním se dva páry rudých upířích očí upřeně zahleděly skrze okno dovnitř.
A do háje. Vytáhla jsem Zabíječe z pochvy na zádech. Zbraň vycítila nemrtvé a světlá čepel očarované šavle zasvítila, vyrazily z ní tenké pramínky bílé páry.
Tlumený karmínový svit upířích zorniček zaplál jasnou červení. Do prdele. Na menu restaurace právě přibyl výběr z čerstvého lidského masa.
Curranovi na pažích vzkypěly svaly. Kosti se natáhly, pletence svalů zkroutily jako hladká lana, nové tělo pokryla kůže, na níž vyrazila srst. Z prstů mu vyjely obrovské drápy.
Upíři venku se vzepjali na zadní.
Curran se ve své bojové formě postavil vedle mě, skoro dva a půl metrů vysoká stvůra s ocelově tvrdými svaly.
Sevřela jsem jílec Zabíječe pevněji, cítit povědomý povrch pod rukama mi přišlo uklidňující. Krvesajové reagovali na náhlý pohyb, jasná světla, hlasité zvuky… na všechno, co křičelo „kořist“. Ať už udělám cokoliv, bude to muset být rychlé a efektní. Krev samotná nebude stačit. Ne, když u každého stolu sedělo syrové maso.
Přední výloha vybuchla v záplavě lesknoucích se střepů a upíři jí proletěli, jako by měli křídla. Ten vlevo dopadl na stůl, na krku se mu houpaly zbytky řetězu. Pravý uklouzl na parketové podlaze a narazil do dalšího stolu, až se židle rozlétly do všech stran.
Zaječela jsem a pádila doleva, tasila jsem v pohybu Zabíječe. Curran zavrčel a vrhl se po krvesajovi vpravo, překonal polovinu vzdálenosti jediným mocným skokem.
Upír do mě zabodl pohled. Zadívala jsem se mu do očí.
Hlad.
Jako hledět do prastaré propasti. Za očima mu vřela prázdná mysl, osvobozená od kontroly jeho pána. Chtěla jsem se k němu natáhnout mocí a rozdrtit ho jako brouka mezi nehty. Ale to by mě prozradilo. To bych taky klidně mohla Lidu podarovat ampulku se vzorkem své krve, ovázanou pěknou mašličkou.
„Tady!“ Protočila jsem zápěstí, nechala odrazy vílamp zatančit na čepeli Zabíječe. Podívej, jak je lesklý.
Krvesaj sledoval zbraň pohledem. Přikrčil se jako pes před útokem, přední běhy široce rozkročené, nažloutlé drápy se zaryly do stolu. Dřevo zasténalo. Řetěz sklouzl po povrchu stolu a zaklinkal.
Nebudu mu moct seknout po krku, smyčka řetězu by zablokovala čepel.
Do uší se mi zařízlo vysoké ženské zaječení. Upír zasyčel, trhl sebou po směru zvuku.
Vyskočila jsem na židli vedle stolu a bodla šavlí vzhůru do strany. Zabíječ vjel upírovi mezi žebra. Špička zbraně se na okamžik setkala s tvrdým odporem a pak vjela hloub. Zasáhla jsem srdce. Banzai!
Krvesaj zavřeštěl. Pustila jsem šavli. Upír se postavil na zadní, se šavlí zabořenou až po jílec do hrudního koše, zapotácel se jako opilý a pak se zřítil na podlahu, kde sebou mlátil jako ryba na suchu.
Nalevo Curran zabořil druhému upírovi drápy do masa pod bradou. Zakrvácené špičky drápů vyjely krvesajovi zezadu z krku. Upír se pokoušel drápat ho těmi svými. Curran zabořil obrovitou ruku hlouběji, popadl upírův krk a utrhl mu hlavu od těla.
Vejtaha jeden.
Odhodil hlavu stranou a krátce se na mě zadíval, kontroloval, že jsem v pořádku. Celé to trvalo jen nějakých pět vteřin, ale přišlo mi to jako malá věčnost. Oba jsme to přežili v jednom kuse. Vydechla jsem.
V restauraci se rozhostilo naprosté ticho, až na nekromanta vzlykajícího na podlaze a ochraptělé syčení upíra, jenž sebou škubal, jak mu má šavle rozpouštěla vnitřnosti a nasávala do sebe z nemrtvého těla živiny.
V rohu na opačném konci místnosti muž shrábl kojence z dětské židle, popadl manželku za ruku a vyběhl s nimi ven. Ostatní návštěvníci restaurace vyskočili na nohy jako jeden muž. Židle padaly, ozvalo se dusání, kdosi zalapal po dechu. Vyřítili se ven oběma dveřmi. Během mrknutí oka byla restaurace prázdná.
- Ilona Andrews: Magie střelného prachu (Svět Kate Daniels)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Hana Šimečková
- 352 stran