Lovci kostí, Steven Erikson
 |
Když nedlouho po vydání Měsíčních zahrad začal Steven Erikson mluvit o malazské Knize Padlých jako o desetidílném cyklu, mnozí čtenáři ho zprvu měli za snílka a fantastu. Ale už za několik let nejen jim dokázal, že to myslí opravdu vážně, když neúnavně chrlil jeden román za druhým. A nebyly to žádné tenké knížečky, ale pořádné „tlustospisy“, jež nikdy nešly pod 600 stran a často se blížily i tisícovce. To více než názorně ukazuje, že Erikson je nejen snílek s neobyčejně bohatou fantazií, ale i neobyčejně cílevědomý a odhodlaný muž, jinak by nebyl schopen předkládat všechny ty skvělé příběhy s takovou železnou pravidelností.
Letos se avizovaný cíl jeho ambiciózního projektu značně přiblížil. V anglosaských zemích totiž právě vychází kniha osmá a autor již pilně pracuje na devátém pokračování. To čeští čtenáři nevládnoucí angličtinou se zatím musí spokojit se šestou knihou, kterou pod názvem Lovci kostí vydalo nakladatelství Talpress. Ovšem těch téměř devět set stran textu ve skvělém překladu Dany Krejčové jim všechno to čekání více než bohatě vynahradí. Spokojení budou určitě o to více, že po sice velmi poučné, ale poněkud matoucí epizodě s Tiste Edur a Ledeřany v Půlnočních vlnách se nyní autor vrací na žhnoucí poušť Raraku, aby tu pokračoval v další kapitole příběhu pobočnice Tavore a její armády.
Takže ša´ik je mrtvá a povstání v Sedmiměstí téměř rozdrceno. Zbytky povstalců prchají všemi směry ve snaze zachránit si alespoň holý život a Čtrnáctá malazská armáda pod vedením pobočnice Tavore je pronásleduje. Ale poslední z velkých vojevůdců oddaných Drydžhně, charismatický válečník Leoman S cepy, se nehodlá jen tak vzdát. Proto své muže žene k prastarému městu Y´Ghatan, kde hodlá postupujícím Malažanům připravit velmi nepříjemné uvítání a zároveň z tohoto města učinit živoucí připomínku povstání. Y´Ghatan si k tomu účelu Leoman nevybral vůbec náhodou.
Tohle město má totiž u Malažanů velmi špatnou pověst. Vyžádalo si příliš mnoho jejich krve. Dokonce zde padl i jeden z největších malazských válečníků, samotný šampión starého císaře Dassem Ultor. Není tedy divu, že vyhlídka na dlouhé obléhání Tavore víc než znepokojuje, a proto nemilosrdně pohání vojsko vpřed. Jenže armáda je příliš unavená, takže Leoman má docela dost času, aby svůj šílený plán uvedl do chodu. Pod zlověstnými hradbami Y´Ghatan se tak schyluje k poslednímu dějství krátké, ale krvavé války, a před malazskou armádou i její velitelkou stojí zkouška, jež může zvrátit vše, čeho zatím Malažané dosáhli.
Ovšem toto osudové střetnutí, jakkoliv důležité, je jen malou částí velkých změn, jež právě hýbou světem. Chromý bůh byl přijat do panteonu bohů a jeho agenti rozehrávají v jeho jméně zákeřnou hru plnou úskoků, polopravd, lstí, brutálního násilí i danajských darů. Začíná Válka s velkým V a každý bude muset dříve či později zvolit, ke které straně se přidá. Zoufalá situace plodí zoufalé činy. Na svobodu se dostávají prastaré nestvůry a do hry se zapojí i sám Pán balíčku Ganoes Paran, bývalý velitel Paličů mostů. Mimochodem, těch pár veteránů jeho bývalé jednotky, kterým se podařilo zatím všechno přežít, se stává srdcem Čtrnácté armády. A když se do něčeho zapletou Paliči mostů, bohové by udělali nejlépe, kdyby vzali nohy na ramena a co nejrychleji uháněli pryč!
Erikson děj románu vede jako obvykle v několika liniích, jež sice zpočátku působí poměrně nezávislým dojmem, ale s přibývajícími stránkami je postupně stále víc zřejmé, že spolu velmi těsně souvisí a vzájemně se prolínají, často v těch nejnepravděpodobnějších okamžicích. Tento přístup se mu bohatě vyplácí, neboť umožňuje nejen postihnout mnohem více události odehrávajících se v celém jeho světě, ale zároveň tomuto světu dodává na plasticitě a rozmanitosti. Navíc při tak obrovském množství různorodých postav, jež autor do děje s chutí neustále uvádí a zapojuje, je to jediné schůdné a přijatelné řešení, jak se neztratit ve spoustě informací, dějů a činů.
A tak má čtenář jedinečnou příležitost paralelně sledovat Leomana připravujícího svou důmyslnou léčku i malazskou armádu obezřetně se blížící k hradbám Y´Ghatan, aby tu naplnila svůj osud. V dalším plánu se pak stává tichým společníkem malé skupinky lidí (a démona Ropušníka) putující pod vedením Řezníka neutěšenou krajinou plnou skrytých nástrah. Jinde zase vidí při „práci“ Apsalar, jež sice už není posednutá patronem asasínů, ale má stále ještě ke Kotilionovi jisté závazky. A to jsem zmínil jen pár postav ze zástupů, jež na pokyn svého tvůrce sehrávají tu menší, tu větší party v jeho monumentálním příběhu.
Erikson se však nezaměřuje jen na jednotlivce jako takové. I sama Čtrnáctá armáda má v jeho podání četné rysy, jež z ní dělají jakýsi organismus s jedním „tělem i duší“. Ze zbytků různorodých oddílů a jednotek splácaných dohromady pod hradbami Arenu se v krvi, potu a bolesti bojů a bitev zrodila efektivní zbraň, jež v rukou velitele, jemuž jeho muži věří, dokáže téměř nemožné. Právě na přerodu Čtrnácté armády se ukazuje, jak se rodí ono prastaré „bratrství ve zbrani“, nepostižitelné, ale navýsost pevné pouto, jež vede vojáky, aby nastavovali krk za své druhy a dělali činy stejně hrdinské jako šílené. A přímo ve středu dění jsou veteráni, jež zbyli z proslavených Paličů mostů.
Ano, Erikson znovu vrací na scénu Šumaře, jenž se marně snaží skrýt pod jménem Struna, bývalého mága Paličů Rychlého Bena či mistra asasína Kalama Méchara. Sleduje je pozorným okem a spolu se čtenáři obdivuje jejich chladnokrevnost, odvahu, profesionalitu i soudržnost. Neznamená to ale, že by tito vojáci byli nějací super hrdinové „bez bázně a hany“. I oni to dokáží občas pořádně podělat, a to ani nemluvím o tom, že většina z nich není úplně normální. Stačí jen třeba sledovat sapéra Sepii, jak si to mašíruje s batohem plným výbušnin k hradbám Y´Ghatan, abyste poznali, že je to fakt cvok! Ale na druhou stranu jsou to příliš zkušení a ostřílení vojáci, než aby s nimi mohl někdo jen tak hrát betla. Tuší, o co v téhle hře jde, a pokud je to nutné, neváhají vzít věci do vlastních rukou. Možná i proto jsou tak sympatičtí a čtenáři jim drží palce.
Autor se však nespoléhá jen na ně. Do děje zapojuje nové a nové postavy, z nichž tvoří jakousi protiváhu známých borců. A tak význačnou úlohu v příběhu sehrává Flaška, jenž dovedně využívá své magické schopnosti, a velmi specifickou roli si tu střihne i seržantka Hellian, která svou obsesi z pavouků zahání vysokoprocentním alkoholem. Erikson se přitom nesoustřeďuje jen na současnost, ale nechává nahlédnout i do minulosti oblíbenců. Obvykle se tak děje prostřednictvím zdánlivě nedůležitých scén a útržků, jež však třeba za sto, tři sta či šest set stran osvětlí pozornému čtenáři chování té či oné postavy nebo důvod, proč se děj posunul právě tak, jak se posunul. Nic ale není zadarmo, takže každá zodpovězená otázka plodí minimálně jednu novou.
Steven Erikson umí čtenáři vsugerovat pocit, že mu dokázal nahlédnout do karet a prohlédnout jeho hru. Většinou ale takový „nešťastník“ nakonec zjistí, že všechno je poněkud jinak, než jak si to sesumíroval. V Eriksonově textu se totiž minulost propojuje se současností, aby dala vzniknout budoucnosti. A i sebemenší čin může v důsledcích ovlivnit osud celého světa. A právě ono napětí, jež z děje přímo dýchá, spolu s autorovou bezbřehou fantazií a vypravěčským talentem dává jeho příběhům neopakovatelnou příchuť originality a zanechává ve čtenáři pocit něčeho nádherného i strašlivého zároveň.
Lovci kostí jsou tak další z jeho řady velkolepých hrdinských písní, v nichž nechybí velké bitvy ani bezvýznamné šarvátky, zákeřné intriky, odvážné léčky i smrtící úklady, neukojitelná touha po moci, politické šachy, stejně jako pomsta, nenávist i krutost a láska. Magie všeho druhu se tu střetává s hrubou silou a bohové i polobozi si spolu vyřizují účty stejně drsně jako lidé a ostatní rasy.
Nemalý podíl na úspěchu Eriksonova cyklu má i jeho překladatelka Dana Krejčová. Kdyby nebylo jí, byl by český čtenář ochuzen o spoustu zajímavých jmen a názvů, jako jsou Šumař, Smíška, Smraďoun či třeba Noto Nežit. Právě ony dokáží originalitou i „obyčejností“ příběhy kanadského mága slov ještě více přiblížit čtenářům a zároveň dodávají jeho textům šťávu a šmrnc. Nezbývá než si přát, aby Dana Krejčová už měla přeložený další díl…
- Steven Erikson: Lovci kostí
- překlad: Dana Krejčová
- obálka: Steve Stone
- vydal: Talpress, Praha 2008
- 880 stran / 489 Kč
