Už dvakrát měli čeští čtenáři možnost setkat se s dílem Guye Gavriela Kaye a pokaždé to bylo setkání navýsost příjemné. V obou případech se jednalo o paralely k událostem z dějin lidstva. Autorův specifický způsob uchopení historických skutečností, které ve svém díle užívá jako základ pro rozehrání příběhu, pokaždé dokázal vyvolat pocit důvěrně známého prostředí, do něhož jste ovšem vstoupili dosud neznámými dveřmi. To vám umožňuje dívat se docela jinak na známé věci a objevit v nich zcela nové souvislosti a zjistit, že ne vždycky jsme správně přistupovali k dějům, které se nám zdály být naprosto zřejmé a jasné.

Tigana, která snad nejvíce odpovídá definici fantasy literatury, byla odrazem Itálie, roztříštěné do mnoha malých státečků, které vzájemně soupeří o vůdčí postavení. Vládce jednoho z nich, čaroděj, z pomsty způsobí, že jiné území je zcela vymazáno nejen z mapy, ale i z paměti lidí.

Ústředním motivem Písně pro Arbonne byl zase konflikt mezi společností vyznačující se truvérskou kulturou úcty k ženám a uznáváním jejich společenského postavení na roveň s muži, s přísně patriarchální, religiózní, upjatou a pokryteckou společností severu. Tady už byl fantastický motiv potlačen na minimum a pro průběh dění se stal jen drobnou ozdobou, protože ke stejnému výsledku by autor mohl děj dovést i bez působení tajemných sil.

Teď přichází setkání třetí. Ve Lvech z Al-Rassanu autor ještě více opouští fantastické atributy. Vlastně nebýt dvou měsíců na obloze, mohly by se události, které jsou obsahem této knihy, docela klidně odehrát v jedenáctém století na Iberském poloostrově. Vytvořením fiktivní planety s historickým vývojem podobajícím se tomu, který proběhl i v našem světě, se autor mohl oprostit od nutnosti respektovat známé historické osobnosti a vytvořil vlastní výchozí postavení pro konflikt, který chce vylíčit. Umožnilo mu to také události, které v naší realitě probíhaly v období trvajícím déle než sto let, zhustit do života jedné lidské generace a dodat jim tak napětí a gradaci, kterých by jinak dosáhnul jen stěží.

Kdo se alespoň rámcově zabýval historií Pyrenejského poloostrova, ten se nemohl vyhnout období, kdy více než polovina území byla obsazena Maury. Ti zde vytvořili specifickou společnost značně odlišnou od jejich původního způsobu života i od života těch, jejichž sídla zabrali a proměnili. Přesto byli posléze postupně poraženi, jejich krásná města dobyta, popleněna a změněna k obrazu nových pánů. Pro nás se zachovaly jen trosky a sem tam nějaký ten palác se zahradami, které byly natolik okouzlující, že si ani dobyvatelé netroufli je zničit.

Právě do doby mocenských změn v takto rozděleném kusu světa situoval G. G. Kay svůj román. Na severu existují vedle sebe tři království – ještě nedávno to bylo království jedno, ale po smrti předchozího krále bylo rozděleno mezi jeho bratra a syny. Na jihu se kdysi jednotný kalifát rozpadl do několika městských státních útvarů s králi a knížaty, kteří na sebe navzájem nevraží a žárlivě střeží, aby náhodou některý z nich na sebe nestrhl větší díl moci než jiný. Pomezí mezi oběma těmito světy tvoří území Tagry – jakýsi pás území nikoho, kde mají své pevnosti a posádky oba soupeři a jejichž obyvatelé pro jistotu odvádějí daně a poplatky oběma stranám.

Náboženství severních Džadditů je založeno na uctívání slunečního boha Džada, předmětem kultu jižních Ašaritů jsou hvězdy Ašarovy. Mezi oběma společnostmi se pohybují Kidnathé, vyznávající kult měsíců. Ti jsou na tom ze všech nejhůře. Nikde nejsou doma, jsou leda tak trpěnými neplnoprávnými občany a stávají se prvním terčem útoků při jakémkoli výbuchu nespokojenosti ostatních obyvatel. Pokud se domůžou uznání a významnějšího postavení, je to jen důvod k další nesmyslné nenávisti ze strany příslušníků ostatních náboženství. Prostě klasická paralela mezi křesťany, muslimy a izraelity v období reconquisty.

Tato tři odlišná společenství autor personifikoval ve třech hlavních postavách Lvů z Al-Rassanu. Džadditský živel zosobňuje vojevůdce valledského království Rodrigo Belmonte, osvícený bojovník, který prožil část života mezi Ašarity a získal tam i znalost jejich kultury a životního stylu. Ašaritskou společnost reprezentuje bojovník, básník a filozof Ammar ibn Khaíran, který je však ke své nelibosti znám nikoli jako básník, ale především jako ten, kdo zabil posledního kalífa. A kidnathskou komunitu zastupuje vzdělaná a krásná lékařka Jehane bet Išak. Přestože se tito tři setkávají za dramatických okolností, dojdou ke vzájemnému respektu, uznání, přátelství a lásce. Nicméně zběsilost doby jim nedovolí, aby jejich vztahy pomohly ke zlepšení poměrů mezi třemi rozdílnými společnostmi. Příslušnost k různým stranám muže nemilosrdně žene proti sobě a Jehane, která miluje oba, dobře ví, že z tohoto konfliktu nemůže nikdo vyjít beze ztráty.

Klasické atributy fantasy literatury, tedy existence nadpřirozených jevů, tvorů či vlastností, je zde minimalizována na jasnozřivé vize, které někdy Rodrigovu synu Diegovi umožňují nahlédnout tam, kde se právě zdržuje jeho otec, a sledovat jeho činy. Vše ostatní je podáno zcela realisticky, děje se odehrávají bez zásahů vyšší moci (tedy pokud za vyšší moc považujeme božské entity, neboť zásahů vládců a kléru je tu nepočítaně na obou stranách konfliktu, ať již v kladném či záporném směru).

Jestliže Tigana je oslavnou ódou na odvahu a naději a Píseň pro Arbonne je hrdinský zpěv z rodu chansons de geste, pak Lvi z Al-Rassanu jsou zcela jednoznačně žalozpěvem oplakávajícím svět, jehož čas pominul a jen poslední jeho zbytky ještě v ústraní dožívají bez naděje na vzkříšení. Přes jistou míru melancholie a pocitu marnosti, který čiší z neodvratného konce jedné etapy historie, není možno Lvy z Al-Rassanu považovat za pesimistický příběh. Neboť i když čas Lvů z Al-Rassanu pominul, z jejich pádu vzešla naděje pro ty, kteří dosud pouze ztráceli – pro Kidnathy. Snad konečně našli své místo v rozbouřeném světě a budou moci alespoň někde žít bez věčné hrozby pogromů a perzekucí.

• Guy Gavriel Kay: Lvi z Al-Rassanu
• vydal: Talpress, Praha 2008
• přeložila: Hana Březáková
• obálka: Milan Dubnický
• 544 stran / 329 Kč