Loď vrahů, kniha druhá
 |
Jana Rečková: Loď vrahů
Na planetě Fíéje skončila velká bitva a jižní království s novým králem (pokud to tedy vůbec je král) vzkvétá, ovšem jedni ani druzí cizinci z vesmíru se nedokážou dohodnout co a jak dál. Jedněm se nelíbí vztah krále k ministerské předsedkyni největšího státu severu, jiným zase intriky, únosy či vynucená sebevražda. Všechno spěje k novému, tentokrát rozsáhlejšímu konfliktu. V Labyrintu se probouzí dívka, po staletí zamrzlá v ledu ze živé vody, čaroděj ze vzdálené planety uzavírá spojenectví s místní pouštní vědmou, aby spolu čelili mutantním ještěrům. Začíná strašná válka a posily z lodi vrahů neberou konce. Zbývá vůbec nějaká naděje?
Mef se řítil úzkými ulicemi mezi ohradami a zchátralými domy na samém
kraji města – a na kraji společnosti, která uznává jenom spotřebu, to
taky – a vyhýbal se hlubokým kalužím a výmolům. Neodvážil se jet po
hlavních silnicích, kde ho mohla zastavit dopravní policie.
Myslel na Liethu a Gabrielu. Krásné dítě. Proč si to v životě vždycky
tak divně zavařím? Vybavil si vůni Liethiných vlasů, potom vůni malé
Liely. Možná to bylo naposled. Lietha je krásná a hodná, nezaslouží si
žít sama, muži se o ni zaručeně rvou…
Najednou si uvědomil, že se v zasnění octl poblíž městských garáží
zelené stáje. Tady neměli tříkolky, ale normální auta, jednak
k běžným přesunům, a snad také aby závodníci nezapomněli, že mimo
dráhu se jezdí po čtyřech kolech. Někdo právě couval ven z úzkého
průjezdu a moc se kolem sebe nekoukal, bylo to opuštěné místo, kdo by tudy
jezdil! Mef prudce strhl volant, nezabrzdil ani nezpomalil, a protáhl se
mezerou mezi zadkem couvajícího vozu a vysokou betonovou zdí, s rezervou
snad dvou milimetrů, z každé strany jednoho. V zrcátku zahlédl vyjevený
výraz řidiče, který se najednou změnil v pozorný a potom zuřivý.
A vyrazil za Mefem.
Musel mít ve voze vysílačku, protože o pár ulic dál už číhali
policajti. Jeden z jejich vozů Mef mírně nabral, prokličkoval mezi
ostatními a uchechtl se, protože překáželi i jeho pronásledovateli. Co je
to za chlapa? A z čeho mě zase obviňují? Vzpomínal, kde ten jeho
škaredý obličej už viděl. Na závodech, bezpečně, ale mezi závodníky
nepatřil!
Policejní auta houkala kdesi daleko, octli se na výpadovce. Mef nečekaně,
zase aniž by zpomalil, sjel ostrou zatáčkou z hlavní silnice a hnal se teď
po úzkých, klikatých a hrbolatých cestách zhruba směrem ke Zlomu.
Pronásledovatel se ho pořád držel.
Je zatraceně dobrej, přemítal Mef. Možná býval u jiné stáje? Probíral
v duchu obličeje závodníků, ale tenhle mezi nimi nebyl. Mechanik? A vtom
mu to došlo. No jasně, to je ono! Chlap toužil po závodní dráze. Tak se
dal upravit.
Po zádech mu přeběhl mráz. To znamená, že může být lepší než já.
Možná jsem mu někdy vynadal. Možná i ukřivdil, to se stává. A třeba
ani neukřivdil, třeba je to prostě solidarita upravených. Zavinil jsem smrt
jednoho z nich, to stačí…
Vyhnul se vesnici, kousek jel po louce a doufal, že nepřejede ty pitomé
štěkající psy. Nepřítel stále v těsném závěsu za ním. Z vísky
vyrazilo policejní auto. Škrtl o něj blatníkem právě tak, aby se
roztočilo a dostalo se do cesty pronásledovateli. Bum, srážka. Podařilo se.
Teď se trochu zdrží. Vyjel na slušnou silnici a došlápl na pedál plynu
plnou vahou. Vyděsil řidiče protijedoucího auta tak, že chudák sjel do
příkopu. A takových vyděšených dneska ještě bude!
Honička pokračovala. Je to k ničemu, přemítal Mef. Je prostě lepší a
má i silnější auto. Blbá kombinace. Jediná šance je… havarovat.
A nezabít se. Ještě zkusil několik triků, starých, profláknutých,
které by ale mladý jezdec ještě znát nemusel, i novějších. Ten mizera
znal všechny. Do háje s pitomou solidaritou! Tak dobře, jdeme na věc.
Vybral si les, připadalo mu příjemnější vrazit do něčeho zeleného a
dřevo přece jen není tak tvrdé jako beton. V plné rychlosti vjel mezi
mohutné kmeny. Skutečně se snažil projet, ale věděl, že to nedokáže.
Nikdo by to nedokázal.
A pak přišel náraz. Bylo to hnusné, něco si zlomil a bolelo to celou dobu,
co byl v bezvědomí, asi koleno, a levý loket je odřený na kost, taky
žebra bolí, nedá se dýchat… Do očí mu kapala krev. Čas neubíhal, ale
stál, dokud se neobjevil ten odporný upravenec. To už se Mef stačil dokonale
připravit. V pravé ruce držel nůž a seděl si na ní, takže nepřítel
předem nic nepostřehne.
Muž po kolenou vylezl na kapotu, odlámal zbytky předního skla a naklonil se
nad oběť. Na tváři se mu objevil výraz uspokojení, chladný a nelidský.
Jo, pomyslel si Mef, je upravený, mizera. Předvedl zachvění víček.
„Kdo…“ zachrčel.
„My jsme všichni bratři,“ řekl ten tvor a rozpřáhl se pěstí.
Patrně by dokázal zabít jednou ranou, svaly jim upravovali také. Ale Mef byl
mnohem rychlejší, než vrah předpokládal. Bodl ho do krku, trhl nožem do
strany. Schytal spršku krve a těžké tělo kleslo přímo na něj. Odstrčil
ho a zapřel nohu do vzpříčených dvířek. Křuplo to v nich, otevřela se.
Vyhrabal se ven, otřel si krev z obličeje a prohlédl se, jestli mu někde
netrčí zlomená kost. Neměl chuť za chvíli si ji zase lámat, aby
nezůstala nakřivo. Ne, bylo to v pořádku.
Než došel k autu zabitého nepřítele, skoro přestal kulhat. Pokračoval
v cestě ukořistěným autem a ne o mnoho pomaleji.
U osamělé stařičké studny v polích vyděsil rodinku výletníků. Utekli
všichni kromě patnáctileté dcerušky, která asi hodně chodila do kina a
psanci jí připadali romantičtí, tudíž se jich nebála. Líbila se mu,
hubená a odvážná jako poslední plamínek v popelu táboráku, a skoro si
o ni začal dělat starosti. To ty zbrusu nové otcovské pudy, pomyslel si,
mírně znechucen sám sebou. Ale stejně si neodpustil důrazné poučení.
„Měla byste si dávat větší pozor na lidi,“ prohlásil.
„Nevypadáte na vraha,“ odsekla. „Ani násilníka. Jo, jmenuju se Dina, a
vy?“
„Každej občas zabíjí,“ řekl jí a rázně zatočil rumpálem. „A na
jméně přitom nezáleží. Můžete si vylézt na to roubení a polejt
mě?“
„Koho jste zabil tentokrát?“ zajímala se, zatímco zápolila s těžkým
okovem.
„Autonehoda. Nebyla to moje vina.“ Vytáhl druhou dávku a podal jí
nádobu.
„A čí je ta krev?“ Snažila se polévat ho pomalu, aby se stačil rukama
trochu očistit.
„Moje,“ zalhal, ale stejně mu asi nevěřila. „Prostě příště buďte
opatrnější, jo? Hele, vaše maminka tam u lesa už omdlívá…“
„Nemluvte se mnou jako s malou,“ naštvala se. „Máti je plnoletá,
ne?“
„Nejste malá,“ řekl překvapeně. „To mě vůbec nenapadlo.“
¨„Jasně,“ zabrblala. „Náhodou, jednou budu důležitá. Třeba
zachráním svět před válkou nebo tak něco.“
„Dobrej nápad,“ pravil uznale. „Ale jestli chcete takhle riskovat
s pobudama, naučte se trochu telepatii, Dino. Nebo nějakej druh bojového
umění. Aby o vás svět nepřišel.“
„Copak taková věc se někde naučí?“
„Na jihu. Za mořem.“ Nasedl a odjel a nechal ji tam s otevřenou pusou.
Dělám nám reklamu. Na nic jiného nemyslím, vážení cizinci. Ti
první.
Byla to divoká jízda a způsobil ještě několik drobných dopravních nehod,
ale co, neměli tak vyděšeně zírat a radši něco dělat… U benzínové
pumpy o něm věděli, i když si vybral tu nejopuštěnější, musel se
porvat se dvěma chlapy a uzemnit je.
Čekali na něj u Zlomu. Zastavil na kopečku a hleděl směrem k točité
rampě. Prorazím? Možná. Bude to chtít nabrat pořádnou rychlost. Až
prorazím, začne to být napínavé. Vyberu tu první zatáčku? Je to
nepřerušená spirála, žádný oddechový plácek, žádná rovinka za
zatáčkou… A asi budou střílet. No, když už bych měl vyletět přes
zábradlí, tak do moře. Ne do skály, ta je fakt tvrdá.
Rozjel se z kopce a zrychloval. Policisté pochopili, že nemíní přibrzdit,
a hnali se od svých vozů pryč. Vrazil do nich v plné rychlosti, ale
v přesně odhadnutém úhlu – ne že by to počítal, tyhle věci prostě
věděl a nemusel na ně myslet. Odhodil je, tak jak si to přál, a přesně
tam, kam chtěl, a řítil se dolů a doprava, točil volantem jako šílenec,
jel po dvou kolech, tohle fakt nepůjde, to je proti fyzice, ale chvíli se mu
dařilo prát se i s fyzikou, jako by měl vedle sebe Chederika a on mu
pomáhal svým čarováním. Potom už to vážně nešlo.
Vyletěl ze spirály nepatrně dřív, než musel, letěl jako neohrabaný pták
a snášel se na hladinu. Stačil si odepnout pásy a otevřít dvířka. Dopad
mu vyrazil dech, šíleně ho zabolelo někde v kostrči, bolest vyšlehla až
do týla. Neztratit vědomí! Nadechl se, vzepřel se rukama a vylezl ven, do
vody. Ochrnuté nohy mu dost překážely, ale ruce byly naštěstí
v pořádku a vzduch v plicích ho držel nad vodou, nechal se vlnami dostrkat
ke břehu a tam zůstal ležet, napůl utopený, a doufal, že ta bolest brzo
přejde. Pak mu došlo, že by si měl srovnat páteř, jestli je zlomená.
Znovu zabral rukama a plazil se pískem, až se dostal na skálu, tam si lehl na
záda a snažil se rovnat. Začalo ho hrozně brnět v nohou. To bude
v pořádku, pomyslel si, a řekl to i rybářům, kteří ho přiběhli
zachraňovat.
„Tamhle kotví moje loď, Vánek,“ ukázal jim. „A tamhle se za mnou
ženou policajti. Půjčíte mi nějakou lodičku, nebo mě necháte jim?“
Srdečně se zasmáli. Představa, že by snad mohli pomáhat policii, je
pobavila. Hbitě přitáhli jakýsi rybářský člun a naložili ho do něj,
dva si sedli k veslům. Než dopluli k Vánku, mohl Mef zase hýbat nohama,
i když to ještě pořádně bolelo.
“Prozraď mi jednu věc,“ řekl Chederik vážně, když ho vytáhli na
palubu a odměnili rybáře. „Kolikrát by byl normální člověk na tvém
místě po smrti?“