Dnes zveřejňujeme první okomentovanou recenzi ze soutěže Škola recenzentů. Všechny námi přidané hodnotící texty jsou psány kurzívou nebo tučně. Tímto vyzývám mnohé erudované diskutéry, aby připojili svůj názor, protože víc očí pochopitelně víc vidí a primárním cílem zde není zvítězit, ale naučit se psát recenze. Autory, kteří budou podrobeni nelítostné kritice, zároveň žádám, aby případné výtky nebrali osobně a spíš si z nich pokusili do dalších publicistických snah něco vzít.

Škola recenzentů 1
Lois McMaster Bujold: Prokletí Chalionu
autor: jindra_strelec

Až do setkání s touto knihou pro mne byla Lois McMaster Bujoldová jasnou stálicí na nebi science fiction. Její příběhy s (z) vorkossiganského vesmíru nejsou postavené na prvoplánovité (je lepší použít prvoplánové) akčnosti, ale na vytříbeném stylu a dokonalém vykreslení charakteru jednajících postav. Jen na malou chvíli jsem zapochyboval, zda dokáže stejné kvality promítnout i do stoprocentní fantasy knihy.

V předvečer svátečního dne, kdy je oslavována Dcera, jedna z pětice chalionských božstev, přichází po dlouhém pěším putování do provinčního města Valendy muž, kterého utrpení prožité v posledních letech poznamenalo nejen fyzicky (,) ale i duševně. Lupe dy Cazaril doufá, že v hradu, kde před mnoha lety sloužil jako páže, najde skromnou obživu a uleví svému bolavému tělu. Provincara (,) vdova vládnoucí ve Valendě (,) s ním má však jiné úmysly, a tak se ke svému vlastnímu překvapení stává učitelem a tajemníkem royessy Iselle, sestry následníka chalionského trůnu.
Dy Cazaril se sotva stačí zotavit po dlouhé cestě a seznámit se svojí svěřenkyní a její dvorní dámou, když od vládnoucího royesse Chalionu, pána Orika, přichází „pozvání“ pro oba mladé šlechtice, aby se přestěhovali ke královskému dvoru v Cargedossu. Na rozdíl od své svěřenkyně a jejího mladšího bratra projeví pramalé nadšení, protože si je dobře vědom, že se mají stát figurkami v politické hře plné intrik a možné zrady. Dalším důvodem, proč dy Carazil není příliš odvázaný z cesty do sídelního města (,) je fakt, že právě tam může narazit na své dávné nepřátele.

Takže jak si uznávaná autorka sci-fi ságy Dobrodružství Milese Vorkosigana poradila s fantasy? Odpověď je jednoduchá – na výtečnou.
Lois McMaster Bujold (v prvním odstavci bylo Bujoldová – je nutné ujasnit si, jak jméno autorky psát; přípustné jsou obě verze, někdo přísahá na přechylování, někdo naopak na originální znění) dokázala do své knihy vtisknout vše, pro co čtou miliony lidí po celém světě i její SF knihy. Najdeme zde sympatického hrdinu, ke kterému se osud, a nejen ten, nezachoval příliš přátelsky, propracovaný svět a v neposlední řadě také výborně vykreslené charaktery jednotlivých postav. (Zde chybí argumentace – které postavy jsou dále výborně vykresleny a proč.)
Jiskru originality dává knize i názvosloví jednotlivých šlechtických hodností nebo úřadů a propracované náboženství. Podle anotace na zadní straně knihy se autorka při tvorbě svého světa inspirovala středověkým Španělskem, a tak přestože se o vládnoucím chalionském rodu mluví jako o královské rodině, jsou jejich tituly roya (král), royina (královna) a další odvozeniny pro potomky a další příbuzné. Náboženství je pak spjato se čtyřmi ročními dobami a rodinnými hodnotami. Božstva jsou pojmenována jednoduše Otec, Matka, Syn, Dcera a pátým do počtu je Bastard, jako uvědomění si, že ne všechno se vždy řídí podle daných pravidel. Stejně tak magie, která zpočátku není v příběhu příliš viditelná, má svá jasná pravidla, které (správně je která, častá chyba, s níž se jako korektor setkávám poměrně pravidelně) je velmi těžké porušit (,) a jako taková je úzce propojená s jednotlivými božstvy. (Tady je otázka, zda názvosloví a náboženství je v tomto případě tak originální, že si v hodnocení zasloužilo takto poměrně dlouhý odstavec.)
Lois McMaster Bujold napsala velmi čtivý román, ve kterém není místo pro nudu, a i když se zde vyskytují pasáže, ve kterých (pozor na opakující se výrazy, v druhém případě bych použil spíše v nichž) se jakoby nic neděje, ukazuje se poznenáhlu, že mají svůj zpočátku skrytý smysl.
Pokud bych použil hodnocení a kritéria časopisu Pevnost, dal bych 95%. Chybějících pět do sta je kvůli lehce zbytečnému závěru, kdy již ukončený příběh doznívá, ale autorka se jakoby nechtěla tak snadno rozloučit se svými hrdiny. I tak se nelze než těšit na následující díly, které již vyšly v nakladatelství Talpress.

Názor Fantasye: Zvládnutá recenze jen s minimem stylistických pochybení a pravopisných chyb (většinou v interpunkci), a ty lze vychytat v následné korektuře. Obsahuje všechny informace, které čtenář potřebuje k žánrovému zařazení i základnímu rozpoznání silných stránek knihy; část shrnující děj a část hodnotící jsou vyváženě dlouhé.
K výtkám: až příliš často autor zmiňuje paralelu k jiným autorčiným knihám, které jsou žánrově někde jinde. Zároveň je recenze na hraně fanouškovského textu, je až příliš zřetelné, jak má recenzent autorčiny knihy rád. V tomto případě by to chtělo zachovat větší odstup, protože není jasné, nakolik je recenzent schopen detekovat i případné nedostatky knihy. Část popisující děj je zahlcena jmény, která čtenář v podstatě nepotřebuje, a v takovémto krátkém úseku to působí zmatečním dojmem – doporučoval bych příště soustředit se na obecné shrnutí klíčových dějových linií.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).