Lux Perpetua, Andrzej Sapkowski
 |
Třetím dílem se završily osudy Reinmara von Bielau, zvaného Reynevan z Bělavy, kterého autor sledoval od let mladické nerozvážnosti a lehkomyslnosti až do doby mužného zmoudření a smíření se s nevyhnutelným.
Ani v závěrečném díle není Reynevan tak úplně pánem svého osudu. Přestože jeho přáním je najít a osvobodit milovanou Juttu Apoldovnu, vlivem nejrůznějších zásahů svých přátel, nepřátel, spojenců i odpůrců se neustále zaplétá do akcí, které ho od jeho záměru oddalují a odrazují.
Husité, ač jsou formálně stále vedeni Prokopem Holým a jejich proklamovaným cílem je šíření pravé víry, vlastně žádné vedení nerespektují a jednotlivé oddíly se řídí pouze zájmy svých bezprostředních velitelů. A ti sledují především vlastní obohacení a prospěch, o víru a církevní reformy už dávno nejde. Není divu, že je tím Reynevan, který byl od počátku sice zaníceným, ale přesto kritickým příznivcem husitů, těžce zklamán a má snahu se od těchto společníků oprostit. Jenže…
Jenže doma v Polsku už stejně má nesmytelně přilepenu nálepku rebela, odbojníka a husity, a co je ještě horší, je považován (vcelku právem) za člověka vládnoucího čarodějnou mocí – a tu církev přece popírá a potírá jako od ďábla pocházející. Vysloužil si tím nejen početné nepřátele, ale dokonce i církevní klatbu. Přestože se snaží na sebe příliš neupozorňovat, má na svém kontě příliš mnoho vroubků, za které jednou bude muset zaplatit. Zdá se, že ta chvíle právě nastává.
Ti, kteří mu zatím pokaždé přispěchali na pomoc, tedy Samson Medák a demerita Šarlej, našli něco, co je pro ně stejně důležité, ne-li důležitější než neustále vytahovat zbrklého Reynevana z problémů, které si způsobil zarputilým pátráním po Juttě. Příliš dobře vědí, že takovéto zatvrzelé snahy vedou v drtivé většině případů pouze a jen ke špatnému konci – ať už pro pátrajícího či pro hledaného, a nejčastěji pro obě strany.
Vratislavský biskup Konrád navíc bere Reinmara jako svého osobního nepřítele, kterého je nutno zničit jakýmkoli způsobem, a neváhá použít právě ty metody, za které Reinmara pronásleduje, tedy magii a temné síly. Domnívá se, že k tomu využívá služeb svého chráněnce, magií disponujícího Pomurnika, aniž by tušil, že ten vlastně využívá jeho ochrany k dosažení vlastních cílů – i když v případě Reinmara jsou cíle totožné.
A tak se Reynevan propadá z jedné ošemetné situace do druhé, jednu hrozbu smrti mění za jinou, několikrát unikne jen díky šťastné náhodě, a několikrát je zachráněn stylem „deus ex machina“, aby nakonec vše přežil, i když s poněkud pocuchanou fasádou, zato zmoudřelý, s ideály odvátými do nenávratna a s odhodláním být už jen obyčejným člověkem.
Sapkowského husitská trilogie tedy dospěla ke konci. Tu Jiráskovu dnes už čtou snad jen studenti české literatury, ale je to právě ona, která u nás založila obecné povědomí o husitské době, o ušlechtilých bojovnících za pravdu a proti zlořádům církve. Sapkowski to vidí trochu jinak, ona taky polská historická zkušenost s husitstvím pramení až z pozdní doby spanilých jízd a vývozu revoluce násilnou cestou, při nichž stejně jako mnohem později Che Guevara i husité zjistili, že tudy cesta nevede. Novým pohledem je tu vylíčen i tragikomický konec husitského období – lipanská bitva. Ti, na které jsme zvyklí pohlížet jako na zrádce, se tady jeví jako zcela normální lidé, vlastně docela sympatičtí. Ale podobně netradiční náhled na Lipany ukázal už Václav Erben ve svých fiktivních Pamětech českého krále Jiříka z Poděbrad – a vida, to je vlastně taky husitská trilogie, v časové posloupnosti vzniku druhá.
V tomto svazku se mnohem více než v předchozích dílech dostává ke slovu magie. Ano, kvůli křesťanské agresivitě se stará magická síla skrývá a působí jen utajeně, přesto je stále přítomná. Hrdinové se dostávají do situací, které by bez pomoci magie a magických bytostí nedokázali vyřešit. Autor nám tak dává možnost poznat bytosti mnohem tajemnější a starší, jejichž magie se živí ze zdrojů, na něž je lépe nemyslet. Reynevan sám si uvědomuje problematičnost užívání magických artefaktů a formulí a k jejich pomoci se uchyluje jen tam, kde nenachází jiný způsob řešení. To jiní tak úzkostliví nejsou, a zvláště Pomurnikovy svazky s tajnými naukami a jejich nositeli jsou na pováženou nejen v křesťanských souvislostech. Právě takoví jako Pomurnik způsobují, že lidé se od magie stále více odvracejí a jejím nositelům nedůvěřují. Magie se tak stále více stává pouhou bizarní kuriozitou, živořící kdesi na okraji společnosti.
Autor se bohužel ani v Lux Perpetua nevyvaroval toho, co čtenáři vyčítali dílům předchozím: Reynevan není pánem svého konání a je stále jaksi trpně vláčen událostmi po všech možných končinách Slezska, Čech, Moravy i Polska. V některých případech je toto podvolení se okolnostem u hrdiny vědomé, ale většinou se prostě dostává do problémů v důsledku náhody, a jiná náhoda mu zase umožní vyváznout. Často je přitom pouhým pozorovatelem snažení jiných a pro vývoj jeho vlastního osudu nemá účast v popisovaných událostech v podstatě žádný význam – snad jen takový, že ho tyto peripetie zdržují od toho, co chce dělat on z vlastní vůle. Přesto v podstatě vše, co si předsevzal, uskuteční a rozhodně není jeho záměrem, že to někdy dopadne dost odlišně od toho, jak si představoval.
Nakonec Reynevan definitivně opouští mladické eskapády a stává se mužem, který se vyrovnal se skutečností, že pravda vždycky nezvítězí a zlo není potrestáno, ale který se přesto o spravedlnost bude snažit tak dlouho, dokud nevyčerpá všechny své možnosti. Autorovi budiž připsáno ke cti, že se vyhnul jednoznačnému happy endu, a přesto svého hrdinu nenechal uzavřít se do sebe s pocitem marnosti.
Lux Perpetua je důstojným vyvrcholením Reinmarova příběhu i vhodnou tečkou za líčením zběsilé a převratné doby a rozhodně stojí za přečtení stejně jako díly předcházející. Nehledě k tomu, že i po výtvarné stránce je to povedený kousek.
- Andrzej Sapkowski: Lux Perpetua
- vydalo: Leonardo, Ostrava 2010
- přeložil: Stanislav Komárek
- přebal: Hieronymus Bosch, Jana Komárková
- 482 stran / 349 Kč